PROCITNUTÍ
Modří svých očí jal jsem se proniknout sklemtemného okna pokojeco dnem paprsky dovnitř vodíModří svých očí jal jsem se proniknout sklemv zavřenosti zvířete jdoucího na porážkus neutuchající touhou žítI tu jsem vyskočilžaťukal na okenní tabulkuvzal za kličkua rozprchl se po okolí.
VIDĚNÍ
Čas pomalu započal zrání, temnota osamění vyhrávala stále více bitev, ale já jsem stále pohlížel na svět ze svého kokpitu, ze své ochranné ulity. Kolem se převalovalo nekonečně jedovatých par, chomáče zla rozrážely vzduch. Vše živé padalo kzemi. Vyprahlé.
KVĚTINA A VODA
Prchavým pohledem ve střípcích bytíbarevným snem ojedinělostinás pokaždé překvapí splynutíkdy znovu se pak k sobě choulímesnad pevněji a opravdovějiobmotáni stříbrnou stuhou nadějesi navzájem šeptáme slůvka věčného životaa v Pentaklu poznáváme neměnnost kameníjako dvě pera v ptačích křídlechs nadhledem proplouváme realitouvšak dravější než řeka uznávámejak jsme si navzájem důležití a potřebníKvětina a Voda – přitakáváme společněmládě naříká po matce a čas jde dálv rohu zahrady kdosi usedl na lavičkusnad také dokáže žítstejně tak jako my – napotřetí . křišťálovou koulí se prohnala bouřea já na vše zapomnělusnul nebo co já vímopět se rodí nekonečná skládankamozaika v kořenech stromůodlétněte do dalekých krajů radí námale my žijemeznovu a jinaks kořeny propletenýminedokážeme odletět a ani nechcemedýcháme a žijemetak jako nikdy předtímvždyť jsme navždy spolukvětina a voda.
TOUHA BUDOUCNOSTI
Mlčení bývá předzvěstí nastávajícího výbuchu,když pak hledíce do nikam,soustřeďujeme veškeré myšlenky na střed,na středové oko kamene úrazu,před očima se nám kreslí obrazy minulosti,celým tělem prochází otupělé pocity,prosím, prosím, prosím,nenechávejte mne tu samotného,vraťte se zpět a vysvoboďte mne z toho zajetí,kdy temnící mozek vysílá varovné signály,kdy se tělo třese jako osika,a nálada na bodu mrazu prozrazuje,že osudový zlom pošramocuje vše kolem,prosím vás,takhle to přece nemůže a nesmí dopadnout,takhle to přece nejde skončit,zvedám oči vzhůru a tiše oddychuji,tady nepomůžou jakákoli slova,tady se hrad na slovech nepostaví,tentokrát zvítězili,ale příště,příště se jim to již nepodaří,a my opět budeme,v příštích životech,ruku v ruce proplouvat Veškerenstvem,kterému se říká Život.
