Písmák Nehostinná zákoutí - Kapitola 14
Eliška se už od časného rána ploužila po bytě jako tělo bez duše. Moc toho v noci nenaspala, neustále se jí v hlavě honily vzpomínky na včerejší večer, dosud tak čerstvé a přitom podivně nereálné. Jako by to všechno byl jen film, na němž byla se Sylvií v kině. Jenže dobře věděla, že tomu tak není.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 13
Když Dominikovi došlo, čeho byl právě svědkem, zůstal několik vteřin jako opařený, neschopný pohybu. Až po několika minutách se konečně trochu vzpamatoval a roztřeseně začal pozpátku ustupovat od okna. Nespouštěl z něj přitom oči, jako by očekával, že jím každou chvíli něco hrozného pronikne dovnitř. Že by ale okno zavřel, ho ani nenapadlo.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 12
Dominik nespal snad ještě ani půl hodiny, když ho hlasité bouchnutí přimělo otevřít oči. Zíral do tmy a se zatajeným dechem čekal na další rány. Kromě těch prudčeji přibouchnutých dveří už se však nic dalšího neozvalo. Žádný hluk, způsobený opileckým narážením do nábytku, ani obvyklé nesrozumitelné nadávky, jen šumění vody v koupelně a chvíli poté cvaknutí kliky od matčina pokoje.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 11
Kdyby se čirou náhodou mezi obyvateli ulice „V zahradách” našel nespavec, který by kolem druhé hodiny ranní vyhlédl z okna některé z tamních úhledných vilek, obklopených zelení, zajisté by mu hlavou proletěla zmatená a možná i mírně poplašená myšlenka: „Co může, ke všem čertům, uprostřed noci pohledávat úplně cizí člověk v těchto končinách. ”
Nebylo by divu. Kromě starousedlíků a poštovní doručovatelky se tu obvykle neznámé osoby nevyskytovaly ani za bílého dne, natož v tuto zvláštní dobu mezi hlubokou nocí a pozvolna se blížícím úsvitem.
Nicméně tomu tak opravdu bylo.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 10
Helena Urbanová zamávala na Sylvii od jednoho ze stolků, zpola ukrytých za sloupem. Seděla u něho společně se svou dávnou přítelkyní Elvírou a zbylá dvě místa jako by čekala na Sylvii s Eliškou. Skutečně se totiž zdálo, že jsou všechny ostatní stolky obsazené do posledního místečka.
„No páni,“ vydechla vzrušeně Eliška, sotva dosedla.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 9
Kolem půl desáté večer bylo v baru U zelené kachny ještě poměrně mrtvo. Dominika to nepřekvapovalo. Předpokládal, že hosté se nakonec dostaví. Jiný nonstop totiž ve městě nebyl a tudíž se sem s postupující nocí začínali obvykle stahovat všichni, kteří „chytli slinu“ v některé z ostatních hradišťských hospod a hodlali si prodloužit započatý večer nejlépe až do svítání.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 8
Večer před osmou panovala na hradišťském náměstí poklidná atmosféra. Auto tudy projelo pouze sporadicky a ani obvyklí letní hosté, posedávající v zahrádkách několika místních penzionů, příliš hluku nenatropili. Jen pár dětí, honících se kolem kašny, občas narušilo večerní siestu hlasitějším zavýsknutím. Zdálo by se tedy, že se onen červencový podvečer nikterak nevymyká zaběhnutému prázdninovému stereotypu.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 7
„Teda… to vypadá tajemně. Tys toho chlápka viděla. “
„Jeho přímo ne, ty pozvánky rozdával ráno na náměstí jeden klučina, nejspíš pomocník. “
„Jak vypadal.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 6
„Drž tu lampu nahoře a nemávej s ní, bolí mě z toho oči. “
Skutečně, komíhající se petrolejka v chlapcově zdvižené pravačce způsobovala daleko více škody, než užitku. Po hrbolatých a mokrých stěnách kamenného sklepení tančily groteskně protáhlé stíny, vyvolávající kromě pocitů klaustrofobie i nutkavou představu, že zde nejsou sami. A nutno podotknout, že v chlapcově případě se jednalo bezmála o jistotu.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 5
Sylvie se probudila brzo, při pohledu na hodiny zjistila, že spala necelé tři hodiny. Zkoušela ještě zabrat, ale už to nešlo. Nakonec to vzdala a vyhrabala se z postele. Co na tom záleží, večer už do práce nejde, může se tedy vyspat do sytosti.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 4
Řinčivé vyzvánění budíku vysvobodilo Dominika z dusivého sevření noční můry. Byl to zvláštní sen, z něhož se probíral neodpočatý, sklíčený, s krví podlitýma očima. Ještě nikdy se mu nestalo, že by v něm po probuzení zůstal tak tísnivý pocit a aby mu dalo takovou práci dostat se zpátky do své reality, do své kůže. Přitom si z toho snu nepamatoval vůbec nic konkrétního, žádné obrazy, tváře, slova.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 3
„Teto, můžu s tebou. “
Sylvie se zarazila. Nebylo to poprvé, co se jí malý Honzík ptal. Viděla mu na očích, jak po tom touží.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 2
Vzbudilo ho zařinčení skla, provázené hrubou nadávkou. Neškubl sebou, jen otevřel oči do mléčné polotmy. Byl zvyklý. Stávalo se to čím dál častěji.
