Písmák Podvečerní závan
Vítr za mě kouří moji cigaretu,
Praha je temná jak dno mojí duše.
Svíčka, již - b-h ví kdo proč - někdo postavil na břeh řeky
svádí svůj nerovný souboj s prudkými výdechy větru.
Hledání ztraceného času
Měsíc osvětloval siluetu Města se všemi jeho věžemi, pozlacenými špičkami střech měšťanských domů, bledými tvářemi ze štuku na fasádách domů nezvykle silným světlem. Nosy hlav, jež z oněch stoletých měšťanských domů zbudovaných na místě zbořeného ghetta shlížely do ztemnělých ulic, vrhaly stíny tak ostré, že by se jich člověk takřka bál dotknout, aby si snad nepořezal ruku.
Ulice však byla liduprázdná a v pozdní noci jí neprocházel nikdo, kdo by zvedl svou hlavu a vzhládl nahoru do temných oken, která připomínala osleplé oči. Nebylo zde tedy nikoho, kdo by se mohl pokusit vrhaných stínů dotýkat.
Pocta ruské literatuře
Jsme banda idiotů,jež ve višňových sadech,popadají běsi. Jsme hrdiny naší doby.
Odi...
Ocelově šedé nebea stužka zdýmu cigarety,ocelově šedé nebe,sám sobě líbu vyschlé rety.
Listuji
Otáčím stránky,záplava slov, zlomené srdce;listuji, skvrny čaje, vína, čokolády.
Moje duše.
Onehdá
Když nebesa se otevřela,to tvoje náruč byla vřelá,již tomu tak dlouho neníbor vůni tvou změní v snění.
Když slunko rozehnalo mračna,tvář tvoje byla bezoblačná,však kde ty loňské sněhy jsou. Mé vzpomínky je nenesou.
Když listoví ševelilo,Vrabčákovi dobře bylo,přišla bouře, přišel déšť,poslední boj pojďme svést.
Zpovědní tajemství
Teď odcházíme od zpovědi,jen ticho místo odpovědi,mlčení místo rozhřešenía svatostánek barvy mění. Růži do vlasů ti farář dala pak ti ruce zulíbal,zpět se zase ubíral,by sám sobě se zpovídal.
Lhal do očí mně i toběvtuto chvíli lže i sobě,vitráž temní vprůčelí,chrám je dávno zšeřelý,věčné světlo klopí zrakykostel halí těžké mraky –vyzrazené tajemství.
Prší
Prší a japonská turistka v tramvaji závěrkou krájí vzpomínky. Na kila. Prší a děti se zpod záclon dívají, jak chodci dusí se cigaretami.
Prší a bláto skvrní boží muka, jež byla vápnem obílena.
Svět
Opojnou vůní šeříků,sklouzla se loďka nadějea jako prstének zdoutníku,řekla mi, že bylo a dobře je.
Hledištěm světa se rozezněl smích.
Zlo složilo hlavu a křídla,zalepilo se vulitua láska prýštila zvřídla,tvoříc loďce suitu.
Diváci zvedli se a pohoršeně šeptali.
Slza
Chladila tváře a hřála sníh, tišila srdce mé. A ze spar ve stěnách drolil se klíh, jako vzpomínky na Tebe. Pálila jsi mě svýma očima a já byl rád. Rád.
9. symfonie života
Smyčcový kvartet do oken mi hrál ponuré tóny bytí. Já za závěsem stál a z okna hleděl v dál, očima kropě tvář. Prosil jsem, křičel 'přestaňte', však oni hráli dál. A kolem mne tekl život.
Den v slzách
Vítr hnal déšť proti střechám, jako ty mně do tváře slova. A z lesů k nebesům pára, jak vzpominky z našich hlav. Před kostelem v blátě kniha vytržená z desek,je jako naše těla v liniích nástěnných fresek. A vítr žene dál provazce deště, jako my ženem se životema z kostelních schodů stéká bláto.
Retikulum
U plastidu jádro stálo z plna hrdla dělilo. "Bodejž bys jen trochu málo, ty lipide mlčelo. Poledne v tom okamžení bičík přijde z roboty a mně hasne u štěpení pro tebe, ty zlobo, ty. Mlč.
Skála
Pod pískovcovými skalami se vinula řeka a ze skalního masivu odnášela zrnéčka písku, jako když čas odvává vzpomínky. Nad řekou na sluncem vyhřáté vyvýšenině seděla mladá slečna, rozpuštěné nepříliš pečlivě upravené vlasy jí splývaly k ramenům. Na sobě měla sako, z johož střihu se nedalo s určitostí poznat, zda je pánské či dámské. Její ruce si pohrávaly s jehličím, jež padalo z borovic, které se skláněly všude okolo.