NA KŘÍDLECH
Zavřeš oči - letíša přeci nejsi výšstoupáš, klesáš, padáš – a zase vstávášstoupáš, klesáš, padáš – neprohráváštak si říkám, to zvládnemtak si říkám, Bůh suďtak si říkám, nezapomínatsny zahodíš – vnímášzrnkem písku býtv moři časutisíců hvězdv kruzích životůposledním dnemhořících křídel poli podzimnímmelancholií snů se vznášetdechem sta klasů se néstv stínech padlých andělů se ztrácet- a hledat jednu z cest- hledat, hledat, hledat jednu z cestprostorem zavoníšstín Tvůj známperutí pohladíšmou tvářstříbrem nití paprskůnezradíšdušico vdechnuta námsvěty v násse deštěm probouzík našim břehům spěchajíbuď mou řekoualejí jabloníco plodydaruje nám
TVŮJ STÍN
až překročíš svůj stínpohladíš nebea v dálcezazní zvonyje čas se zastavitpomalu se otočita políbit mneprotože já jsemtvůj stín
MOST VZÁJEMNOSTI
Jsem členem stavební firmyMáme vybudovat mostAle ne jen tak obyčejný mostPo kterém každodenně přejdou stovky lidíJe to most VzájemnostiZa veledílem se skrývá mnoho těžkých dní a nocíKdy spánek a klid bylo to posledníNa co člověk pomyslelAle stálo to a stojí to za toNeboť náš most je zrovna tak důležitý a potřebnýJako každý jinýS tím rozdílem, že spojuje dvě oddělené dušeDvě bludičky hledající porozumění v rovině jiných okolnostíDokázali jsme postavit most na chatrných základech lidského utrpeníKde chyběla půda pod nohamaVodaVzduchSluncePostavili jsme most Vzájemnosti po kterém den co den proudí tisíce a tisíce dobrých zprávPotěšujících poselstvíRadostiPorozuměníUpřímného přátelství a LáskySpolečnými silami jsme ho vybudovaliA společnými silami jej také budeme chránit,Protože je to to jediné,O co jsme nepřišli.
PŘÍSTAV LODĚK
Nad ztichlou hladinou vítr rozhýbává chomáče páry, to voda vydechuje do ranního rozbřeskuprostorem se nese tiché, lidem nesrozumitelné promlouvání, dohadování a laškování, to rosou zkropené, celou noc mlčenlivé loďky, počaly spolu debatovattu chvíli o životě, tu chvíli o smrtinikde v širém okolí není vidět ani živáčka, ovšem i kdyby jich zde byly tisíce, stejně by ani jediný z nich nezachytil lidským uším srozumitelné slovo, jedinou jasnou hláskua přes to si tiché zakotvené loďky celé hodiny a dny spolu vážně rozprávějí, až do té doby, než se některá z nich vzdálí, ale to jen proto, aby se mohla opět vrátit a znovu se zapojit do nikdy nekončícího koloběhu rozhovorů a vypravováníač se to na první pohled zdá poněkud fantaskní a pošetilé, je tomu tak, ano i loďky v přístavu mají své příběhy, které si čas od času mezi sebou vyprávějí.
MALÝ ANDĚL
Nocí čarovnou ztichlou temnotou přivál jej vítr až k nám s bolavou dušičkou a uplakánByl to malý anděl, malýmalý anděl a sámOči se mu klížía chce se mu spátbolest v duši tížílidi mám vás rádlidi mám vás rádMalý anděl zůstal navždy námjeho sny se s našimi už pojíza vlastního bratra ho teď mámspolečné cesty už nic nerozdělí Létej a sni jak to umí jenom ptáci dýchej a žij si v oblacích hlídej a bdi ty jsi naše hvězda nocí létej a sni vždyť jsi nášMalý anděl snístrach odešel spátklidná znameníbudou si s ním hrátJe tak moudrý a tak bezbrannýrány díky němu se již hojízradami světa příliš zkoušenýdobrem nikdo nikde neobstojí Létej a sni jak to znají jenom snílci dýchej a žij na špicích hor hlavou kučeravou škádli třpytící hvězdy létej a sni vždy chci Tě mít chtěl jsem Tě mít.
STROM
Mohutný a zdravý, s popraskanou kůrou, která vzdoruje nástrahám života, k nebi se vypínající, košatý strom, stojící na pokraji lesa, už dávno všemi uznaný za vládce okolních hvozdů, se právě v tuto chvíli probudil k životu po kruté a dlouhé zimě, aniž by na první pohled bylo znát, že právě na okraji lesní společnosti jsou ty nejkrutější podmínky pro žití. Je to spíše přežívání, a to, že všem těmto okolnostem urychlujícím jeho pochod k záhubě mlčky a pevně vzdoruje, nás nutí právě k onomu zamyšlení, že to asi nebude obyčejný strom, avšak nic na první pohled nenasvědčuje tomu, že by byl něco vyjímečného. Po desítky roků jeho větve rozkývává vítr svým studeným dechem, mnoho litrů nebezpečně kyselých dešťů skrápí jeho listy a prochází kořeny, a v neposlední řadě se též snaží udržet při životě před lidskou populací, chovající se všude bez ohledů na cokoliv. Hrdě a bedlivě střeží tento kraj a ví o něm vše, no aby ne, vždyť je s ním spjatý kořeny, jako dítě s matkou.
