Písmák Barva msty
Nad krajem se začínal rodit nový den. Temnota pomalu ustupovala prvnímu dennímu světlu a první ptáci se postupně probouzeli a začínali zpívat dalšímu novému ránu. Temnota se však své vlády vzdávala pomalu a neochotně. Hledala si úkryty vzákoutích, za domy, vzahradách, vúzkých uličkách města a také vmyslích ještě spících, ale i bdících smrtelníků a jejich panů.
Můj splín
Ještě poslední slovo,
Ještě poslední verš,
Poslední věta naivní,
Co doufá, že ji někdo ocení.
...
…
Občas mě obklopí to důvěrně známé ticho, samota a
Jedno Velké prázdno,
Kdy život nemá další smysl,
Den...
Den
Svítá a slunce pomalu vyplouvá nad obzor,
Svou krásou zalévá celý kraj,
Tak jako vždy započíná nový krásný den – zatím jako nepopsaný čistý list papíru, jež navečer uzavírá starou nikdy nekončící knihu.
Mé city
Mé city
Láska je všechno
Nikoho tu nezajímá,
Štěstí a neštěstí na světě,
Otázka
Jeden páteční večer jsem se bavila skamarádem dlouho do noci. Témat krozebírání pomalu ubývalo, a tak se rozhovor stočil knesmyslným a částečně taky nudným otázkám a odpovědím. Nějak jsme se dopracovali až křešení otázky peněž, rychlého výdělku a stím souvisejícím „štěstím“.
On tvrdil a neustále si obhajoval, že bez peněz si člověk vůbec nic neužije a jenom přežívá.
Zoufalství
Pod víčky se zaleskne slza
A pak pomalu tiše stéká ke rtům,
Jen chvilku klidu pro sebe sama
A pak se zase vrátím kplnění cizích snů…
Zpověď
Zpověď
Tak tu zase sedím sama,
Opírajíc se o stůl,
Hlava plná myšlenek,
Láska bolí
Láska bolí
„Nekřič miláčku,“ šeptáš tiše.
Něžně jsi mě položil na postel,
Pomalu mě svlékáš (a šaty házíš na zem)
Cit
Cit
Ještě jednou rozhlednu se
A pak se kTobě přitulím,
Ruku kTobě natáhnu a
Milování...
Milování…
Ticho a tma kolem nás,
Obklopeni temnou hradbou,
Skryti před zraky cizích párů,
Slzy
Po tvářích stékají horké krůpěje,
Stékají kvůli lásce.
Lásce, která možná skončila a
Možná právě započala.
Dítě Zkázy
Země Talari Skael se rozprostírala vkrásném údolí Muettsel. Bylo zde dost úrodné půdy pro každého, kdo chtěl žít vklidu a míru se zemí i svými sousedy. Vesnice lemovaly hluboké lesy plné zvěře, jezera byla čistá a průzračná a hory kolem údolí poskytovaly tomuto krásnému místu dokonalou ochranu před nájezdy cizích zemí, které mu záviděli jeho bohatství a klid. Jednoho dne se však mělo všechno změnit…
***
Vsamém srdci Talari Skael žila vědma.
Tak cítím se já...
Marnosti nejdražší, zase jsi mě objala,
Svou studenou náruč jsi mi podala,
Já hledíc do Tvých očí ledových,
Očekávám polibků Tvých trnových,
Ničí
Ničí
Ničí mě samota,
Naděje se rozplynou,
Vjediném okamžiku,
Psaní básníkům
Psaní básníkům
Silná touha po písmenech,
něha zabalená do každičkého slova,
věta, jež skládá krásu ksobě
Belian je všude kolem nás
Belian je všude kolem nás
PROLOG: Šedivá ponurost malého bytu ve starém paneláku se promítala na všech jeho zdech. Na kdysi bílých stěnách rozkvétala další a další kolečka plísně. Staleté vrstvy prachu se zažíraly do každičkého kousku nábytku. Všude vládlo nehybné ticho, ale i nuda a obyčejnost.
Alenka v říši divů
PROLOG: Rozednívalo se. Na malé sanatorium, ztracené v lesích, dopadly první sluneční paprsky.
Alenka se probudila. Měla zase ten nepříjemný sen o těch podivných lidech v bílých pláštích.
Budu Ti zpívat
Budu Ti zpívat
Budu ti zpívat o skomírající zemi,jež se utápí ve vlastní krvi. Tak jako ty. Budu ti zpívato tvářích pobledlýchjak svíjejí se sami v sobě,nemaje už naděje. Budu ti zpívato bílých kvítcích rozkvetlýcha pod nimi o tělech zetlelých,Budu ti zpívato němých tvorech,jež ví víc než ty sám.
Eden
Eden
Tmavým tunelem projíždělo metro. Všechny tři vagóny byly prázdné. Starý strojvedoucí to dobře věděl a proto se naposledy rozhlédl. Metro s rachotem zastavilo uprostřed tratě.
Básničky
1)Stojím na hranici mých možností, dál vede jen rozcestí. Vlevo - přes cestu leží mrtvoly, vpravo - cesta vede do školy, školy násilí, trestu, šikany. Uprostřed - to bude cesta moje, cesta do budoucnosti, cesta do úkrytu, ze kterého není návratu. 2)Nevidí, neslyší, přesto křik trhá mu uši.
Kyrie Eleison
Bezvládné tělo težce dopadlo do bláta. Pršelo. Kolem těla se stále zvětšovaly rudé kaluže. Dokola tančily blesky.
Ann Rull
Ann Rull
Vznášel se vysoko. Cítil tu krásnou a nespoutanou volnost. Pod ním se rozprostírala široká zem plná lesů, skal, jezer i vesnic. Pod ním se rozprostíralo utrpení, radost, muka i vášně obyvatel tohoto kraje.
Smrt
Strach
Nejprve pocítíš slabý chlad a letmo se ohlédneš přes rameno. Říkáš si, něco se mi jen zdálo. Pokračuješ dál vcestě, ale pořád máš ten divný pocit. Znovu se ohlédneš, ale pořád je tam ta samá tráva, kameny a stromy.