Nehostinná zákoutí - Kapitola 1
Oblohu halily těžké mraky. Byla pošmourná a nevlídná noc, na začátek července i mimořádně chladná. V takových nocích se zpravidla i naprosto obyčejné zvuky jeví poněkud jinak, než za denního světla. Jinak zní zvuk dešťových kapek, rozstřikujících se v miniaturních sprškách na hladké ploše střešních tašek, jinak zní i houkání půlnoční lokálky v poslední zatáčce před liduprázdným nádražím.
Nehostinná zákoutí - Prolog
Stál na samém vrcholku Bílé skály a trýznivě dlouho shlížel dolů, do hlubin Hvězdného jezera. Během jeho předlouhého života už mu zjevilo bezpočet tajemství. Jen to jediné, po jehož zodpovězení toužil celým svým dychtivým srdcem stovky lidských let, mu mělo zůstat utajeno.
Navždy.
Rubiny z pekla - Kapitola 28 + Epilog
Po týdnu
„Babi. Babičko. "
Jasný dívčí hlásek narušil ospalý klid sobotního odpoledne na ortopedickém oddělení krajské nemocnice. Několik pacientů, korzujících širokou chodbou za pomoci nejrůznějších podpůrných pomůcek, zvedlo zvědavě oči.
Rubiny z pekla - Kapitola 27
Filip ovázal Dixiinu ránu svým tričkem a s úlevou konstatoval, že se krvácení zastavilo. Zdálo se, že zranění nebude příliš vážné, nůž se asi naštěstí zarazil o kost. Nedokázal si představit, že by o svou chlupatou kamarádku přišel. Obrátila po něm svoje krásné hnědé oči a vděčně mu olízla ruku.
Rubiny z pekla - Kapitola 26
Eliška s těžkým srdcem vyrazila na průzkum. S výčitkami svědomí opustila zraněného Dominika, před odchodem ho ale ujistila, že se k němu vrátí, hned jak najde Lídu. Vůbec totiž nepochybovala, že tady někde je. Bledý bolestí jí se zaťatými zuby slíbil, že zavolá policii, pokud by se dlouho nevracela.
Rubiny z pekla - Kapitola 25
Chtěl nechat původně Dixie doma, ale pak ho napadlo, že by mu mohla v pátrání po Danovi pomoci. Netušil sice, jestli má vůbec pro stopování vlohy, neboť tuto aktivitu spolu nikdy netrénovali, ale rozhodl se důvěřovat jejím vrozeným instinktům.
Věděl, že fena Danielův pach pozná, usoudil ale, že je třeba dát jí nějak najevo, co se od ní očekává. Sundal tedy z věšáku Danovu sportovní bundu, v které chodíval po ránu běhat, a přidržel ji psovi u čenichu.
Rubiny z pekla - Kapitola 24
Hodiny na kostelní věži odbíjely celou. Eliška se nenamáhala s počítáním úderů. Už pár hodin se převalovala na lůžku a čekala na spánek. Jenže i přes veškerou únavu nemohla zabrat.
