Písmák Takhle odpoledne...
Jaro. Ráno, odpoledne i večer. Je jaro.
Stromy mají hlavy jako stařečci na hnědých lavičkách.
Šálení
Kapky rosy na travách, kapky slzí ve sloupcích,
lahoda dnešního dne, vlaštovky hltají vzduch domova,
kapky řetízkují plot, kočka na okně se myje,
tesaři na štítu včervených montérkách, javory se sladkými pupeny…
Děkuji za možnost...
Háčkovaná hudba čtyřech sličných pánů do ouška mi zní.
Sedmiruký svícen, vedle obraz s koněm a gobelín snů.
Vystavené knihy, zvonky ze zdi civí, hvězdný globus spí.
Jmelí z lustru kouká, já pod ním si broukám a je mi dobře.
Uprostřed
Uprostřed všeho stojím já - nikdo
uprostřed lásky je pro každého místo
uprostřed nebe máme otce svého
uprostřed čeho stojíš Ty. , víš to .
Přeji vám...
Přeji Vám noci beze snů, protože spát znamená ztrácet,
přeji Vám nebe bez mraků přestože pršet znamená dostávat,
přeji Vám umět v mlze kráčet a vždy dojít kcíli,
přeji Vám najít sami sebe.
Šeptání Berounčino
Rozvodněná Berounko, s krami jak sousty pomazanými máslem,
rozvodněná Berounko, proč do luk chodíš snít.
Rozvodněná Berounko, viď, že krásná je má zem,
rozvodněná Berounko, chci se v tobě rozpustit.
Dlouhá chvíle
Balkony panelových šuplat nabízí bohatství.
Různé.
Vyřízlý dřez. Zelený župan.
Po ránu...
V ranní polotmě nechávám si rozpuštěné vlasy.
V ranní polotmě nechávám vítr, aby si s nimi hrál.
V ranní polotmě cítím jak chová mne náruč lesa.
V ranní polotmě cítím, jak srdce radostí mi plesá…
Kdo?
Zatáhl závěsy mého života, natáhl obleky mé smrti
zastavil hodinky mého srdce,spustil stíny mého já.
Nevím jak obstojím v ten velký den, ten kdo je bez viny
hoď tedy kamenem.
Píseň houslí
Kdyby si člověk představil, že je listem, malým žilnatým poletuchem svého stromu-svého já.
Létal by snadno, či s kamenem na křídlech.
Ve středu - tam nejsladší je pyl,
u středu - tam kolo nejméně se točí,
Variace na dívám se, dívám.
Krupobití bubnuje hlavu mou,
vše násobí se s ozvěnou
stráž co měla stát mi po boku
přidala před bojem však do kroku.
Zasnění
Přes okno slunce se mi směje, ono venku já za mříží
volám:rozpusť led vsrdci mém, ať mohu co je ve mne dát.
Venku dál si slunko hřeje a já taju. vidím víc než před malou chvílí.
Volám: jen se dívám a stýskám si, oči chtějí plakat, ale i ty slzy se rozpustily.
Hledání
Ztrávy, ze zelené sukýnky
hledím do černého šatu noci.
Hvězdu hvězd hledám vplášti jejím
pouze kal zoblaků je mi nabídnut.
Snění pod lampou...
Den v posledním je tažení, soumrak má saně splašený,
bílou černá ráda střídá, může totiž pod svá křídla.
dlouho schovat, zavřít svět.
Pustí nám ho zítra zpět.
Noc v Kladně
Smetanové kafe ladí se zdmi pokoje
má krev co jde hadicí ladí s kytkou na stole
Slunečnice z obrázku do tváře mi kouká
mění svoje podoby
Z polohy na zádech...
Sníh
ten malý bílý spiklenec
sníh
nebýt střechy do bytů by vlez
Modrým očím
Růžové rty přes stůl mne líbají
neposedným prstům se mé tváře oddaly
laskavý úsměv sňal chmury přešlých dnů.
stříbrný vlas rozdělen pěšinkou tužeb a snů.
Jestli takhle bolí láska, tak...
Stýská se mi.
Stýská se mi po polibcích
po hlazení
po očích Tvých
Černý rytíř
Den barevný je z motýlů
Přec píši parte klavírům
A notám verše skládám.
Olověný zlostný mrak
Dílo nemá název
Po obloze se honí oblaka, já
koukám jim pod sukně a sním
Kam doplují a co za nimi přijde
snad slunko, co do rozvalin si zajde
Já sobě: Neohlížej se!
