Jednoaktovka temné asociace
Navlhlý pohled
do panelákového šera
ráno
zanechá v tobě stopy
Třicetosum ve stínu
Třicetosum ve stínu
Jsem smutný
na Hrázi věčnosti
z níž zbyla jedna pomalovaná zeď
Rozčtvrcený moloch
Každý rok na mě doléhá
čtvero ročních období
podzimní poetika
Fotografický manuál 21. století
Fotografický manuál 21. století
„Víte, momentálně nemám potřebu se sněčím svěřovat. “
„Ani proč si na stěnu věšíte takovéhle fotky. “
„Které myslíte.
Rád se dívám z okna
Rád se dívám zokna
Večer
Kdy ke mně připlouvají všechny naděje
Beznaděje
Půjdeme se projít?
Půjdeme se projít
Řekla mi
A já si ji představil jako Sapfó
Vjedné ruce rákosové pero
Zima
Byla mi zima. Seděl jsem na zábradlí tramvajové zastávky a tiskl si rukávy na uši. Čepici jsem zapomněl předevčírem ve vlaku.
„Pojede dvojka,“ zaslechl jsem od svého společníka.
Delfínská modlitba
Chtěl bych mít synapodobného delfínuskákal by nad hladinu a smál se;nemračil by se -- nikdyPloutvemi by mi mávalna příchod i na rozloučenou;vždycky bych se jen vracel - - můj syn by měl ploutveze železaA tak, jako vyjí psi na měsícvyli bychom spolu, delfínismáli se ubožákůmco nenaučili se plavatv příbojiKrutí bychom bylijako dobrá kniha v epiloguco darovala větrusvá závěrečná slova pravdy - - dosud nepřečtenáŠkádlili bychom spolu mořské kraby -- vždyť co nevidět bude podzima ztratí se nám v oranžovém listí;tvé silné ploutve, můj synubudou potřebaKdyby sis všiml, náhodouže nestačím ti s dechempopadni můj šedivý límeca vytřep ze mne všechnu tíhuod toho synové bývají - - skromníA když na jaře roztají potulné pěnyroztaje i dětskost v toběa já tvé železné ploutvevyšlu do světa se slovy:"Tvou matku, synu, miluji nadevše. ".
O kočce, domu a dvou pánech
Dům tu stál odjakživa. Odjakživa měl vchod směrem kcestě, kněmuž vedla krátká udusaná cestička lemovaná zanedbávanou řadou ibiškových keřů. Staré oprýskané dveře se začouzenými skleněnými tabulkami civěly odvážně do ulice; měly štěstí, že jim výhled částečně zakrývaly stromy, vysázené po obou stranách vstupní branky. Pohled totiž za moc nestál.
Absurdnost toužícího člověka
Už druhým rokemsi pod peřinou schovávám zrcadloabych se v něm každé ráno odrážela říkal si: "dnes jsi opravdu nespal sám". Den co den usínám se zrcadlem po boku/ nechal jsem si narůst dlouhé vlasy /a otáčím stínítkem lampyby silueta nabyla tajemné ženskosti. Občas mě tlačí do kyčlí a já neusnu/ žádná žena není dokonalá /a tak si prohlížím odrazy jejích očí -- divím se, jak mohou být tak podobné měsíci za oknem. Pondělky chodívám do hodin zpěvua pilně se učím zpívati soprán -- doma pak vytvářím hlasové iluzea laskavě na sebe volám: "zlato, ty už jsi tady.
Hra na schovávanou
Den ztratil svou hloubkua v hlavě se míhajívlezle poetické ženyJen neusni holoubkuvždyť za dveřmi vzdychajíčtyři holé stěnyV almaře kostliveca stáhnuté roletydo morku prohnilý případA náš starý koberecobtěžkán pamfletysnaživě učil se lítatmarně.
Malířce do oken
- Malířce do oken -
Namaluj mi řekušumící v tichém stromořadíkde zbavíme se vztekuco štěstí bere a snům vadíNamaluj mi vánekjež přinese mi probuzenípak otevřu si krámeka prodávat budu pohlazeníSkrz modrou barvu duhyza cenu šmouhy na nosesplatíme všechny dluhya život se nám ponese
tak lehce
Tak lehce jako ranní květzas o pár tahů moudřejšínamalujeme si vlastní světbude nejkrásnější.