Rubiny z pekla - Kapitola 23
Filip se vracel z města posledním večerním autobusem. Tomuto způsobu cestování už odvykl a navíc měl něco upito, tudíž mu kodrcání po rozbité silnici nedělalo právě dobře. Kamarád ze školy slavil narozeniny a pozval pár spolužáků po přednášce na malou oslavu, proto si také dnes Filip nevzal auto. Oslavenec to ale s pitím poněkud přehnal a ztropil v baru výtržnost, která měla dokonce dohru na policejní stanici.
Rubiny z pekla - Kapitola 22
Zase se opozdil. Opuštěná silnice, po níž právě jel, už zoufale volala po údržbě a Adam se jen tak tak vyhnul jedné z největších děr, jaké v poslední době viděl. Nebylo už světlo, ale ještě taky nebyla úplná tma a to bylo to nejhorší, co mohlo jeho oči, unavené celodenním umělým a ještě k tomu tlumeným osvětlením postihnout. Zóna soumraku, vzpomněl si na jeden stařičký seriál, který kdysi dávno viděl a v hlavě mu z něho zůstal už jen ten název.
Rubiny z pekla - Kapitola 21
1978
Světlonoš. Tak mu začali říkat lidé, pro které představoval naději. Malé světýlko v propasti krutosti a pronásledování. Začali mu tak říkat a to slovo se vznášelo křivolakými pražskými uličkami jako zaklínadlo.
Rubiny z pekla - Kapitola 20
Vešla do babiččiny ložnice a okamžitě se začala cítit provinile. Helena Urbanová ctila soukromí a ani když byla Lída menší a spávala v bývalém mamčině dětském pokoji, nikdy nezapomněla zaklepat, když potřebovala s vnučkou něco probrat. A Lída věděla, že prohrabovat cizí zásuvky je pro babičku obdoba otvírání cizích dopisů. Krom toho paní Urbanová ležela momentálně v nemocnici a neměla šanci s nezvaným hostem po právu vyběhnout.
Rubiny z pekla - Kapitola 19
„Co babička. Už má po operaci. "
Lída s Eliškou seděly vedle sebe na předposlední sedačce poloprázdného autobusu. Středa byl jediný den, kdy jezdívaly domů ze školy stejným spojem.
Rubiny z pekla - Kapitola 18
Zvenčí se ozvalo zaštěkání a Daniel sebou leknutím škubl. Ale byla to jen Dixie, která nejspíš zdravila nějakého psího kamaráda, procházejícího kolem domku pod hradbami se svým páníčkem. Pořád zapomínal, že teď je kromě Filipa i ona jeho hostem.
Celé odpoledne se pokoušel pracovat, ale nemohl se vůbec soustředit.
Rubiny z pekla - Kapitola 17
Navzdory poctivě spolknuté tabletce hypnotika neměla Helena Urbanová ani trochu klidnou předoperační noc. Neudržela sice oči otevřené a každá z končetin jako by vážila cent, jenže spánek, který ve vlnách přicházel a odcházel, byl vším možným, jen ne kvalitním odpočinkem. Hlavou se jí honily vzpomínky na doby dávno minulé a mísily se v podivný propletenec se snovými vizemi a fantaskními představami rozjitřené mysli.
Věděla, že ji Lída neposlechne a půjde do domu navzdory slibu.
Rubiny z pekla - Kapitola 16
„Fakt si myslíš, že to k něčemu bude. "
„Jo," ucedil Filip s pohledem upřeným na vozovku. Do města jim zbývalo už jen pár kilometrů. V sobotu se definitivně přesvědčil, jak je Daniel nevyzpytatelný a nespolehlivý svěřenec.
Rubiny z pekla - Kapitola 15
Helena Urbanová seděla na židli u kuchyňského okna a vyhlížela ven. Zase pršelo, obloha byla nevlídně šedá a z okapů se valily proudy vody. Většina stromů v parku přišla za těch pár dní větrného počasí o svou barevnou parádu a nyní se jejich holé větve ponuře vzpínaly k vodou obtěžkaným mrakům.
Stejně bezútěšná jako to počasí byla i její nálada.
Rubiny z pekla - Kapitola 14
„Pánové, zadejte se. "
V řadě omotýlkovaných mladých mužů to zašumělo. Postarší taneční mistr nehnul brvou. Předem věděl, co nyní nastane.
Rubiny z pekla - Kapitola 13
Dovedl Lídu k jejímu domu a počkal, až za sebou zamkne dveře. Teprve pak se obrátil k odchodu. Dixie mu poslušně ťapkala u nohy a on se po chvíli přistihl, jak se sám pro sebe usmívá.