BAREVNÉ SNY
hledím strnuleplný nejistotystrachu a zmatkuv hlavě se mi ještě dovíjí filmbarevnýaž téměř neskutečnýtak skutečně opravdovýže i přes dokonalé probuzeníváhám o skutečnostikaždodenní ranní pochybnosti napadají mou myslotrlí parazité nadvědomíčervík hlodající tak nebezpečně hlubokoobava při usínání vytváří zvláštní pachuť v mých ústechnasládlounahořkloujinou . avšak navždy se vítězem stává touhatouha po novémzvědavost až téměř posedlá tou plastickou barevnou vizípak chodím s hlavou skloněnoucelý den je tím niterním zážitkem poznamenaný oči obracím do korun stromůk mrakům na oblozeke slunci a srdcem mi přitom ševelí potůčekmalá klidná stružka naplněná vodou pokliduujišťující mne o tomže to co poplašilo mou mysl se sice opět někdy vrátíale mezitím bude doslova převálcováno pozitivemkteré vždy vyplave na povrch a vždy mi bude připomínat mé milované noční představynazývané barevné sny.
HNĚDÁ VE TVÝCH OČÍCH
hnědá ve tvých očích mi připomíná podzim,ten přenádherný čas,kdy barevné střípky unavené životemse mlčky snáší k zemi,hnědá ve tvých očích mi připomíná širý lán,osetý zralým obilím,když vítr pohupuje klasya přitom jakoby si zpíval, sám sobě si zpívaltu přenádhernou píseň,která se rozhostí v celém těle,hnědá ve tvých očích mi připomínáa navždy bude připomínat krásu časů minulých,hnědá ve tvých očích mi byla nade vše.
HRÁZ
povolila hráz
v proudu myšlenek
je vězněna touha
jíž se nepodaří
SVĚT ZA
Ve stínech teplého podvečera
kdy usínání je rozpuštěno ve víru myšlenek
sedíte v tichu na pohovce
modrem očí rozrážíte chuchvalce tmy
VYTÍ NA MĚSÍC
Skrz průhledné kapky deště,ozářenou tmou,hledím z bezpečí svého úkrytu na měsíc.
Na tvář mi dopadají chladivé paprsky,a v tu chvíli začínám mít pocit, že jsem postříbřen.
Jakmile posbírám zbytky své odvahy,roztříštěné kolkolem,pokusím se vyjít do ztichlé noci,posadit se na deštěm promáčený trávník,zvrátit hlavu k obloze,pootevřít ústa,pevně stisknout pěsti,a začít výt na měsíc.
Ne jako vlci,po svém,lidsko-zpustošeno-myslném způsobu.
NEKONEČNÝ VÝLET
rozvlněné čepičky žlutých květů mne nutí jít dál,
snad každodenní tlak co je v nás způsobí,
že se již nikdy na této pouti(kterou podstupuji vlastně každým okamžikem)
nezastavím,
ABSENCE
když je již večer
a vy si připravíte horkou lázeň v koupelně
kde z blyštícího se kohoutku prýští gejzíry vody
a na hladině se pohybují chomáče načechrané pěny
NÁM
Komnatou z purpurupod čarokrásnými klenbami zapomněnív nárazech vycházejícího sluncekde uprostřed paprsků očarovánínás oslnivě ohlušuje bezmocnostv nicotě bloudíme slovem dávno prošlých obrazůa hledáme- nacházíme a opět ztrácíme -stoupáme a ve vírech bolestně padámesbližujeme se a věřímev uších nám zní chorály chvalozpěvůs nadskutečnou intonacípak bravurně rozplétáme zamotané světypropletence jiné realityhradů z pískua na polštářích z mlhy plujeme snovou absurditouzhmotnělou bláhovou představouže toto je náš věčný světchutná manakaždodenní chlébv otázkách nanečisto naskicovanýchodpověďmi beze směrusníme svůj sen skutečnostis ní. s ním. s námi. v nás.
