Písmák Modrá
Den je překryt modrou slepotou
rozprsknuté kapky jsou bezbarvé ohňostroje
tvoje mlčení zakopané pod zámkovou dlažbou
já vím, že chceš něco říct
Mozek na výletě
Mám jet tímto nebo dalším vlakem. Dám si pivo. Utratím peníze. Přijedu domů vpůl dvanácté.
Muzejní noc
Svlečené pohledy a šustivý zpěv
za každé nové ráno rvu se jako lev
můj rozkročený pohled na fasádu nebe
donutil mě zeptat se sám sebe
EN 477
Noční vlak Metropol se protahuje po kolejích jako potkan. Jede pomaleji než denní rychlíky. Protože je noc a v noci se spí a ve spánku nikdo nikam nespěchá. V dobré polovině soupravy je zhasnuto, protože v ní jsou jenom lůžkový vozy a v každým kupé tři postele jenom na jedné straně, protože na druhé je věšák a umyvadlo se zrcadlem a lampičkou a ne další tři postele jako v těch lůžkových, a takyklimatizace, a tak se v nich spí dvakrát tak dobře.
sakrální šelma
Cizí rozhovory cizí ksichty
Cizí teplo a žádné očekávání
Osamocený samec to vidí podobně jako já
Lidi kolem mě toho taky jistě spoustu prožili
kosmopolitní patriot
Denně tě vlese potkávám
za oknem se mihnul zvláštní ok(n)oklam
který rojí těžké slzy lilie
on se bojí, že ho tato zima zabije
pan mikrostrukturál
Copak se tu odehrává copak se tu děje.
Kanál bučí ospale a měsíc hvězdy seje
Ani dnes vnoci nezapomenu
Být věrný básnickému plemenu
Připálené století
Připálené století
Jsem jako kocour po porci mléka
teplo uvnitř mě pomalu svléká
jako malý anděl v sousoší
Zkorumpované zátiší
Ty jsi byla tichá jako labuť k večeru
ty jsi také zakoušela tu sladkou důvěru
zbavuje Tě dechu mé veršotepectví.
jak nesu o tvých vášních malé svědectví
noční struny
šeptat tiše do mušlí u zpěněného pobřeží
do písku napsat lichotky, které Ti náleží
utopil se archív nevysvětlitelných krás
Ty se opíjíš likérem z květů mořských řas
malomocný buldozer
chceš ještě další verše s malým ponorem
které k Tobě vysílám kiberprostorem.
mám být klidný jako moře po bouři.
a zborovic se vůně cukru vykouří
garderoba
Zima se sem vplížila jak sedmihlavá můranoc voní jako šalvěj a borovicová kůratak já zatopím si v krbu a nové verše píšio mladé básnířce a své začarované říšikde růže občas vybuchne jak oslnivý granátkde za mé noční blouznění mě nemoh nikdo káratkde hrubí vítr podzimu hladí oblé tvářea mezi rty mi zcela jiný živel vsouvá zářekde Ty se tváříš podivně a přec se mi to líbíjak když kvete lesní kapradí a v řece tančí rybykde jsi taky stydlivá jak kaňka světla v stínukde chodíš bosá po trávě a spáváš na leknínuráno vstaneš a nepřemýšlíš nad pracíspíš jak ztvárnit stav svých pocitových vibracíza deskou svého psacího stolutáhneš tužkou nahoru a zas dolůje to tvoje malé křehké uměníkteré Tě uvnitř těšípřipojovat háčky k písmenia z okna pozorovat pěšípromluvíš a utichneš jak šepot v katedráleoni Tě však neslyší - oni mluví stáleodpusť že smýšlím si teď příběh tvého ránajsem jen blíženec Ty napůl lev a napůl pannajen ponech mi mou hravost ponechponech mě v mých fantazijních sklonechvzdouváš se a dýcháš chodíš bosa piješ čaja od rána Tě zdobí zvláštní jinotajje nápadný je barevný jako jarní muškátje to tvá nová maturantní stužka.