Elišku Vernerovou bral pořád jako děcko, možná i díky tomu, že jejího otce považoval za kamaráda.
Rubiny z pekla - Kapitola 12
Zmrzačená a zkrvavená bytost, připomínající člověka jen velmi vzdáleně, se s vypětím posledních sil plazila po betonových schodech. Pomalu, namáhavě. Každý pohyb znamenal pro nešťastníka hotové utrpení, ale nevzdával se. Denního světla přibývalo a on se k němu přibližoval centimetr po centimetru.
Rubíny z pekla - Kapitola 10
Hověla si ve vaně plné voňavých bublinek a blaženě si užívala luxusu vůbec na nic nemyslet. Únava po celodenním běhání za všetečnými a houževnatými batolaty se pomaloučku rozplývala a Sylvie se v tom blaženém, bezmyšlenkovitém polospánku cítila přímo báječně. Ovšem o to horší byl potom naprosto nečekaný návrat do reality, způsobený neurvalým řevem domovního zvonku.
Škubla sebou tak prudce, až ve vaně podklouzla a hlava jí zajela pod hladinu.
Rubíny z pekla - Kapitola 11
„Opravdu nebudu rušit. Nerada bych, abyste si o mně začala myslet, že jsem vlezlá. "
„Ale jděte. Něco takového vás nesmí ani napadnout.
Rubiny z pekla - Kapitola 9
„Docela bych zašel na jedno. Co ty na to. "
Daniel se zamyslel. Cítil se po tréninku uvolněně a jaksi očištěně.
Rubiny z pekla - Kapitola 7
Vzbudil ho domovní zvonek. Ne hned, trvalo pěknou chvíli, než otevřel oči. Příchozí byl ale vytrvalý, jako by si byl jistý, že že je Daniel doma. Musel to být někdo, kdo tu nezvonil poprvé.
Rubiny z pekla - Kapitola 8
Rána pracovních dnů většina lidí příliš nemiluje. Přinášejí s sebou povinnosti, stres a otravnou nutnost vyhrabat se v nekřesťanskou hodinu z vyhřáté postele. Pod okny na silnici podstatně zhoustne provoz a chodníky se zaplní pokřikujícími školáky. Zvuky všedního rána bývají neomalené a vtíravé.
Rubiny z pekla - Kapitola 6
Helena Urbanová se neklidně zavrtěla na lůžku a pak otevřela oči. Byla tma. Kolik může být hodin. Silnice před domem byla tichá, to znamená, že je ještě noc.
Rubiny z pekla - Kapitola 5
Hodiny na věži odbíjely jedenáctou. Ve většině oken, které míjela, už byla tma. Městečko si nepotrpělo na ponocování. Na cestu jí svítily pouliční lucerny a všude kolem bylo ticho, jen listy na stromech ševelily a občas se některý z nich ladně snesl k zemi.
Rubiny z pekla - Kapitola 4
Cesta k dětskému domovu trvala Sylvii necelých dvacet minut, i když musela až na druhou stranu městečka. Auto neměla a i kdyby ano, každodenní procházku by si nenechala ujít. Takhle časně odpoledne panoval v postranních uličkách klid, jako každý víkend. Lidé, kteří nevyrazili někam na výlet, užívali posledních slunečních paprsků v závětří na zahrádkách, anebo jen tak lenošili u televize.
Rubiny z pekla - Kapitola 2
„Víš že mě štveš. Kdybych tušila, co na mě vybalíš, vůbec bych sem nelezla," zabrblala Lída. Sjela svou kamarádku podmračeným pohledem a odfoukla z očí neposlušný pramen vlasů. Byly sytě kaštanové, přirozeně zvlněné a Lídin drobný obličejík v jejich hebké záplavě vypadal ještě křehčeji.
Rubiny z pekla - Kapitola 3
Neměl ani tušení, že ho někdo sleduje. Stála u okna podkrovní garsonky a dívala se na něj skrz záclonu. Věděla, že by to neměla dělat, že to není slušné. Ale nemohla si pomoci.
Rubíny z pekla - Kapitola 1
~Září 2011
Noc byla na konec září mimořádně vlahá. Světlovlasý mladík, opírající se o rozložitý kmen kaštanu na samém okraji městského parku, se přesto trochu třásl. Upřeně pozoroval dům na protější straně silnice a nervózně si hryzal spodní ret. Krom běžných nočních zvuků bylo všude ticho.
