Písmák Bdění
S kopím vraženým do čela
strádají víčka probdělá
buď prokletá noc
staletá zakletá vstává v polospánku
Vzpoura
Zachtivé pily
v mžiku porazily
i přes milé zdořilé přivítání
bránu do světa rozjímání
Majestátný dluh živočicha
Odpoutaná a neodpočatáuleháš možná na polštář s pocitemže spoustu práce máš již za sebouVyslovená a přesto nereagujícíbyla's, když prosila jsem tě o chvilku s teboupohladila si mě slovy a odešla siNa polštáři rozhozené vlasymoje milované kvítko plné životaprosím tě o chvíli pro tebeAno, ne pro nás ale pro teberozvíjíš se květinko každým dnemnaše přátelství je stále ještě silnéBojím se o tebe, proč nejsi u mnekdyž je ti zle, když oči pláčoupláčí vůbec tvoje oči. Když tolika věcmi obtěžkáváš bedrakdyž rozvíjíš tvé duševní jákdyž žiješ jedním jediným životemJá zůstala kdesi za plotemAle vážně nevadí mi samotaani krátké odloučeníI když chápu tě, bojím se, že je co nenístrach o tebe a úzkost převládá mi v srdcinezastavíš se, usměješ se někdy drahá. . A mě nikdo nedá vědět co je s teboujak ráda bych tě obejmulajak ráda bych tě k sobě přivinula.
Dorota
Má Dorota máčela si na paloučku u lesíkuve studánce šat a vlasypadaly ji do hrudníkuMyslivec tam za ní zašelkoukal na ní ze křovídivy světa u ní našela já byl tak bláhovýŽe je ta má koketaudělaná do světanevinná jak jarní květ. Pane Bože dovol miještě jednou dovol miZnovu ji tak uvidět.
Hovorová
Znám lidi, co utíkaj bez placeníříznou se každičký den ráno při holenísamy sobě , zdá se mi , přijdou k nesnesení a tak lásko chutná svět. Znám ozvěny, linou se z gramofonůvím o dětech, který nechtěj zpátky domůvidím tu zpěvačku známou od šansonů a tak lásko chutná svět. Znáš milenku co u sebe tě vítávíš o nadějích co svět světem skýtá. Vidíš se v zrcadle, které tvůj obraz odmítá a tak lásko chutná svět.
Den o pouti
Mladík se svou dívkou prochází se,na pouti, kde před rokem vystřelil jí růžichlapci na houpačkáchdívky na labutícha kolotočář s černým drakem vyrytým na kůžiA dítko tahá za nohavicisvoji mamču ve frontě na banányhledí ji prosebně do očítulí se blízko toho voňavého tělatolik hřejí ruce milující mámyAutodrom křičí ohranou melodiitočí se hřídel ruského kolastánky s cukrovou vatoukde stojí se po dlouhý časponíci obchází arénu dokolaProdavačka zahalená v pončuúpěnlivě prosí svého zákazníkapřemlouvá ho skuhrá tuzea neoblomnost značí za viníkaŘemeslníci u kostelarozbalili také svoje zbožítesají, kovajína svět se smějía nad nimi se vznáší vůle BožíDěti výskají, škemrají o penízesvé matky co hluboko do kapsy majíty spýlají jim vysvětlujíale drobné vždycky ze své ruky dajíI miniatura parního vlaku putuje po kolejnicích rádana hřbetě malé pasažéryco hladí jia drbají na komínkuuž zde má kdejaký uličník kamarádaDům hrůzy otřásá se věčněpod tíhou křiků strachuplných díteku zdi stojí smrťákvšak na znamení žitívyrůstá venku drobnolistý kvítek.
