Být či nebýt

odešels. už je to tak dávno
rok neříkáš mi dobré ráno
a mně už došly výčitky
tak proč si každý večer přeji

Pořád to bolí

Půl roku
Každej den čekám na zázrak
a někdy jsou ty chvíle plný přízraků
ty mění ve mě moje přesvědčení

Vzpomínky

Vzpomínky I.
· Život zemřelých je uložen vpaměti žijících. - Marcus Tullius Cicero
"Maminko, a co když umřeš. ", ptala jsem se snosem ulepeným od melounové šťávy.

Vypravěč pohádek

Do mého světa vstoupil tiše,
snad přikradl se jako stín,
ubral mi dlaní z nočních výšek,
otrhal stonky kopretin.

Tichá...

To ticho, co dalo by se krájet
Jen mezi zvuky klávesnic
A mými občasnými vzdechy
Houkání půlnočního vlaku

Stejně Tě, lásko, nechci

někdy mám pocit, že jsi stejnej jako já
to když mi vyprávíš o svých pocitech
a přitom tiskneš moje ňadra do dlaní
a bráníš se, když Tě odháním

Inzerát

Někdy mám chuť si podat inzerát
-najde se chlap, co by měl mě rád. -
tak jako Ty
bylo-nebylo

Kudykam

Dnes zase bláznům zvoní hrany
Za všechny bitvy -ne- vyhraný
Za každý úsměv zlosynů
Před přistihnutím při činu

Konec všech našich čtvrtků

Nikdy bych byla nevěřilaže to co žiju není věčnýže zůstane mi po tobějen sladká příchuť minulostiSvlíkla jsem se ti docelaa ty pohrdáš mým tělema takový jsi přece chtěl (. )nejvíc mou dušíZabila jsem se ti tolikráta tys mi ostří v rukách drželabys ho ke konciproti mě obrátil.

Naposledy...

Z dálky se zdá být zrnitáta cesta k Tobě trnitá,ze které sejít šlo tak těžceobzvlášť pro nezdárného běžcejako jsem já. Byl sis tak jistý životema snad i vůlí Štěstěny,miláčku, je to neměnný,jít dál už prostě odmítám. Táhni kam chceš, jdi prostě k čertua žij si tak, jak by jsi rád,můj milý, dnes už naposledydávám Ti šanci litovat.

Zápaly

Trochu se těším a víc mlčím
Trochu se rovnám, trochu krčím
Schovávám vkapsách zťatou pěst
Uvadám vchvílích, kdy chci kvést

Prázdný byt

Nechtěl ses vracet do prázdného bytu
A teď zas kolem mě jsou jenom čtyři stěny
A mlčí, maminka jim asi řekla
Teď pár dní budete jak pěny

Rarara Danda

Rarara Danda
Nerozumím tomu
říkal´s, že to nebolí
a ono to pak bolelo

Na třetí straně po pohaně

Někdy mám pocit, že zeď má tři strany
a kdo se skrývá uvnitř ní samé.
Pro každé ráno rozhádané
ustojí té křivdy uragány.

Poprázdninová

Strach -bát se-, co mi odpouští
A ve vlasech svůj hvězdný prach
Bytem jít pouští za spouští
Vmysli být stále na horách

Vánoční deprese

vánoční besídka jen pro dámyaby se mohly opíta chlapi to nevidělipak máme zase druhej den migrénuMohl bys spát dnes v obýváku, zlato. Hrozně chrápeš, když máš rýmu. za okny sněží nálepkya občas i zablikajabys nezapomnělže mi máš taky koupit vánoční dárekPoznámka v kalendáři: Parfém dostala k svátku. poslední den v práciale zítra si nepřispímepořád se peče a uklízíi tak bude mít tchýně kecyProsím, prosím.

Nenáhled

za plotem ze smrkových stvolůcos prstem kreslil v poledníkyvyřezal rybkou v parabolua proklel dnešní poetikyuzamknul sama sebe klíčemve sny co na svědomí mámiluze s bídou o všeličemco z plastu v hady vysochámtak prosím, nelži - že ty Tvoje chmury(to mi fakt nikdo nevymluví)Ti samy mluví v hlavěcítím z nich strohé lidstvípořád tak dětinsky a hravěne, já nejsem člověk(teď už ne. )to nezapomínám a vážnězase Ti mluvím do dušea prosím, žádám pěkně, snažněchápej mě, nejsem Libuše (nevím, co bude. )maluj dál naše iluzekřídovým prachem v moje přáníco rozkvétá mi na blůzev tulipány a v tulipaní.

Milování, hosana!