Zelená a smích léčí
Prohmatávám vzduchmezi řádkydoufaje, že mé prsty okusí znovatvou siluetua vlasy vonící sluncem . už zapadlo měl jsem vzít lano a tahat ho nad horyV klubu dosud nepoznaných náladkochám se společnostíco zítra bude stejně mlčenliváa trpká . otrhaní životem opakují stále stejné pravdy ubíjí měNoční vzduch čpí miokamžikema nemůžu vysmrkat jeho pachaniž bych se nerozplakal . papírovým kapesníkem na jedno použití nemávejTak nakonec zjišťuji,že mám strach z pamětiaby nezapomněla,jak se raduje z plných plic
Zet
Židle už netlačí (nestačí. )a kostiobrostlém bodláčímzachytávají sedo kašmíru tvých vlasůkdo zasel ta semínka. jeden nechtěný polibekprodloužený nocía svitem poblikávající lampy. nech větrem plouti dalšívždyť ty víš, žetu s tebou budu tak dlouhodokud je všechny z vlasů nevypletu.
Tlačíš mě, když se opírám, tak zapomeň...
studíštak ti aspoň z vlasů vybírámvši vzpomínek.
Trialog s tebou a minulostí
Vzpomínáš na rock'n'rollové rádiokdy létali jsme. za sluncemobloha byla blízkoa my se vždy stačili vrátitPoleťme znovavždyť rytmus se táhne. stejněa křídla jsoujen o kapku starší než byla.
Zoufalcovo echo
Je jen historií okamžikuúryvkem těch nekonečných větkteré se perou na jazykujako když dítě sahá po perníkuzkoušíc neznale tenký led Obejmut pramenem budící řekupokouší v ústraní záchvěvy vztekuu cíle je a v cíli mu bránívlastní odhodlání(skočit).
Plavba
Střež se plavby námořníčemusíš teď najít k osudu klíčepokud je nenajdeš, zbyde jen prachzvony žalostně bijí na poplachStřemhlav se vrhneš do víru mořepřátele tvé ovládnou hořepřemůžeš bolest, překonáš strachzvony žalostně bijí na poplachNedal si na radu, konec se blížímoře a loď teď své meče zkřížívlny až z podsvětí překročí práhzvony žalostně bijí na poplachMoře se leskne, nadešel dento byla skutečnost, to nebyl senvšude je cítit mrtvolný pachzvony žalostně bijí na poplach.
Pod Pokličkou
Zpívají o hladus plnými talíři,s tělem obráceným,lidští netopýři. Pláčou nad hluchotou,při zvuku kytary,do rytmu tancujígroteskní maškary. Mluví o neštestís úsměvem na tváři,s lidskými osudymarniví kramáři. Bílí strop černotou,kapky už padají,než změní se v čistotuzem holou potkají.
Snad jen...
Vidíš svého otce, jak na zemi leží,ve skelných očích mu vlastní život běží. Co uděláš. Vidíš mladou dívku s pokleslou bradou,jak potoky slz štěstí ji kradou. Co uděláš.
Vzpomínka
Vlnka za vlnkou, každá stejný směr,chladivý vánek je studnou mnoha her,her tak nadherných, až tají se dech,na duši hladí jak přehebký mech. Hladina moře zčeřená vlnkami,hemží se všude skrytými krásami,krásami, jež člověk pochopí později,k nimž v pátravé vzpomínce vrací se s nadějí. S nadějí, že zaslechne skryté volání,doufaje, že ho zvuk ještě víc nezraní. Já stojím tu a pozoruji mořesnažíc se zapomenout na všechna hořeavšak nezkrotná touha zbavila mne hlasu,když zjistil jsem,že celičké moře jsou pramínky tvých vlasů.
Prorok
Každý den kradmo se po cestě vlečenaslouchá, vyčkává, však voda jen tečeteče jak čas, jak hodiny plynestřeží se chvíle, kdy s kudlou vzad zhyne. Každý den kradmo se po cestě vlečeza každým skaliskem modlí se vklečevybral si cestu, z níž úniku neníje sluhou bolesti, křivdy a utrpení. Každý den kradmo se po cestě vlečednešek je jiný, dnes tráva se sečeslyší, jak padla kosa na kámenfaráři v kostele úpějí amen. Každý den kradmo se po cestě vlečekuje se železo, brousí se mečevýkřiky války ve vzduchu visína lidských mrtvolách pasou se krysy.