Písmák Koník bez uzdy
Vypotácel jsem se znádražního pajzlu. Oči zvyklé na přítmí začouzené místnosti se mhouřením bránily žhavým šípům vystřelovaným sluneční koulí. Vychchlal jsem nazelenalý hlen a přispěl tak kpestré směsici zaneřáďující chodník. Protančil jsem po špičkách jako primabalerína mezi přívaly dopravních prostředků na druhou stranu náměstí.
Ranní nádraží
Ranní nádraží, jo to je vono, to je ten motiv, ta kulisa, která se vrací naprosto pravidelně, jak vlaštovky na jaře, jak měsíčky zdravé ženě, jak korupční aféry předních politiků, ten okamžik rozbřesku po dlouhý noci, když vzrcadle čtu včerejší flám, včerejší hřích, včerejší extáze a včerejší pády, ranní nádraží, zaplivanej perón, skřípání brzd, teplo bufíku a pelechy houmlesáků a letmej úsměv tmavovlásky, kterou možná znám, nebo taky ne, ale určitě včerejší vášeň tím pádem umírá, mrtvá vlastně hned po zrození, dnešní se rodí pravděpodobně už předem odsouzená kzítřejší smrti na ranním nádraží, líbám tě, tmavovlásko, ten letmej úsměv, to je: rána pod pás, mateřský pohlazení, záblesk jinejch světů a taky nosnej tón chmurnýho blues ranního nádraží a vagóny, jak pojízdný galerie, zrychlenej film šíleně geniálních graffiťáků, vkroužkách zavěšenejch vtvejch ušních lalůčkách umírám a vmodrejch očích pod tmavou ofinou se zase rodím a pádem do marastu zašlápnutejch vajglů, zmuchlanejch jízdenek a astmatickejch chchlanců přispívám svojí troškou do mlýna vgalerii ranního nádraží a nový vlásenky a nový kapesníčky a zatím prázdný účtenky se vylíhnou, jak houby po dešti a vono fakt začíná pršet a tak asi ty budeš ten správnej vlak pro dnešní flám, pro dnešní hřích, pro dnešní extázi, pro dnešní pád, tmavovlásko a akurátní výpravčí už hrozí plácačkou, nastupuju do tebe na ranním nádraží a jeho chmurný blues graduje vnemožně dlouhým sólu šílenýho černocha a sedíme na krvavém trůně na hoře zlidskejch lebek, jak šílený kníže zMoldávie a koupeme se ve vaně plný temně modrýho nektaru našich očí a jízda dnešního dne je odmávaná a rozpalujeme to na plný pecky a zejtra to zase skončíme na ranním nádraží voba vorvaný, spálený, šťastný, nešťastný, plný a prázdný, každej už na jiný koleji, je to tak a možná je ještě poslední možnost vyskočit za jízdy a přerušit to chmurný blues, ale nikdo to přece neudělá, smrt je tak krásná, když víš, že příjde další zrození na ranním nádraží, další zrození pravidelný jak vlaštovky na jaře, jak měsíčky zdravé ženy, jak korupční aféry předních politiků, spaluj mně pomalu a důkladně, rozemel mně na prášek, natahuj mně na skřipec, jak nejvíc to půjde, čím víc utrpení, čím víc bolesti, tím větší rozkoš, tím krásnější smrt, jedem vtom voba, ale jenom teď, jenom dneska, ráno to skončí, zmizím ti, obrátím na rub kapsy stvejma vlásenkama, stvejma kapesníčkama, stvejma prošlejma účtenkama a volným pádem to všechno pošlu do marastu zašlápnutejch vajgů, zmuchlanejch jízdenek a astmatickejch chrchlanců a sám taky budu chvíli zašlápnutej, zmuchlanej a astmatickej, jen chvíli, než zachytím letmej úsměv rusovlásky na ranním nádraží, než zažiju další zrození bezprostředně po další smrti a co holka, co ty.
Válka popelářů
Sotva jsme zastavili u prvního bloku, hned bylo jasný, že Kubišáci přes noc nelenili. Ve vycházejícím slunci zářily jejich nové stříbrné kontejnery. Těma nahradili ty, který jsme včera pracně demolovali vypůjčeným parním válcem. Zato naše černý kontejnery byly pečlivě omotaný silnýma řetězama a uzamčený bytelnýma visacíma zámkama.