invalidní počasí
Nic nevěděl jsem jen slabě tušiljak ten jemný pramen ve mně bušiltéž neznám Tě a těžím z málaneb každý kámen je ve skutečnosti skálasnad tuším ještě pořád - přesně v tento okamžiksnad jsem tisíc zvířat - a Ty vonný otazníkzdál se mně sen - já zápasil s tkaničkouona seděla na stráni a hrála si se svíčkoujeden říká zhasni druhý zapalcizinec by v naší poezii tápaljeden říká zapal druhý zhasnijeden říká mlč a druhý básníje zváštní mluvit o Tobějednou v druhé jednou v třetí osoběvšak Ty víš že je to pořád tatáž ženakterá byla básničkami polapenanaše poezie je sice maláco všehno jsi do ní už uschovala. pro nás má však nadpozemské kouzlokteré do těchto pozdních hodin sklouzlospolu však můžeme pít čaje s medemale lítat zatím nedovedemspolu můžeme pít i trošku vínaale jen ať nás měsíc neproklínárožni v sobě znovu plamen můzychci slyšet ještě tvoji chůzikterak odměřuje rytmus ve slocejak tichá voda v horském potocesnad toho nechci moc a snad chci ještě vícden je stokrát znásilněná noca my chcem dýchat z plných plicsnad toho nechci moc - snad jsem jen zvědavýsnad chci porozumnět zpěvu pěnkavichci vědět jak vypadají ty tajemné dálkyči jak se píše dopis bez obálkyvydej vše co skrýváš tajná schránkoměj se krásně, nashledanou Moravanko. -).
spotřebič č. 2
Dostal jsem se-li ke slovukul jsem strašnou osnovukul jsem díry do svého ložeodvrať zraky dobrý Božeslušivě se obléknu a svedu agoniipo noci plné soubojů se samým štěstím zpijibřitvou sečný pohyb vpřed a vzaddostávám se do oteklých tvých vnadv hlavě nepřehledné křižovatkyproč už nejde to vzít spádky. pijem věčný kalich hříchurovnáme svou pokřivenou míchuve mně samotném se odehrávátakové malé zatmění měsícespojovat se ve všech bodechprocházet se v ropovodechpolykat sklo vzlykat síruv dobách hlubokého smíruv srdci hojit rudý květdrolit chleba plyvat mednedýchat a nemít rádnemít žízeň ani hladpociťuji též nechuť k práci jako když nechcou lítat ptáci a svět rozlomil se na dvě půlkyprotože vesmír to tak chtělsotva že zatáhnou se noční kůrky(už) útočí ta nekonečna černých skelve mně samotném se odehrávátakové malé zatmění měsícečíst noviny neotáčet stránkypsát dopisy nemíti ni známkykosit stromy a nové sázet zároveňseškrabovat z pokožky namokralou dřeňchodit po schodech hlavou dolůzpálit mračna zbortit horusnímat ďábla z kříženehtem brousit mříževe mně samotném se odehrávátakové malé zatmění měsíceříše plné bludů a světokazůpřiživují tajně láskyprázdnou zkázurůzné utopie a existenční záporymně nepustili k nadějím jak uzamčené závoryve mně samotné se odehrávátakové malé zatmění měsíce.