OBAVA O SLOVA
Zastavení právě v této situaci by znamenalo okamžité vzatí na svou osobu obrovskou zodpovědnost,která by sice měla za následek zneutralizování všech možných artefaktů, ale v podstatě by byla stejně pouhou bezvýslednou snahou o změnu.
Klasické pojetí slov a vlastně umělé, i když ne cílené a v konečné podobě nijak neprotestující, přetváření a přizpůsobování mnohovýznamových nebo naopak zcela konkrétně oslovujících slov a jejich násilné mnohoslovné vysvětlování, pitvání, šťourání a jiné nechutně se v nás odrážející důsledky tohoto zcela zbytečného koloběhu nás nutí k tomu, abychom ve svém konání poněkud polevili.
Ovšem právě již zmíněné zastavení těchto pro nás naprosto nevysvětlitelných akcí ohledně významu našich slov- jsou to v podstatě naše slova, když je tak bráníme nebo se alespoň je snažíme bránita přitom se však zcela nezištně odhalujeme a tím svá slova vystavujeme tisícinásobnému nebezpečí,než je právě toto mikroskopické rozebírání, by do jisté míry znamenalo odpoutat se sami od sebe a zpřetrhat pomocné nitky, kterými jsme propleteni a začít s téměř dvojnásobnou námahou znova.
Jaký cíl a smysl by v podstatě měl tento zásah, když v konečném součtu všech pro a proti zjistíme, že ač jsme svá slova před celým světem uchránili a ukryli, celá s tím spjatá námaha byla stejně k ničemu, protože už o ně nikdo nestojí,avšak z jediného prostého důvodu, a to, že jim nerozumí.
ZAHRADY NEKONEČNA
Jak bolestné dotýkati se očimaV bezesných nocíchTemnotou zapomněníCítit ten tlakTu ohromnou váhuMít olovo v srdciJak bolestné znovu začít dýchat a žítNávraty z krajů osaměníS purpurovou klenbouBloudění v tajemných zákoutíchZahrad nekonečnaVe strachu a paniceBezbřehou oplzlostí vlastních slovPravdivých lží a lživých pravdTonoucí v čase vzduchoprázdnaA bláhově ještě věřitTomu rozplynutému snuStále si nalhávat znovu a znovuNesmyslné věty o nesmyslnostiTisíckrát denně se vracetA doufatA věřit NadějiTé poslední bludičce blankytuI přes jasně prohraný zápasS nerovnocenným soupeřemBojujícím proti i uvnitřVe dne i v nociVe víru sebezničeníStát stále na prahu a čekat splynutíSám na pokraji zkázyZahrad nekonečna.
TRANSCENDENCE
Cítíš a doufášPokolikáté již. Věříš a víš pročBeze ztrátV modrobílé nadějiVe jménu dvou trojúhelníkůNikdo není jako tyStále jen hledášNacházíš – NenacházíšZtrácíš – ZískávášNikdo tomu nerozumíJsi sám a přesto zcela obklopenNedokážeš vidětCítíš a doufášKaždým dnemSnad jsi blížO malý krůček- než včera- dnes- před minutouSníš a to tě bavíSníš a to jsi tyTohle dokážeš vždyckyJe to silnější než stádo koníPevnější než mnoho skalJe to jen tvé a všichni to vědíNedívají seNedokáží se dívatNerozumí . Miluješ, ale jinakMiluješ, a víš pročJe to o všemAle hlavně o tom
Co nikdo nepochopí
Jsou hloupí .
