Písmák Robert Desnos: Aligátor
AlligatorSur les bords du MississippiUn alligator se tapit. Il vit passer un négrillonEt lui dit : « Bonjour, mon garçon. »Mais le nègre lui dit : « Bonsoir,La nuit tombe, il va faire noir,Je suis petit et j'aurais tortDe parler à l'alligator. »Sur les bords du MississipiL'alligator a du dépit,Car il voulait au réveillonManger le tendre négrillon.
Robert Desnos: Mravenec
La Fourmi
Une fourmi de dix-huit mètres
Avec un chapeau sur la tête,
Ça n'existe pas, ça n'existe pas.
Robert Desnos: Pomněnka/Vzpomínka
Le souciEt pour qui sont ces six soucis. Ces six soucis sont pour mémoire. Ne froncez donc pas les sourcils,Ne faites donc pas une histoire,Mais souriez, car vous aussi,Vous aussi, aurez des soucis. PomněnkaPro koho je pět pomněnek.
(23. března 2007)
dnes zase bloudím mezi kavárenskými stoly
jsou ze mě cítit sklenice a alkoholy
jsem zase sám uprostřed lidí
a sním že ke mně přijdeš a já tě neuvidím
Devatenáctá kapitola
Kao Sing-ťien: Hora duše (kapitola 19)
Této chladné noci na sklonku podzimu obklopuje hluboká a těžká temnota polévku prapůvodního chaosu, nebe a země, stromy a skály splývají dohromady a tím spíše není vidět cestu, můžeš jen stát na původním místě, nepohnout se o krok, tělo nahnuté vpřed, ruce vytrčené, a hmatat, hmatat tuhle hutnou noc, slyšíš ji proudit, ne že by to proudil vítr, to proudí tahle temnota, nerozlišíš nahoře a dole, napravo a nalevo, blízko a daleko a žádné vrstvy, a tak se rozpouštíš v téhle polévce chaosu, uvědomuješ si jen, že jsi měl obrys těla a ten obrys se v tvých myšlenkách také rychle rozplyne, z tvého vnitřku vychází světlo, pochmurné jak oheň svíčky pozdvihnutý ve tmě, je tu jen svit, ale ne teplé plameny, je to mrazivé světlo, vyplňuje tvé tělo, překračuje obrys tvého těla, obrys těla ve tvých myšlenkách, tvé paže se snaží sevřít a ze všech sil uchovat ten oheň, tohle mrazivé a průhledné vědomí, potřebuješ ten pocit, ze všech sil ho bráníš, před tebou se objeví klidná hladina jezera, na protějším břehu jezera je les, stromy s opadalými listy a pak ty, ze kterých listy ještě zcela neopadaly, štíhlé topoly, na kterých tu a tam visí žlutý list, jeden nebo dva světle žluté lístečky chvějící se na ocelově černých jujubách, purpurově červené lojové stromy, některé natěsnané na sebe, některé rozptýlené, ale všechny vypadající jako oblaka mlhy, na hladině nejsou vlny, jenom odrazy, jasné a zřetelné, bohatých barev, od tmavě červené k purpurové, k oranžové, k světle žluté, k inkoustově zelené, k popelavě hnědé, k měsíčně bílé, přes mnoho mnoho vrstev, soustředěně přemítáš, náhle se barvy ztratí a změní se v šedou a černou a bílou rozdílných hloubek, je tu také mnoho různých odstínů, jako na staré vybledlé černobílé fotografii, ale obraz je ještě jasně vidět, radši než říkat, že jsi na zemi, řekneš, že jsi v jiném prostoru, zadržuješ dech a upřeně se díváš na obraz vlastního srdce, tak tichý, tichý tak, že tě to znepokojuje, myslíš si, že je to sen, že není třeba se strachovat, ale stejně si v tom nedokážeš zabránit, právě proto, že je příliš klidný, klidný až je to neobvyklé.
Ptáš se jí, jestli viděla ten obraz.
Řekne, že ho viděla.
(31. říjen v Praze)
devět třicet a v Klementinuse oči klížítěm kdo studují medicínu
pod vahou myšlenek a pod nezměrností mrakůnašel jsem ve slovníkuza celý večer jen pět znaků
noc plyne lehce srdce mě však tížíjsem sám a lekají mě stínyjsi ještě ty když já jsem někdo jiný.
na břehu řeky zima se válí po chodníkuvítr se obrátí a směje senašel jsem místo kde jsme se minulé léto stokrát políbili.
vítr ve vlasech
vysoko v horách tály sněhya odhalily hnědé stráněpo zvadlé trávě šli jsme bosípřes nedozírné pusté plánědal jsem ti rámě - odmítla jsia místo toho hledíc dolůpohybem plným dívčí něhyukázala jsi na pomněnkukvetoucí v poušti suchých stvolů
kráčeli jsme přes potokypřes písčiny, mokrou hlínutam jsem našel trs fialekty zase dva pryskyřníkyčtyřizatoulané brokya krabičku od zápaleka já starou levou botupapírové kapesníkya pro tebe náušnicipytlík plný rozmarýnua plechovku norských šprotů
jednou jsem usnul v půli krokua ve snu cítil tvoji rukupo tváři jemně hladit měaž pak jsem zaslech dunět temněhromy jež mraky mlčky nesoukdyž jsem se zvedl z vlhké zeměkam až jsem dohléd nebyla jsijen vítr co ti čechrá vlasynosil mi stále jejich vůnijež šeptá šeptá. miluj mě
rozplakal jsem se jako dítěna bílém sněhu, na tvých prsoua přes hladiny smutných tůnído větru šeptám. miluji tě.
note pour Julie
à Hsi-andans ses ruessous ses mille toits
en vélotrop pressétransgressant la loi
en chemindétournéen cherchant la voie
dans un barenivrén'importe que je bois