Strome!
Statný topole ve stínu města,záblesku přírody v šedavém kalu,semknut jsi v kolejích,semknut jsi v žalu. Dusíš se v oparu,v zmrtvělém vzduchu,sprostě jsi přehlížen,odvržen z města ruchu. Kdybys tu nebyl, chlapče,chyběl bys. Tak toto neber jako spis.
Minuta ticha
Déšť vykreslil kruhy na hladinu,zmáčel mi vlas i šat. Sám sobě utrh‘ jsem kopretinua hodil ji vrámě temných blat.
Nad světem zvony rozeznělBůh zpouhého rozmaru. Kzemi zřítil se archanděla vše začlo se postaru.
Obejmi mě
Koruny stromů větrem sklání se, neplakej. Obejmi mě, ať ani já nepláču. Jako čajový lístek v horké vodě otevři svou náruč. Ať mohu spočinout na tvém srdci.
Epitaf
Polož mne do stínu sosen,
kopej rov vpísčité hlíně.
Nechci už býti prosen,
ale spát ve světa klíně.
Slzička
Město skryto pod příkrovem sněhu,oběšencovy nohy větrem se klátí. Zima je, on nepotřebuje něhu,on není jako mladí, rozevlátí. Život skončil se, či začal další,stažením konopné smyčky,když vzlétli ptáci plašíz přestárlé borovičkya on se zhouplv posledním oblouku,slzička skanulaz tvrdého klobouku. Slzička ukápla v podušku mechu,v mrtvého šlépěje.
Hádanka :)
Byl jeden pán,lidem milován. Jednoho dne v senátu,dostal nožem přes hnátu. A tak pána zabilirepubliku spasili.
Déšť
Provazce deště - vidím je ve světle lampy, z klobouku úzké krempy, teče mi voda ještě. Stéká mi za límec. Nedá se odehnat, musí snad člověk milovat. Však jednou dojde na konec.
Láska?
A zas mi smysly opájí - láskaa v ústech pachuť hořká,jíž mi tam zanechala. Nechci ochutnávatpoháru těžkého vína,chci pít plnými doušky,ale ještě radějibych jej zvrhl a to víno,to víno bych nechal kapat na zem.
Přicházející z pekel
Spal jsem hluboce, když mne probudil výstřel. Věděl jsem, že má matka je otci nevěrná, neboť on jest zmrzačen z války a matka, poměrně hezká žena, si – jak sama říká – užívá života, dokud to je možno. Neznal jsem však toho muže, s nímž sdílela lože místo otce, chodil k nám totiž zpravidla až po setmění. Rozžal jsem knot voskovice, která osvětlila můj skrovný pokojík mdlým žlutým světlem a sbíral odvahy i síly, abych zjistil původ té rány.
Povzdech?
Proč, když v tvář jsem Ti vystaven,nedovedu mluvit krásných slova mozek - krásou omámen,je náhle plný prázdných strof. Jen Tebe, čistá hvězdo, milujia přitom tolik trpím. Svou hloupostí se raňuji, či ubližuji druhým. Láska, ta zbraň dvousečná a ostrázas do živého ťala.
Parková
Tvář luny úplnánad skvrnou města,proč šťastný ten, kdo z jiného těsta. Snad hloupost, snad strach,hrdlo mi svírá. Proč ti říct nesvedu:"Ty jsi má milá".
Smysl?
Neznám smysl života, ani jeho principy. Přijdu si jak slabota, bez nálady na vtipy. V den pošmourný pochopím, že život pro mě není. Když, hlupák, zřím: "nenajdu u Ní zalíbění.
Proč?
Vzpomínám si na Seiferta,o Petříně vypráví. Ale tahle jeho věta,není to snad bezpráví. Proč ostatní chodí s někým,proč já kráčet musím sám. Nerozumím, já nic nevím,jen, že zase usnu sám.
Láska
Pomalu se mi mozek nořído toho strašného pocitu. Raděj bych tonul v moři,raděj bych byl bez citu. Jako chlaná dýka do srdce mi proniká. Nedokážu už víc říkat,chvátí mě snad panika.
Jiná
Usnouti já nemohu, neb snů svých já se děsím. Pojď, najdeme čas, sejdem se, vždyť já Tě snažně prosím. Bojím se, že miluji, jen proto, že mi chybíš. Já svých slov teď lituji,když se za mne modlíš.
Sen a pád
Pršelo. Vstoupil do zchátralé budovy, bývalého ředitelství Gestapa. Ucítil pach zatuchliny. Prošel chodbou, jakoby přesně věděl kam jde, přitom zde nikdy nebyl.