Rubíny z pekla - Prolog
~~1976
Jiří
Otevřel oči do tmy. Venku stále pršelo, ale monotónní „ťuk ťuk ťuk. ťuk ťuk ťuk. " slyšel naprosto zřetelně i přes dešťové kapky, pleskající o parapet.
Skryté verše
Bývají zvláštní verše
bez rýmů,
poněkud rozcuchané,
nahé,
Andělé ve sněhu
Z krajiny trápení
odplouváš do snění,
kde tíhy pozbývá
každý hřích.
Vyhaslý plamínek
Pošeptal vyhaslýplamínek chodníku,že někdo na rohu počural zeď,potom si poskládal nádechy v hrudníku,poškrabal od štěrku zjizvenou pleť.
S prázdnýma rukamav závětří usíná. Po nebi zažloutlém brouzdají supi,kámen se ustrnul, ruka se zatíná,chvíle se hromadí jak hvězdokupy.
V krabici od cukruukryté pahýlypříčin a následkůamputovanýchtváří se jako by tragické nebyly,jako by neznaly chuť kapek slaných.
V kruhu
Kdo nechce vidět,neuvidí(s)tužkami dýmu nakreslené mapy. Vteřina rozechvěnía pak se ztratí,jak vítr hvízdnena svou okarínu,potichu, lehcespadaným listímhladí černou hlínu. trochu se stydívztažená rukažádat rozhřešení. Kdo nechce věřit,neuvěří.
Prokleli básníka
Prokleli básníka, ten, který v ráně ryl nožem, ten musel být jak padlý sníh - poslední z posledních, co nikdy nezradil, nikdy a nikoho za časů zlých. Prokleli básníka, že nebyl andělem, že měl strach ďáblovi odepřít daň. Neuměl uchránit svatozář nad čelem, když v jeho zátylku studila zbraň. Kdo umí naslouchat, ví, jak je na duši, když ťuká Mefisto na parapet.
Tady a teď
Na tvoji lavičku v parkudnes napadal sníh,zakryl i rozmarné vzpomínky,co zbyly z léta. Ukrytým ptákům se do očínepřítomnýchšlehnutím bolestivzdálená postavavplétá. Tak jako město i tyse teď pod sněhem ztrácíš,lampy jak bludičkykalnými hlasy tě zvou. Za očima buší zatracení rudí ptáci,a dokud nedáš jim, co chtějí, nepřestanou .
Podzimní karneval
Dychtivým povětřím
divoce víří
větrem rozhozené
barevné konfety.
Světlonoš
Přebroď závěje času,
dotkni se mě,
jak slunce žlutých klasů,
déšť suché země.
Naposledy
Ve svitu měsíce
zúžené zornice,
jemné chvění.
polévku z oměje
Letím
Hedvábné světlo svícímyšlenkám dřímajícímoblékne hebké stíny,jak šaty Kolombíny.
Na stránkách lexikonuv korunách vzrostlých stromův zeleném tichu spíprastará tajemství.
Lehká jak ptačí peřísvé síly s vánkem změřím. s duhou si chvilku hraju,dokud v ní neroztaju.
Balerína
Zvedni svou hlavu, baleríno,a vylov pohled ze sklenky. Až dopiješ to rudé víno,vyblednou černé myšlenky. Vteřina spěchá za vteřinou,čas opile se potácí. Zas budeš tančit, baleríno, i když ti nohy krvácí.
Princezna a drak
Kráčela mořem bezedných očí,míjela dlaně zaťaté v pěst,otázka pálí. čím to, že zločin,který se nestal, předchází trest. Krajinou šedou vlekla své rány,a v jejích stopách plazil se strach. Rytíři chrabří princezny chránípřed zlými draky jen v pohádkách.
Strach
Slovo vědomím sviští. ledovec kýlem Titaniku, loď ještě stále pluje, pod stínem otazníku na zádech Smrtihlava. Lítací dveře k jistotě - - a motýl křídly mává, kdesi u žaludku uvězněný. houpe se loď, když zvedají se vlny.