Stíráš mi z třísel stopy láskykonečky vlasů svázanáz cigára na chuť tak na dva práskypod zády dva bůry, hosana. Po bytě z popela a mezi tímmilenci oděni v polední stínpři tom svém ztichlezraňují slovypálí si navzájem severní pólyvážou si věnce z jeřabinJazyky v uzleve výši stolůpropadáš pro madamústy se dolůpodléháš tělesným trápenímJen trocha trávy na špekas tabákem co dům dáláska už na rozum nečeká. miluje pocitem posledním.

Po hádková

neboj se.
přestože cítím to, co nemám
pro Tebe stejně neznamená
že za každých pár prázdných vět

Leporelo pláče

Je to tak trochu vyznáním
To leporelo moje
Jsem sama sebou vepsaná
Vmé malované kóje

Podzimní

Strast I.

Prapůvodní počátek tohoto příběhu byl, když se hlava naší domácnosti rozhodla splnit si sen a pořídit si kocourka jménem Bloody Mary. Vymýšleli jsme všechny možné varianty – zda třeba nabarvit kocourkovi tlapky na červeno, ocásek a nebo mu rovnou obarvit pruh na hřbetě. Nakonec byl odsouhlasen nápad na rudý hřbet a ocásek a my začali sestavovat plán realizace:
Pořídit si černého kocourka. (Tento bod se nám podařilo úspěšně splnit, ale o tom až později.

...malá smutná za zrcadlem...

vplížila se zas jako stín
poslouchat, co Ti vyprávím
ta zmije malá, proradná
cesta do říše záhadna

Dovol mi...

Dovol mi.
Každým dnem si Tě povídat
Jsem prostě sama
Ty to víš

Má milá mámo II.

Dětství prožívala vBroumově, vtom našem krásném koutku východních Čech, kde jí a jejímu bráškovi Kamilovi rodiče připravili ten nejkrásnější domov, aby se později, až odrostou a vydají se každý svou cestou, kmamince a tátovi rádi vraceli. Už odmala Ivanka svou ctižádostivost pojila spílí a houževnatostí, snažila se připravit pro život tak, aby oplatila rodičům jejich péči a starostlivost. Od maminky dostala do vínku nejen milou, usměvavou a skromnou povahu, ale především pracovitost a obětavost, taťka jí učil družnosti, přátelství a vztahu kpřírodě. Její matka si vybrala za své životní poslání pomáhat a ulehčovat nemocným při jejich strádání, Ivanka se rozhodla pro práci smalými dětmi.

Ta naše povaha lidská

Dobrý den, lásko, řekne si když ji potkává přes den v nočním metru utahanou a v modrym svetru za uchem bodlák od loňska . Každýho tolik zajímáš a každej si tě váží a přitom ráno na nádraží jenom si odplivnou na ten poslední sloup . Dneska je to prostě jinak vždyť jsou city děsný mrchy nevěrnice poletuchy co za slíbenej panák rumu kašlou na to co by člověk rád . Nejspíš pak jednou zvedneš kotvy no tak si di, ať je po tvym a necháš nás napospas rozumu dokud tě nebudem prosit, aby ses vrátila a my si měli zase na co ztěžovat.

Přátelství

Moje malá noční můra...

uvaříš mi kafepodáš hrnekouškem ke mněopatrně, abych se nepolilajen popálila o rozžhavené stěnypolíbíš mě na nahá zádajemněs příslibem druhého polibkua pak jen pozoruješkterak se vyrovnávám s tímže "všechno jednou končí, miláčku"zabalíš mě do dekydo tý svýje přece větší než ta mojea hřeje /líp než Ty/celou noc mě pak škrábe do ramen/a ráno je všechno naopak/.

Týdenní

dává nám ochutnat ta středa
poslední pocit samoty
i samoty je občas třeba
na tu si nechám soboty

Nárok na nárok

Devět dní jenom spolu, co naposled mi stačí, v páru do výšin a sama pak dolů, v tomhle jsme občas hráči. Pořád si říkáme ty svoje city, je to tak trochu ze zvyku, tak dávno v nás zůstaly skryty tisíce ze sta zlozvyků. To Tys naučil mě lhát a takhle mě to nebaví - míchat si z lásky koncentrát a žít ve stínu zábavy. Teď teprve chápu ty naše chyby.