Bolavá vzpomínka zaťala dráp, pomalu se přidává sípavý hlas.
Slintavé jazyky nemají stání… zůstávaj po nich jen slzy a přání…
spoutání rukou… pak… svíjení těl…
Přestaň už. Hajzle.
Bohatší jsem když…
Člověk by měl vstávat s radostí, s nedočkavostí…
co mu den přinese, co ho naučí…
a ne hned bručet…
Déšť…
Volně k mání…
Dny se již krátí a slunce slábne, houby se plazí a noc má víc času…
Flotily kachen už odlétaj vdál, labutím zatančil podzimní král.
Listí mi nabídlo nádhernou tvář, sočima bez masky, svlasama vcůpku…
Vojáčci z žaludů spřilbami hlásí, že lístek po lístku… sbarvami hrál si…
Pro nás
Les je chrám svátosti.
Ve svátečním obleku bloudím lesem a hledám Tě.
Až spolu půjdeme vněm…
můžeme se vzít.
Zdá se
Když prší, zdá se… že jen mrholí.
Když mrzne, zdá se… že se jen ochladilo.
Když sněží, zdá se… že se jen roztrhla peřina…
Když miluji, zdá se… že hořím…
Malý počtář
Nahé klády smrků, zmoklé nočním deštěm
svítí všeru lesa.
Holubinka zelená saje vláhu zmechu,
tečky slečny Berušky…
Jen otázky
Jak voní vlčí mák. Nevoní, je bez vůně…
Jak voní obilí. Nevoní, až chleba zněj…
Jak voní přátelství. Nevoní, je věčné a stálé.
Lék
Zrada se přehnala mým nitrem a nadělala mnoho škody.
O hromy a blesky nebyla nouze, člověk je raněný… co zbude mu pouze.
Vidím se na skále, upřeně koukám dolů na řeku
-ne, neskočím. -
Posel
Skřivane, skřivánku, řekni nám říkanku,
co vidíš zté výšky.
Branov. Domov Tvůj.
Řekl nám skřivánek: vidím ráj na lánech, daleké obzory, srdéčko mě bolí…
Využít čas
Nejhezčí den je… když jsou lidé šťastní
Nejhezčí noc je ta plná hvězd
Nejhezčí člověk je ten, který miluje
Nejhezčí život je… když jsme dětmi
Nedává mi spát
Kolik tváří má září.
Kdo mi odpoví.
Snad polekané hejno husí. Snad nezorané země kusy.
Nevidím
Hledám Tě lásko, rty pálí a není kdo by je zvlažil stejně pálivými rty.
Hledám Tě na ulicích znebe, vidím všechny bolesti i radosti… jen Tebe ne.
Jsou tu skupinky lidí a já chci být mezi nimi… ale sTebou.
Obzor je veliký a nevím, jakým směrem se dívat.
Dobývání
Uspána
Polibkem na zavřená víčka
Probuzena
Dotykem horkých rtů
Dopolední mámení
…velké kapky hlasitě dopadají na obrovské tmavě zelené lopuchy. Déšť, hustý jednotlivými provazci, jen ševelí…
Z pralesa se kouří a vřeštění opic se zdá blíž než kdy jindy… Jdu se podívat na slony. Jsou neklidní… a i bubny, ty proklaté bubny mají dunivé, mnohem silnější ozvy než minule… Afrika…
Otevírám oči, jsem doma, ležím si jen tak na přikrývkách své postele. V kamnech krásně praská, teplo vycházející z šesti průduchů mě chová v náruči… a venku za okny se akorát spustila vodní pumelenice…
Byl to jen sen.
básně Z lesů berounských
Rozhodnutí
Člověk dokáže velice dobře sám sebe spoutat.
Přeživší sama sebe, usedám do holičova křesla.
Jazyk mých strašně starých bot sotva plazí jazyk,
Myšlenka bez cedníku, 2.48h, noc
Zcela bezcílně jsem bloudila. Nevěděla jsem, kam mám jít. Nějakým prazvláštním kouzlem mě přitahoval park, který jsem právě míjela. Nenechala jsem se ale vtáhnout, přešla jsem ho.
Tři dny
Na jaře se probouzí život i láska. I člověk se také jakoby nově narodí. Má plány, vše vidí v záři paprsků tak nějak jinak. Směje se hloupostem, chválí věci, které ještě nedávno byly ubohostí… Prostě změna.