Zachráněná
Oči tvé zemdlené už zavřít by se chtěly a mysl ponořit do sladké prázdnoty. Na sněhu bělostném své květy rozevřely rozbitých nohou tvých krvavé šlápoty. Nevidíš,dívko,jak nad tebou se sklání, a neslyšíš ten tichý,konejšivý hlas, když bere hlavu tvou do bezpečí svých dlaní, když na cestu se s tebou zvolna dává zas. Tak dlouho hledal tě.
Valpuržina noc
V takových nocích všechno je změněné,i listí na stromech, polštářky mechu. živá krev vytryskne z mrtvého kamene,jak vánku dýchnutí ozvěna vzdechu.
V takovou noc je les plný bytostí,některé jako by nebyly z tohoto světa. Zas známé chvění proniká do kostí,vlčí hlas měsíčnípaprsky splétá.
Yasmin
Když na krajinu měkká dlaň soumraku padne, vyprahlá zem se uloží k spánku, i horký vítr, co vane z pouště, v podvečer zchladne - - změní se v polibek nočního vánku. Duše má, okovy spoutaná, odhodí břímě své, a spěchá doušky lačnými svobodu pít. Kéž slunce zabloudí na cestě předlouhé. až ráno zhoupne se nad obzor, zas budu živořit.
Jidáš
Včera jsi ještě netušil, kráčel jsi cestou kamenitou a žil. Zářící hvězdu sledoval s úžasem dítěte, se srdcem otevřeným, s očima dokořán, přehlížel zlobu nezakrytou s nadhledem toho, který prohlédl. Kdo tě v ta místa zavedl. Tvůj druh a přítel.
Okamžik klidu
S večerem vstoupilo ticho konejšivou dlaní pohladit vzduch, alespoň na okamžik ošálit smysly zdáním obyčejného dne. i když se vrací pach spáleniště a nezpívají ptáci, ještě ne. V tu chvíli na útesu nějaký blázen pohladil struny mandolíny, a jako na povel se vrátil hlas do ztuhlých hrdel racků. Na rudém písku se roztančily stíny, když vítr poškádlil vrcholky borovic, a moře poslalo slzavé vyznání do oblázků.
Jabloňové princezny
V lehoučké červánkové peleríněsvátečně oděn, vstoupil nový dendo sprškou perel vyzdobené síněna velkou slavnost starých královen. Vítr jim z korun odvál drahokamy,bez špetky úcty vrásky obnažil. Zbavené majestátu spaly pod hvězdamia tiše čekaly na zázrak těchto chvil. kdy v mystériu život vracející sílyse v spleti větvoví důstojných starých dammaličké jabloňové víly narodilya novou krásu vetkly korunám.
Rozbitá panenka
Na konec ulice, k rozpadlé zídce, kam vítr navál listí z javorů, panenku přinesly neznámé ruce, teď modré oči upírá nahoru. Lesknou se ve slunci jako dvě skleněnky, zavřít je nemůže a ani zamrkat tak, jak to dělají ostatní panenky, když děti začnou s nimi si hrát. Na konec ulice chodívá vítr spát. Na zídce zbořené hřadují ptáci.
Můj líný archivář
V hrobovém tichu skoro vidím před očima,
jak si tam s nohama na stole v poklidu dřímá.
přitom by asi raději měl pracovat.
Já zase bloudím tam, kde bych to měla znát.
Poutník staletími
Kolikrát svět se od počátku věků kolem své osy zvolna otočil. Kolikrát minuls Cháronovu řeku. Kolik svých životů ty už jsi vlastně žil. *** Viděl jsi lesk a slávu faraonů, zažil jsi zmar a slavných říší pád, plameny nad Římem a dunivý pláč zvonů, když černou smrt už nešlo oklamat.
Patnáctiletá
Chystá se pomalu podepsat
smlouvu se životem
na plný úvazek.
Ještě si umí hrát,
Osamělá
Ornát falešné ctnosti obléká po ránu za plentou nemilosti, v samoty průvanu, bolavý valčík v dýmu spálených kopretin přiživí kocovinu nevinných obětin. Na oltář svobody smuteční svíce. Mši za poddané včelí panovnice, za pohled do ústí smrtící zbraně, i píseň labutí zraněné laně odsune na věčnost, na malou chvíli, když věší lhostejnost na chůzi vílí. :::::::::: Se slunce západem pozlátko ztrácí jas, marnost jí omotá myšlenky jako plaz.