Škaredý to den
Den přejasný se náhl zvedl a šel pryčnechal připlout temné naducané mrakyKřikla jsem na něj: ,,Kam blázne odcházíš. Vždyť potmě tady zkazíme si zraky. "Slunce se tetelí, za mrakem se mi smálosem tam propustilo paprsek skulinoutakhle se mnou laškovalo, blblo si a hráloa den se k němu přidal s potemnělou krajinouA šibal déšť chtěl taky to své řícililo jako zkonve a já jsem spílal větrutak domů pádím jak slepec běžícív promočeném bavlněném svetruHrom měl také své poslední slovojá na něj zpátky křičel na zápražípo běhu nohy ztěžkly jak olovozůstala myšlenka, že ho to trochu zpražíBlesky však výhružně se mrskajína nebi kde je jako v nocisyčí, bublají, válkychtivě prskajíaž i mému hlasu není nápomociUlehám do postele s čajem bylinkovýmlopotím se do peřin z husího peřísnad se zítra probudím s hlasem jako novýmmožná, že i bláznovi blázen neuvěří.
Vytříděným
Zpívám o hvězdách na nebi přibitýchna zem už nesestoupilyzlé jazyky je zahubilya teď se utápí v myšlenkách zabitýchZalepí ústa talentům světaUmlkají ihned slova básníkovatak jak umlká Marička Magdónovaa po sladké poezii vetaZpílám vrahům a předbíhám soudceMají vůbec srdce, kus mocného svalu. Mají vůbec soucit s vojákem v úvalu. Nebo pro ně Rimbaud zapomenut přeceVolám všechny zrádce co se odvrátilivolám všechny co mi hrozí pěstíhlásám - literatura jest štěstízatracuji všechny co víru zahubili
Stačí jen číst...Oživená minulost zabila dvě děvčata
Minulost žena co ses s ní milovalstaré časy kdy po boku si jí usínalpro mě však přichází tragédieminulost nekončí, minulost stále žijePřichází ohlasy, já plně vnímámpo nocích bdím i po nocích snívámvidím jí ve snu, jak naříká prosíjsme oba nazí a jsme oba bosíPomoci nemůžem, já trpím zcelaže se teď nademnou uzamkla celasvázali ruce, já nemám co k tomu,,Spi sladce holka a ukliď se domů. ''Volá tě k sobě, ty stébla se chytáš,možná i robě do náruče schytáškam mizí budoucnost, kam mizí snychceš zůstat se mnou či chceš tu být s níCo když je naděje, co když tě svedemilenec přece svou dívku nepodvedekdo je ta milá, kdo pláče do polštářeta mladá dívka co smáčí si tvářeTa chromá dívka, co výčitky mákdyby jen tušila co pro tebe znamenákdyby jen věděla neměla by sílupřerušit ženy tvé její sny i víruTeď jsou zde múry a svědomí kážesrdce tě zkouší, tvé srdce se tážetvá hlava třeští, mě myšlenky smáčísmýšlet jen na ni mi opravdu stačíVidím jí tady, vidím jí všudemilý můj, řekni mi už, jak to budebrát na ni ohledy ve všem co dělámi když se raduji i když se hněvámJistě osobou milou a laskavou bylav době kdy starala se, kdy s tebou se sžilamám ji v duši ráda, o to víc trápí měže jí bolest vnukla neznalá sokyněJá pro ni pláču, já pro ni slzímpro ni se kaju a pro ni se mrzímPromočené peří, holoubátko raněnéjá jsem jí ublížila, trpíme obě dvě.
Průtrž
Nad ránem se drží noc
všecko k spánku líhá
a v srdíčku krutá moc
slzy s žalem zdvíhá
Omluva
Ach, pláči pro štědrost
Jíž jsem svojí lásce nalomila srdce
Omyl či velká neznalost
Však vykouzlit úsměv jí chtěla jsem přece
Zpověď svatopanenská
Řekli mi:
,,Do nebe možno vstoupit není
bez Boha, Marie, bez spasení
bez lásky ke kříži, čtvernosti světa
Jen, ať houpeš se na vlnách
Dostal jsem loďku. Plachetnici, umístěnou vláhvi se dvěma dřevěnými podstavci, suvenýr od rodičů, kteří se právě vrátili zKréty. Vlepili mi oba pusu na tvář a dál už si mě nevšímali, tedy ne tak docela - byli naprosto přeplněni zážitky zcestování. Byl to přeci jen jejich první výlet za hranice, vysněná dovolená, šetřili dlouho a jeli semspolečně oslavitvýročí svatby.