spotřebič
Dostal jsem se-li ke slovu kul jsem strašnou osnovu kul jsem díry do svého lože odvrať zraky dobrý Bože slušivě se obléknu a svedu agonii po noci plné soubojů se samým štěstím spiji břitvou sečný pohyb vpřed a vzad dostávám se do oteklých tvých vnad v hlavě nepřehledné křižovatky proč už nejde to vzít spádky. pijem věčný kalich hříchu rovnáme svou pokřivenou míchu ve mně samotné se odehrává takové malé zatmění měsíce hvězdy ani neblikly noc černá jako káva krychle vzduchu se hroutily jak papírové krabice spojovat se ve všech bodech procházet se v ropovodech polykat sklo vzlykat síru v dobách hlubokého smíru v srdci hojit rudý květ drolit chleba plyvat med nedýchat a nemít rád nemít žízeň ani hlad pociťuji též nechuť k práci jako když nechcou lítat ptáci a svět rozlomil se na dvě půlky protože vesmír to tak chtěl sotva že zatáhnou se noční kůrky (už) útočí ta nekonečna černých skel ve mně samotné se odehrává takové malé zatmění měsíce hvězdy ani neblikly noc černá jako káva krychle vzduchu se hroutily jak papírové krabice číst noviny neotáčet stránky psát dopisy nemíti ni známky kosit stromy a nové sázet zároveň seškrabovat z pokožky namokralou dřeň chodit po schodech hlavou dolů zpálit mračna zbortit horu snímat ďábla z kříže nehtem brousit mříže ve mně samotné se odehrává takové malé zatmění měsíce hvězdy ani neblikly noc černá jako káva krychle vzduchu se hroutily jak papírové krabice říše plné bludů a světokazů přiživují tajně láskyprázdnou zkázu různé utopie a existenční zápory mně nepustili k nadějím jak uzamčené závory se zaskučelo v mozku - mého těla strojvůdci se zajasnilo v slunomraku - mého těla předchůdci se zablískalo třeskutě jak v elektrické troubě se zašustilo tichounce jak v plísni, vlhké houbě ve mně samotné se odehrává takové malé zatmění měsíce hvězdy ani neblikly noc černá jako káva krychle vzduchu se hroutily jak papírové krabice
bosá pláštěnka
Ať šlápl jsem kamkoliv všude prázdno chladbyla v tom melancholie a byl v tom listopadtrochu foukal vítra pálil svícen sluncebabí léto vypouštělo konipáskya já chytal pulcejak vylíčil bych Ti nezbadatelnost svých náladbyla v tom melancholie a byl v tom listopadkdy naposled počítal jsem mrakykdy naposled pouštěli jsme drakykdy naposled čichali jsme vlčí mákymně slzoplamen oslnil a Tebe slní takykdo je ten krutovládce počasíproč pálí západy a pak je nehasínevím- nevím a lekám se těch divůnevím- a tiše hlavou kývumužové se scházeli a kuli pikle v kartohranízatím (co) my leželi jsme v posteli(a) já věnoval se ňadrobranípodzim šel s jarem jakobyruku v rucea já mohl zase v kliduchytat pulce.
chapadelné racionalikum
Noc rozpažila naježené drátyhledat pýchu v kostele rušit celibátyz rozkoší jsem vychladl jak vypuštěná vanajak stín co světlo rozkradljak plavovlasá pannanoc upouštěla dlouhé táhlé sténykaluž počmáraná neznámými jménya v ní se válelo zdechlé kvítíalespoň na okamžik v žilách krve míti. na mostě praskaly světýlka lucerennoc upouštěla dlouhý táhlý sténjitřil jsem napůl useknutou flétnujako že do ní svůj vítr vetnuzhotovil jsem tak podobiznu zpěvujenž z ráje vyhnal Adama a Evukřísit zakopené klíče hádanekstáhnout šibeniční náramekchvilku mluvit pravdu a chvilku lhátchvilku pozorovat stíny a chvilku se jich bátvosková figurka v lasturálním stádiustrhala můj oděv když požíval jsem opiumpolymorfní zrůdíčkya netopýři z černých pěnmě polekali naposleda vše ostatní je jen sen. .
stoprocentní paragraf
Déšť omývá jak svěcená voda kapička po kapce mě do lebky bodáomšelý stud mého životastřídá nelíčená nahotatváří v tvář mi stojí perverzuma vzývá svůj chlípný křepký umi mě žádá ukájet svůj sklonk sebezhanobenívzájemné napínání sponse v prostituci měnívaruj se té mrzké slasti(té) satanášově orgiiuzamykati se v pastipářit se se zmijísuď podle chamurapiho justicemrzké rozkoše, pohlavní milicei měň oko za oko zub za zubstatistiky našich pohlavních záhubdéšť bolí jak Ježíšovy slzySodoma s Gomorou mě spálí již brzy.