NEPOSTŘEHNUTELNÁ ZMĚNA
Dnes splaskl světNebolí to ani netížíLidé jsou v kliduRelativnímPředstíranémKaždodennímUtíkají ke smrtiA nevědíTi bláhoví hlupáci zasažení modernismemChudáčci v nevědomosti„Vždyť dnes splaskl svět . “ volám za nimiNeslyší a nevidíPohybují se jen ve svém koridoruZaslepení nesmyslnostíTi ubozí věčně lační parazitéBez mozků, bez citůStále se otáčejí po kružniciDnes splaskl světA nikdo si toho nevšimlJe to nepostřehnutelná změnaKdo by se tím zaobíralJe přeci spousta důležitějších věcíNajednou jsou všichni pryčAsi odlétli do teplých krajůA v tom dnešním prázdném splasklém světěJsem zůstal sám – já Misantrop.
DRUHÝ POKUS
Mlčící tmou se pomalinku přišoural k oknu pokoje. Chvíli stál bez hnutí a koutkem oka pozoroval potemnělou ulici. Pak opatrně, jakoby se strachem zvedl ruku směrem ke klice, ale v poslední chvíli ji stáhl a ta opět klesla k jeho boku. A zase mlčky stál a ztěžka oddychoval.
ČLOVĚK NA ŘÍMSE
Jednou, na cestě ztichlým schodištěm jsem špinavým oknem zahlédl člověka na římse. Klidně stojícího, rozvážně pokuřujícího a s očima upřenýma dolů pod sebe. Nejprve jsem se ho chtěl zeptat, zda bych mu nemohl být v něčem nápomocen, ale pak jsem místo toho na něj jen tupě zíral nemyslíce na nic. A jak jsem tam v tom tichu mlčky stál, pomalu mi docházelo, že bych se měl alespoň pokusit s ním navázat rozhovor.
TOUHA KŘIČET
Temná zákoutí večerních parků a zahrádekčas od času vyšlou do oken blízkých domů lákavé ponouknutí k malým nočním výletům. To se pak člověk jen tak zlehka,jakoby nanečisto pohybuje ve stínu stromůa hlavou mu přitom projíždí vlak plný krásné klukovské a nedospělé rozčarovanosti,na chvilku zastavující na opuštěných lavičkách,podobajících se v tuto chvíli malým zásobárnám síly. Při posazení na takovouto lavičku se celé vaší duše zmocní pocit náhlého návalu v podobě nutkání vykřičet do ztichlé noci všechen svůj strach,vztek,radost i smutek a přitom pustit uzdu své fantaziia na temnou noční oblohu si očima kreslit obrazy myšlenek. Vše je ale tak chvilkové,že se vám kolikrát přihodí i tak nepříjemná věc,že najednou nevíte,co jste vlastně chtěli,a to pak s prázdnou hlavou odcházíte zpět domů.
TICHÝ ČEKAJÍCÍ
Naprostým tichem se ozývá pouze tlukot lidských srdcí. Jen občas prázdnotu prořízne,jakoby tichou mlčenlivostí posílený,neznámý hlas, neznámého člověka,z neznáma. Všichni tu sedí mlčky, se zrakem upřeným do neznáma, všichni jsouce naprosté originály svých já, zcela odlišných eg a přitom si vzájemně tak blízcí, tak nevědomě blízcí, že kdyby ve stejnou chvíli došlo k tomuto poznání, všichni by se asi samou radostí umačkali. Ale to se nestane.
LES
Onehdy jsem zabloudil v lese. Ne v tom lese, kde prořídlým stromovím je vidět na kilometry daleko. V opravdovém lese, s travou do pasu divoce rostoucí, kde stromy mají větve až na zem, a při větru s sebou divoce hází ze strany na stranu, a v korunách je slyšet nepřeberné množství hlasů. Onehdy jsem se opravdicky ztratil, a chvílemi postrádal sebekontrolu, to když se za jednou strží objevila druhá, třetí, pátá.