Písmák Studna plamenů
Bez šelestu vydal děsný řevzpěv duše tlejícív sarkofágu opojení,že není už nic, co může zdolat,zpola vrávorajícía přesto na svých nohou,jak mohou ji udat, červi pochybností. Ctnosti netratí,a přesto se zahazujea smráká se v největším žáru,jakoby světlo se stalo mrakem,jenž udusá jiskru, jež z křemenebezcenné plamínky žití křísí,tak jako kdysi pramen studny,nudný tok času ji vysušil. A nikdo netuší, co vlastně sklidí.
Vedro
Epigony vlastních myšleneknemilosrdně potírám ve svém nitru,dívám se větvemi roletpřímo do tváře. Jež nemá vlastně tvář,ne jednu konkrétníjako třeba mrak,co se včera rozplynul,když všichni čekali bouřkua místo toho lil pot jak z konvea ani jedna podělaná kapka nespadla na zem. Epigonem vlastních myšlenekjsem asi já sám,jak se tak dívám na obzor,který je v mlzetak ostrýaž krájíkousky na celek.
Věrnost v dotyku
Nikdy nezměnil místnosttentýž krb, stejné závěsy,netoužil po zámcích,které se nebezpečně houpou ve vzduchoprázdnu. Hodiny tikaly mu do rytmua neměl potřebu rozsvítit,kde znal již každý kout,kde proud znal dravý i vrcholky skal,kde udolí objímal i každou stezku,kde z blesků jen hromy vyždímala nebloudil a nepropadal zoufalství. Věděl, že nepropadne duší,ale právě o tu se bál,jedno, že nevycházel ze světnice,duší však byl v nejdivočejším hvozdě,viděl jen modř chladné tůněa hnědou kůru smrčí,v níž trčí nevyřčený otazník,co je to úlet,co bystřina, co se valí,co pálí, co chladí jako kra,jež do srdce bodá,jež jen jako pumpa slouží,mozku, jenž citem svým se souží,vydán napospas - čemu. Snad chtíči - snad poznání,bolesti, že šalba není pouze,že v cizí hnízdo se nekálí,že smyšlené není realitou,že pero po papíře neškodné je,nenapáchá spoušť.
Životopis ve zkratce
Byl jsem tmář,
jenž vpravdu věřil.
Až úzkostlivě dobro chtěl
a do strachů se hroužil.
Prolog všedních dnů
Je to dávno, co jsem skrz listy prolézal ke kořenůma stéblo mi ukazovalo směr. Vichr upřených očí,jež více slyší než vidí,i když jsou bystrozraké. Ploutve vsáklých nadějía gejzír těch nejhorších představ,je to o rámech, ne o obrazech, plátno pokydají hnojem,co už ani nezapáchá. A v tom se míjíme,nadáváme a hrabeme se ze sraček abychom slušní a decentní zapadli do nejhorší žumpy, strádáme, abychom v pohodlí zkameněli, snažíme se být nestranní abychom lízali paty ani nevíme komu.
Nerozvinuto
Jablka propadlá dnem koruny zetlela v rozpuku zrání pupeny stářízmrzly předčasně v květ magnolieplný zdraví a vervy,
jež tryská na pozadí neděl skomírá ve větvích duše, ježuž nesype se z kůry do nebetak jako pokaždé,
když opar kolem kořenůuž nepropustil ani paprsek. Ani stesk,
Výkřiky vlků rostlých zběsile planě jako jediný plod čehosi, co se urodilo.
Blouznění
Rým stékající po okapu spodního prádla ve chcankácha v paměti se ukládající budoucnoststrach - ten lék na úzkostiběžně k dostání při smyslech,ty, když opustí duši jak vichr plachty opouštía smrsknou se do biče banalit,jenž svistí vzduchoprázdným světem křivda spaluje kouty oranišť očí,v nichž plálo to - ach. Jinak hřmotný bojovník,co nevzdá boje,poražen svou silou,přemožen svou lstí,vazalem své hbitostise spouštína dno svého vrcholuA bol jen doutná,taškařice smutku a světlatak nevídané v rozednění,kde dávno již nevládne řáda chaos je výsměchem i pravdou. Kde utrpení je jakoby smyčcem rozeznívajícím ztracené klíče not. A tam někde v posteli osaměníobklopen všemi řve ticho slov.
Výkřik
VýkřikZadusaná do stohů lejsterjako obluda. Jinak prý úplně zdravá,předepište jí klistýr. Menotraumajak pijavice ve svědomitém tělezničí všechny výhonkyčehokoli lepšího nežBESTIE. To její pohrdání životempřevráceným v plenkách pokrčených ramenplamen zimničné touhynebýt.