okoklam
Mrazy a alkohol nohy mi podrážívzpomínám na jednoho inženýra z nádražístál tam a kouřil cigaretua stále opakoval tutéž větuže země je kulatá a svět se točíjá zahleděl se v jeho azurové očizrějmě jsem působil jako homosexuálon to zpozoroval a šel o krok dálmarně mu vysvětluji že tak to nenínevěřil mi a bál se znáselněníneváhám přijít o trošku blížznervózněl a počal hledat skrýšod té doby mluvil o mně jako o antiKristua já nepřestávám denně líbat jeho bustuzde raději utnu svou tragikomikumusel bych nechat nervy v kyblíkurád bych to zakončil nějak velkolepě se sklenkou pálenky ve vinném sklepě.
jídášova oprátka
Jako bělostná krajka záclony
již vidím v hloubce poklonystádiu dne čili nociznovu se ohlédni pro ten pocitpára z ovocného čajese Ti sráží na konečcích řassetřel bych ji něžně z krajea nechal stékat na tvůj vlas(archív nevysvětlitelných krás)Pomačkané noci senteď procitl a bdíčas je v tom snu zastavenjá přiblížilse k nínečekán a bezpozvánívkradl jsem se do světnicenahá jako z mého zdání ba možná ještě vícesilueta jejich skránímě nutí rozžhnout svíceopálová vůně dlaníplní moje plícejako zákeřná nemocjako nějaká neurotická skepsese mně noc den a zas nocvrací vzpomínka na dva černé důlky v lebceměsíční řeka vyschlé korytokouzlo němoty je dávno vypitokrvavý prstenec se ocitá pod novým útokem slzhrudní vrása na mléko ulitamé myšlenka na tvůj prsnoc je někdy zkamenělé světlojež si svět se světem v pekle spletlozavři oči a nahlížej do víčekmezi rty Ti naliju čajíčekspatřím ten úsměv když spolkne Tě peřinapírka letí jak bílé saze z komínapeřina bílá jak z cukrové vaty zpodní mě vyhlíží kus růžové patyzdá se jak kopeček jahodové zmrzlinya v nás už bublají výhřevné vteřinynoc je někdy odvrácená strana peklajež po vrásčitých tvářích nebe steklaz tvých rtů piju sametovou vřavu láskyna široké tvé hrudi chytám konipáskypoložím své tělo k Tobějak dvě rakve v jednom hroběpolož Ty své tělo k mému jako věnec k zasnulémunebezpečná nevěra nyní střídá polohycudná hvězda večera půvab denní oblohykrásná jako nymfa za úplňku moříkrásná jako studánka do níž zraky nořímprolhaná a nadherná černá kafka nociv její náruč upadnout nebubu už moci(pocákaný od krve - vraždil jsem dnes poprvé).
ukolébavka
V noci si tančí pod zavřenými víčkydva porcelánové pantoflíčkya tma na světlo se mračí.
sojka
písek písek písečekna něm roste tulipánpopel zlatých hvězdičekna něm žlutý džbán.
odstavce
Pociťovat skličující pocit vinypřehazuji mozkomíšní hlínysmrákám obočí vida toho lidujak suší kůrky životního kliduaglomerace lidských plevn a zrndo New Yorků Tokií a Brnjak vymírají sídla venkovanůjak nechuť probouzet se k ránujako denně vídat fatamorgánuz horka z žízně po skutečném životujako nemoc ordinovat tuto temnoturáno vykvést a večer zvadnoutdny hřát a noci chladnoutv dnešní éře-zapal si a pak to típnico má jeden musejí mít všichninabýval jsem podobného míněnídokud nezlomil jsem jednu kůstku v temeniteď se opaluji pod paprsky vlastní svatozáředýchám vlažné kapénky v krverudé páře.
poprvé
Zdá se, že polštář zvedá se a klesá
zdá se, že oním polštářem jsou prsa
mé verše jsou tuze neobratné
přednáším je jedné rozechvělé vrátné
jaro
Větve stromů zvolna počínaly tát
já však v srdci cítil nesmrtelný chlad
nehnutě stál jsem jak sloup ze soli
zdálo se , že dít se může cokoli