Zpívám

Zpívám svou píseň plnou slov
Nač beze slov
Byla jsem
Jsem

Infuze nadějí

zjistil´s že je krev slaná lokal jsi jí po litrech - dej si ještě kapku - vždyť vidím jak žízníš schválně sis svítil halogenem do očí abys viděl jen jinak než já a pak koukám přes střepy od nedopitých piv zteplaly jako moje iluze těmi mě řežeš abys mohl pít poslední šampuska a zbytek mi nech´ kdybys ho vypil už bych Ti zítra nenalila takhle si jen před spaním píchnu infuzi jsem prostě sací (a Ty taky)

Fin von FuchsBach

Bylo mi sedm a navštěvovala jsem první třídu barrandovské základní školy. Bydleli jsme vpaneláku státou a jeho přítelkyní a já si strašně moc přála zvířátko. A to nejlíp psa. Měla jsem ještě vživé paměti, kterak jsme smamkou chodívali po poutích a tam mívali vdřevěných ohrádkách poníky.

...zabil jsi mě...

to dnešní ráno zabolelo
ty sketo, zas nemůžu spát
to ráno tobě příslušelo
takhle to mělo být

O trápení flanelové košilky

Kdesi na konci světa, kam dopadají paprsky světla jen když se sluníčku zachce podnikat tu dlouhou pouť a svítit i dětem skřišťálově bílou pletí, oranžovými pihami a vodově modrýma očima, stávalo vdobě těžkých časů tmavé město. A ztoho šera, které denně obyvatele obklopovalo, lidé barvy příliš naznali, rozlišovali je jen na barvy světlé a barvy tmavé.
Tam vdomě sširokým podloubím žila jedna tlustá flanelová košilka. Ta Vám byla náramně pyšná, u límce jí zdobily tři velké knoflíky, žádná jiná flanelová košilka tak ozdobená nebyla a všechny té naší flanelové košilce záviděly.

...tdn - tdn - tdn...

Inzerátem: Hledá se opuštěné rameno
co oči moje skryje
a trpělivě bude snášet otřesy
tdn – tdn – tdn

Řeč Samuela Morse

--/---/. -. /. /.

Trochu dětské a ještě více dospělé

Na klikách zůstaly otisky Tvých tlapek
…trochu dětské a ještě více dospělé…
měla bych je setřít a pak kroužit bytem
tak jak ten nejvěrnější tichošlápek

Prozatím bez názvu...

Seděla jen tak tiše sama
jak opuštěná černá vrána
vzlétnout k oblakům znenadání
na zemi neměla by stání

Proč byl smazán nick Pišta Hufnágl, Jiko, pozorovatel...?

O trochu víc...

Chtěla bych učit lítat včely z květu na květa slíbávat stromům hořkou mízu hořkou jak dnešní denNěkdy si říkám, že mi stačíkdyž rosu ležíc na bodláčíšpičkou prstu shodím zmatenému střevlíkoviAž jednou naučím sýkorky zpívatkoruny stromů vát ve větru a třeba i krtky vidět uznám, že nejsem úplně zbytečná a pak Ti odpovím, že vím, že nejsemTo ale až slzy začnou pršet z okapů.

Korespondence 1.

12. 5. 2005 - BroumovKdyž mě opouští poslední smích,slzy hromadí se v očích mých,propadám nekonečným prostorema Ty zůstáváš posledním snem,budí mě krvavá svítání,najde se ten, kdo mě zachrání. -V náruč mou schoulena bez slz,v polibky oděna,růžové svítání úsměv Tvůj zachrání.

Otázky jedné červnové noci

Sedím na terase v centru města.
Kolik asi lidí se v tomhle městě těsná.
A kolik lidí smýšlí jako já,
koho to, co mě, teď právě napadá.

Snová dimenze

Svítíš mi někde v dáliv těch snech, ve kterých spíš,ta samota tak pálí,spi ve mně. pokud smíš. A tak si osud hrajes mým životem i s Tvým,snad až se ráno vzbudím,zjistím,že taky v Tobě spím. Tak kam jsme dali rozum,co chci říct dobře víš,já neutíkám - budu čekat.

Hvězdář

Sedíš na balkoněpozoruješ hvězdya přemýšlíš, jestli je to letadloa přitom je to ta Tvoje.

Ticho...

Pssssssst.

Zase mi bijou hodiny...

Už se nemusíš opíjet
Už sis to všechno prodala
Slzy
I ten pocit.

Má milá mámo...

MámoMá milá mámoZ kamínků jsem Ti uvilaPrůsvitnou síťku, co Tě skryje-Do hlíny jsem Ti zasadilaPrý bude z toho proso-V dlaních mi hučí vodopádyJen aby rostloZakrylo lítost cizích lidíJen bojím se teďŽe budeš moc sama-Donesla jsem Ti oblázkyOblázky dětských dní

Sentimentální

To je tak krásně sentimentálníKdyž skousnu Tvoje prstyJak cíp polštářeA vzpomínám na budoucnostJe tak krásně sentimentálníKdyž mě pohladíšJako bys stíral kapky krveCo zůstaly na ubruseTak krásně sentimentální Sjíždět Tvé vrásky noži bruslí A prohlubovat jeDo budoucnaKrásně sentimentálníZavírat oči a pod řasamiPozorovatSvůj strachSentimentálníBát se.