Tanec obrů
Tajemství dávných dobzakleté v kamenech.
vnímáš tu sílu posvátnouz propasti času.
Snad vítr přináší ozvěnu na křídlech
hlasů těch,kteří stvořilitu chladnou krásu.
Půda srdce
Do půdy srdce křivdou zbrázděné a vzdorem pulsující vpíjí se vláha. Do očí zakalených všedními dny a nudou nekončící dopadá třpyt. Do rukou vztažených po vlastní záhubě s bezděčnou intuicí snáší se iluze. (Déšť sebelítosti.
Kříž na rozcestí
Kříž u tří pěšin.
hrob prokletého.
Nevíš. Ty cesty
mají ho zmást -
Kouzelná brána
Každý den dveře otvírám,svou pohádkovou bránu, kterou pak nazpět vracím se někdy až pozdě k ránu. Za těmi dveřmi zázrakůje tajuplná zem a já se pouštím na cestyvždy s novým průvodcem. Ruku mi podá na pozdrav a já se chvěju touhou vyrazit už už na cestu,vždy neznámou a dlouhou. Už spoustu let klíč schovávám ke své kouzelné bráně, čekává tiše na svůj časa nezanevře na mě.
Půlnoční procházka
Mé kroky na kočičích hlavách tak opuštěně zní.
Na věži kostela hodiny ruce spojí a dnešek zítřek vítá. Okamžik poslední se vznáší v povětří společně s vůní posečené trávy a růží z předzahrádek. A na kočičích hlavách starého dláždění tichounké cupitání dešťových tanečnic mým krokům opuštěným dělá společnost.
Zaprášená cesta
Vede tam cesta, která oblékla dnes ráno zaprášený kabát, branka je zavřená a zvonek ohmataný od prstů nedělních . Jeviště dramat a místo pro naději. Ještě ji mají, není pohřbená v jedné pohlednici, co zítra možná dorazí. A možná taky ne.
Naftový blues
Moře dozpívalonaftový blues, když ráno kropilo záplavou slz pláž a zhaslý lampiony rybích očí. V povětří zněly tóny zčernalý symfonie, na počest tankerům zdlouhavá agonie, památka večeru. Celou noc brnkalo na struny slz a ráno doznělo naftový blues. Naposled hladilo křídla,co včera byly bílý, dnes jako živá rána na písku tu zbyly, slanými záplavami křtěný, vzápětí ponížený černým snem, co ráno stal se černější pravdou z černých pěn.
Bohyně v kameni
Barevným dlážděním z listí vstupuji do chrámu, kde nikdo Bibli necituje, nečte se z Koránu. Má svatá kniha soukromá spočívá v nitru lehce, mozaika svářících se pocitů prostého veršotepce. Dech toužícího milence ukryl se tajně do vánku, rozčesal něžně za šera milion plavých copánků, pak vzbudil spící jednorožce, nahnal je do obory, čaroděj lektvar vykouzlil z kořene mandragory. Stříbrný poutník v náručí ševelícího ticha tuší,že času navzdory Bohyně v kameni dýchá.
O ní
Jméno jí sebrali bláhoví trpaslíci a ve své malosti ho rozemleli, zas a zas, znova, po tisící - aniž jí do tváře pohlédnout směli. Kdo z těch, co tvrdí, že na ni věří, poznal ji, když stála u jeho dveří. Básníku zklamaný, se srdcem plným chimér, s jak lehkou rukou uctíváš, proklínáš. My všichni dohromady věříme, že víme.
Čekání
Na zaprášenou oblohu napsaly stromy svoje vykřičníky holými větvemi, ostrými jako dýky, do ticha podvečera. Z komínů továren snesly se na Zemi zas další smuteční oznámení, a svět šel spát jinak než včera, lidmi unavený, poraněný zas trošku víc.
Noční vzduch zachvěl se falší chystaných smírů, zábleskem létavic i křídly netopýrů, neklidných spáčů vzdycháním a hlavně dlouhým, tolik dlouhým čekáním.
Sen
V bělostných peříčkách cherubínů ledová květina, květina zapomnění. V smuteční vrby chladném stínu nehybná hladina, hladina provinění. V mlhavé pustině před rozbřeskem zas mlčenlivý soud, soud mého smíchu. Samotě napájené steskem mám uniknout.