Zavržená rekapitulace
Pod polštářem ukryté dopisy
na nichž lesknou se stále slzy rukopisu
tisíce slov plných naděje
ran-, které nikdy nezhojí se
Magie irské domoviny
Stojí si dolomeny na pustých pláních
Nehybně, strnule, hlásky nevydají
Přesto však příběhy vyprávějí
Ať naše mysl dál sápe se po nich
Nevšední zpověď
Kdybych to byl vyprávěl někomu jinému, považoval by mě za blázna. Já však vylévám svou duši pouze příteli bezesných nocí, kterého občas potkávám , když si jdu ,oděn díky tropickým teplotám jen v županu, pokuřovat na balkón. Nikdo náš rozhovor nemůže slyšet. Nikdo.
Smutný dotek pravdy
Přála jsem si létat, ale ty jsi mi nevědomky zlámal křídla. Takovou dobu čekat a pak se tohle stane.
Ulitky navlečené na šňůrce si mi dal, ani nevíš jak pro mě byly cenné,
ale jí si navlékl náhrdelník z perel,
mě nejde o ty perly,
Všechno končí...
Osoba srdci nadevše drahá
vytrácí se ze sna, bloudí tmavým lesem
zprávu tu hroznou viním zavraha
a city skrývám, jak doposud skrývala jsem
Přítel
Je tomu již dávno, co se mnou před domem na schodišti, sedával můj nejlepší přítel. Přicházel kažičkého všedního dne, vždycky brzy ráno za rozbřesku, hned jakjitřenkaukázala pár svých blištivých paprsků. A já se na něj těšíval jako malý kluk. Byl to ten nejvěrnější kamarád.
Co je vlastně láska...
Láska je znějakého důvodu hloupá a bezmocná…. Proč nemůže existovat inteligentní láska.
Ta, která nebodá a nezraňuje. Ta, která ve vás navzdory času neuchovává naděje.
Poprava
Strážný vězně k popravě vleče
drží ho pevně, ať nikam neuteče
Bídnému slza po tváři kane
Tuší, ach tuší, co se teď stane
Nejhezčí barva podzimní
Třpitivé mrazení na sobě měla
lehce se usmála, aniž by chtěla
přívaly radosti do těla vstupují
kapičky štěstí s krví si putují
Koloběh života
Na lavičce u vrby stařec sedí
drobné dítko z povzdálí na něj hledí
zkoumá hůl dřevěnou, stařecké vrásky
hledá mu na očích důkazy lásky
Bezedná
Bezkřídlá písnička kolem nás proletěla
vpila se do mysli, do celého těla
Přes tmu vnitru rozpoznal jsi
všechny taje lidské krásy
Černá a bílá
Vycházelo slunce. Ve vzduchu se vznášelo cosi neskutečně kouzelného a nepopsatelného. Paprsky dopadaly na louky a pole, dokonce i mezi stromy vhustých lesích pronikalo trochu světla. Romský chlapec Jakub, vyšel ven z domu a kochal se pohledem na tu nádheru.
Ve znamení labutí
Šťastná to žena. Seděla na lavičce v parku, nohy lehce zkřížené vkotnících a psala poznámky do velkého tlustého bloku. Vypadal velmi opotřebovaně, rohy byly zohýbané, stránky zažloutlé. Tato zralá žena, jejíž rysy vobličeji vypovídali o jejích životních zkušenostech, měla oblečenou bílou košili srůžovými proužky a černou sukni, jelikož venku bylo hrozné horko, tmavé havraní vlasy svázané do drdolu.
Strach za tmy
Tmavá noc zpívá své requiemzdá se ti zjevně nepříjemný senkdejaké zákoutí přišlo by ti vhoda nohy běží dál s větrem o závodObrysy v temnotě nahání ti srachstejně tak jak stíny na stěnáchklopýtáš ulicí ,dochází ti dech jen plíce vydají pronikavý vzdechPřeješ si zahlédnout stavení se střechoukteré stane se pro tebe útěchoustane se tobě útočištěm zatím je dalekým doskočištěmZ ticha následně proberou tě hlasyto jen pár opilců před hospodou sedíza svitu lamp vidět jsou jejich mastné vlasyz ošklivým výrazem na tebe hledíV rychlosti přejdeš tu otrlou cházkupřed bytem naštěstí neslyšíš hláskus pocitem úlevy vytahuješ klíčejen se moc neraduj, jdeš tudy příště.