Vánoční úklid
Jehlice kapra se salátemzmítaného v útrobách dárkového shonudostala zelenou. Bílá oponarozteklého blátíčka zvonů minulostibije křídly anděla do bran půstu. Cosi je ve vzduchu, ale nedá se to sát.
Pravda a lež je jedna bytost
Pravda a lež je jedna bytost:"Nebyla pro mne ničím"LEŽ"No tak jo ale nechtěljsem ubližovat - jí, sobě, nikomu,proto. "LEŽ"Byla stonkem i kořenemmých květů,potřeboval jsem. "LEŽ"No tak jsem ji měljen jako svou lepší část,diadém, co se třpytía relikvii, již má jen někdo. "LEŽ"Tak jsem slaboch,ale co mělo vlastně rašitz odénků touhy,již už nic nezaléváa nic nevysouší.
Návrat k turistovi
Návrat k turistovi:Tvář zlomila sepod úhlem obratníku Raka,jenž vylézal ze střepů slov:"Nakonec, nic se neřeklo,ač milióny větroztály v blátě hvězdosvitu. Nakonec, nic se nestalo,to jen nepočítaně myšlenek bylo lomenotakřka mizivou odezvousychravých očítak žhavýchjak srdce na poušti sny mučených blahobytem. Souznění naprosté odlišnosti,pohár, co přetéká, aniž do něj kdy co káplo,rozkřapané vzdychy odkudkoli"Bolest zacelených ranrozetne křídly němých úst ryk . Bělostné peří černočerných zobákůkrákorá v poli větrem laskaných strun.
Proč se ptát
Proč se ptát. Oáza byla všude kolem,jen vevnitř poušťshrbených myšlenekprokluzujících a přitom nehybnýchv soukolí otázek. Kolik je hvězd. A kolik jsi jich vlastně spatřil.
Než příjde zima
Než příjde zima:Vlasy opadalyobnažené kosti zozezvučené kolovrátkem vichrůschouléné v kůře náhodyžloutnou a zkrabatělé jak tabatěrka namyšlených grenadýrůdýmají aniž kdy znaly žár. Zamrazí,ale to už budou u krbua budou se tetelit až někde ve fasáděvyraší pupenyčekání.
Okamžik
Okamžik:Zprohýbané svíce nociplanou až vidíšneproniknutelnou tmu. Záchvěvy dušezrcadlí se na hladinědávno strhaných akordů bázně. Blázne,nasloucháš skřetům,hyzdíš velikány,klamou tě, pidižvíci,alabastr černá sazemi,skrvrny se nazvou pelem,zdravím kypící mordo brokátu zahalení červizlatem okované víko práchnivějící rakve královny pasoucí se na stráních,kde už dávno traviny rozežral mráz. Vždy přesvědčí tě klam,že má pravdu,protože je to pouze prodejná světice.
Křídla tmy
Křídla tmyRozpukané rty oblohyse právě natíraly jelením lojem,odraz přemíry žáruchladl ve stříbromlžné tmě. Měsíc rozepjal křídlaa hvězdy se tetelilyjen na chvíli se zjevil,aby se pohroužil v peklodenního ruchua nepoetičnaanděl.
Věčnost a okamžik
Věčnost a okamžik:Pocuchané nervy sněhové přikrývky,kde chlad zahřívá ztrápené tělo krajiny,boky potoka,stehna svahů a jazykem ledových démantůlíže pistácie borovic. Mlha odkryla nicotua zahalila všední chvíle,tam v závěji čouhá kříž,kde není místo pro kreva nejsou tam sáhodlouhé epitafy. O ženě, co žila jen hledáním,že noc si bere svatební šaty,aby podtrhla svůj smutek. Někde zní střelba a vzlyk týraných,tady je však ticho,rampouch ještě nezačal tát,slunce se prodírá stěnou mrákot,sem tam spadne sněhová vločka,a mrazivý pel obrubníkuv závoji vichrůmlčí.
Turista
Turista:Jdu po značce,abych z ní brzy sešela brouzdal se travnatými pěšinami. Raduji se z nespoutanosti,šlehá mne ostružiní,bičuje nízké smrčí,hladí borůvčí. Cesta pomalu mizíjakákoli,les houstne,najednou jakoby mne nechtěl,mračí se,je úsečný,ani po té šišce neuklouznu. Tak se ohlížím po značce,je tam,nechám se vést,chvíli zklamán,nohy jsou uondané,pak se rozejdou,značka znamená cíl.