Cesta do nového světa
Věděla, že nemá na vybranou. Věděla, že musí odejít. Měla však důvod zůstat tady, ve své zemi, kterou tolik milovala, mezi přáteli a hlavně se svou láskou, která pro niznamenala všechno. Když mu oznamovala tu smutnou zprávu, nevěděla jak začít a pak, když to měla za sebou, dívali se na sebe a mlčeli.
Sen
Z oblohy, k nám, se snesl senzačínal jako nový denjako nová kapitolapříběh, co tě láká, voláPříběh co tě poutá k soběpřemýšlíš-li o osobě,které tvoje srdce patřísvětlo světa náhle spatří-láska- plná štěstí, přánímodlení i odříkánídlaní dotkneš-li se nebevždy v něm spatří jenom tebe.
Zima
Podívej lásko. Vidíš. První vločka. Přes pole do města přeběhla bílá kočka.
Duše v černém hábitu
Tvoje duše z tělavyletět by chtělaodprostit se od starostíodprostit se od bolestiLítat si a v dál se vznášetpřestat utrpení snášetchce získat co teď nezískáodhodit ta želízkaChtěla by být oblohoutam zlá slova nemohoutam zlé skutky nedoletíuslyšíš smích malých dětíTo před branami andělé vítají tě nesmělejejich úsměv na lícíchje jak světlo při svícíchJen pomyšlení na ten světdrží tě tady těch pár letrozhlédni se všude všady po dobu co budeš tadyNezjistit vše-to by velká škoda bylado hrudi by tě udeřilatvoje srdce přec jen raněnéteď náhlým šokem zmrazenéA tvoje tělo k oknu běžína srdci mu kámen leží zhasly náhle tvoje očiv tvé hlavě se všechno točíDívají se opodáltam stojí les-moudrý jako dávný krála zatím lesem-kdo kdy zví. Duše ti to nepovíLeží smutná, zraněnásvým tělem tak znavenámučí ji a bičujedo hlubin jí stahujeKdyž ona by tak letět chtělatrochu štěstí, aby mělaUtíkat tam k tomu lesuzbavit se toho všeho děsuNechce se loučit se Zemívšak nebe dává znamenínebe dává pobídkupřijmeš-li tu nabídku.
Noční vidění kruté pravdy ve dne
Noc temná - a lidé ještě v ulicíchty z myšlenek právě spřádáš sítědohořívají už plameny ve svícícha tma již brzy pohltí tě.
Neptej se, neptej, nepoužívej slovavěty jak břímě těžké jsoudo vět se všechna lež jednoduše schováa hvězdy ti pravdu nesnesou. Ty chceš svou pravdu, hvězdy tvoje očiobjevit v nich co u sebe nalézt nemohousvůj vlastní obraz na povrchu jejich spatřit,jen podívat se- na to se nezmohou. Podívat se pravdě do očí.
Srdeční žalozpěv
V přístavu té největší z bolestí
ozvalo se srdce jedné dívky
zesláblé, vyčerpané z neštěstí.
. utrpení zpřetrhalo nitky.
Bez naděje
Do srdce bolest jak nůž se jí vrylajejí velkou lásku náhle zahubilajak cizí najednou byl tenhle známí světbolesti spousta, jen na něj pomyslet. Kolikrát modlila se, že se to nesmí státLásku máš nechat plynout, klidně dozrávatjak uspěchaná rozhodnutí zrádná jsouStromy zvadnou, své plody nenesou. Ona, přála si, dýchat za jeho plíceBez kyslíku ,ale vždycky zhasne svíceA pokud pro dívku žádného vzduchu neníZajde jako slunce, odejde v zapomnění. Popřemýšlej ,jak každé rozhodnutí mění osud tvůjproto se pozastav a chvíli klidně stůjV tu chvíli čas, který plyne, a přec jak voda tečena chvíli ti prostor dá a nikam neuteče.