"V" jako vzpomínky
"V" jako vzpomínky:Vrchol vzácných váz - vize vábných víl vidíš vězně, vrak - vlak vzpomínek vzorný velikán - vrub všednosti věší vřískot - vnímání vši vyruší - vedle vůně vanilky víš.
Ložnice světa
Ložnice světa:Noční stolek černých můr,na něm budík skutečnosti,rozházené peřiny uspokojení,polštář plytkých nadějí,prostěradlo pomačkaných snů,pelest probuzení. Svlékáš tam občas duši,hned zabalenou do pyžama lhostejnosti,z kalhot visí kapesník pokrčených ramen,závěsy soukromí jsou hala balaspuštěné přes radiátor vášně. Která vyčpěla v odpařovači,jen záře obrazovkypotápí místnost do tmy. Koberec fádnosti,skříň obnošených vizí,vzpomínky jejího kostlivcenarážejí do křišťálového lustru vzpouryjak na nervy lezoucí hmyz.
Smysl marnosti
Smysl marnosti:Vznešená almara vědomostí a pak cumlající dudlík uskuhranosti. Proud uchvátí všechny klády a chuchvalce myšlenek zbývá mělké řečiště batolení. Víra stromů se stává balvanem citu. Cit lesapáchne močůvkou plen paseky.
Ticho varhan
Ticho varhan: Odepnutá křídla kostela,andělské tváře, ďáblova zpověď,potrhaná svatozářzdiv, co nedotkly se lžía ani pravdy. Lijáky zkrápěná předpojatost,blesky pranýřované spasení,lavice ošlapaných kolenokna vytlučených vzpomínekvandalsky pokořené posvátno,kadidlo vyčpělých tryzen,pohár odvěkých řevnivostí,marnost zaběhaných slov,úprk a schovávání všem na očích,do toho hřmí TICHO.
Beze jména
Beze jména:I. Dřevěná věž očí, jejichž klenba nic nepodpírá,ebenové kulisy pouští na jeviště šedomodrý světz bílého límečku zírá zmateka do toho slova - nemilosrdný lijavecvpíjí se pravdivě tak do všech pórů,že zrcadlo směšných lží se tetelí. II. Jen záře a vyprahlostšeď vyjímečna a nářek plytkosti.
Na zemi
Na zemi:I. Vyvrtané díry v bezvědomípraskliny tužeb spasit svět,žíly přízemnosti - nikdo není víc,jen okap šumí deštěm ze střechy. II. Zametené stopy po pilinách,bouřit se je proti živlům,jen nebesa mají blesk a hromya prach je na prach spalován.
Divný patron
Divný patron:"Zabil jsem člověka",řekl jako by nic,"nikdo mne neodsoudí - a ani soudit nebude,nejen proto, že neexistuje tělo oběti,nejen proto, že o tom činu nikdo neví". Posmutněle dodal:"Spáchal jsem sebevraždu,a třebaže jsem katolík, bude mé tělo v půdě posvěcené,a to nejen proto, že to nikdo za sebevraždu nepovažuje,a ne proto, že bych se snad nezabil". Pohled přebytečného krbu,hlas dávno vykopaných pařezů. "Zabil jsem člověka, co žil a cítil,sebe - tedy sebe v dřívější podobě, člověka, který překážel, který žhnula neměl východisko.
Čtenář
Čtenář:Vzal jsem do ruky knihua zjistil se zděšením,že mezi deskami obaluje jen útlý svazek stran. A ještě ke všemu byly na přeskáčku,třebaže hustě potištěné,nechtělo se mi je číst. Čísla stránek byla rozeseta jak ve Sportce,tak bláznivě a směšně jednoduše,prst je zobák vran,který vykloval písmena textua oči je vypálily,tak pohroužené do svých sů. Zaklapl jsem desky,snad příště budou v knize strany všechny,nebo příště to už nebude kniha.
Na moři
Na moři:Nikdy mne tolik nemrazilo,jako v naprostém parnu,kdy ledově klidný citmi řekl, že nic nemá. Že pln prázdnoty jak moře,se o útes tříštit mohua obrušovat ostří skal,až se rozpadnouna prach. Nikdy mne tolik nepoléval pot,jako tehdá v mrazu,kdy raráškovsky vroucí láskami sdělila: "možná". Že tak nicotně mocnýjsem mátožně prahlsamou radostí štkal.
Píseň o démonu
Píseň o démonu:
I.
Pot košile je cítit
a zněho táhne chlast,