Globe Games 2007 ve Šluknově

Reportáž z GLOBE Games 2007
Místo konání – Šluknov
Vlastními slovy bych GLOBE Games přiblížila jako orientační „běh“ pětičlenných skupin ze škol, které podporují program GLOBE – to se týká hlavně ochrany přírody, ale i všeobecně vědění o přírodě. V letošním roce se GLOBE Games účastnilo 41 škol z celé České Republiky a zástupci ze Slovenska, Maďarska, Polska, Finska a Španělska.
4. 5.

Dopis Tobě...

Vzpomínáš.
- Na to první setkání, když jsem Ti tak srdečně stiskla ruku a vdlaních jsi cítil moje srdce…
- Na ten první dotyk hlasu, kdy se mi roztřásly kolena a já se bála, že to poznáš…
- Na ten dopis, který jsem psala a Tys mi nenápadně hleděl přes rameno…

Naše první dovolená

Popichuješ mě
- jak chladné ranní svítání, studený obklad s ledem- jak rychlík, který uhání a slepené rty medem
. zase ta fráze, slyšíš. Zněla jak Mozart před lety,jak Lentiniho sonety. neslyšíš.

Vyznání pedagogovi

Kantore. Proč jsi mi tu známku dal. Můj život jsi na scestí přichystal. Teď kariéra má je v prachu,Dožiju se rodinného krachu.

Bez sebe

Tak jako kopretina nevyroste bez krůpěje rosyNehledám své štěstí tam, kde nejsi TyKdyž brouzdáme trávou spolu. a bosiPolíbím Tě na prochladlé rty.

Nenávist

Zda-li někdy poznáš nenávist,neodvracej od ní tvář. Tváří se zamračeněa přece není zlá. A když to nejméně čekáš,začneš jí milovat.

Padám

Lezu po zdi, která na mě padáA kovové trubky mně studí do chodidelJako bedna písku padámPropadám seDo hloubky duše svitu měsíceA když dopadnuPohladí mě po tvářiCizí dlaň.

Vstříc ránu

Vidím svou spásu vočích Tvých
Roztávám jako zjara sníh
Vžárlivosti jsouc nepřítel
Který mou duši políbiti chtěl

Mít rád - kapitola třetí

Kapitola třetí
Zbrunátnělý otec
Vzbudila jsem se asi po dvou hodinách a ze sousední postele mně pozorovala baculatá holka vmém věku. Jakmile zaregistrovala, že jsem otevřela oči, usmála se na mně.
„Ahoj. Já jsem Dana.

Mít rád - kapitola druhá

Kapitola druhá
Třicet šest
Vpůl šesté mi zazvonil budík. Každý normální člověk by vstal, jen já ho přeřídila na půl sedmou a vesele si spala dál. Až o půl sedmé jsem se skutečně vzbudila, deset minut si četla a pak jsem čtyřicet minut seděla před zrcadlem, byl to můj každodenní rituál.
Ve škole jsme začínali o půl deváté, nenáviděla jsem to dojíždění do školy, nebylo to jak po večerech se projíždět svítící Prahou a poslouchat rozeznělé pražce tramvajové tratě.

Mít rád - kapitola první

Kapitola první
Pajů kuchy
Vžívala jsem se do Foglarovy knihy o modré krvi a bloudila Prahou, kopala do dlažebních kostek, procházela obchody, krmila racky a labutě starou svačinou nebo jen tak projížděla metrem, autobusem, tramvají, co na tom záleželo, zkonečné na konečnou.
Už to byla jen prevence, na základce jsem musela hned po konci vyučování domů, hlavně vdobě, kdy byla macecha na mateřský, hlídala mně a já se jí bála, vzpomínám si, že jsem se i o víkendu bála zeptat, jestli můžu jít ven.

Svatyně duše

Otvírám okna Tak jako brány do nebesCo bolelo mě včeraTo tíží duši mou i dnesZapomínám ty věciČistím své duše rámSnad taky něco tušímProhlížím duši ze všech stranTak pořád něco hledámA probírám svůj tichý koutKde je však to, v co doufámNemůžu vzpomenout.

Slza

Slza jak perla o zem zvoní
Byla snad pro něj
Snad i pro ní
Zrozmaru nejspíš slzy roní

Slunovrat

Ranní probuzení a pár paprsků do očíPřes pelest visí dlouhý vlasČekám na zvrat, kdy se svět pootočíChvílemi bolest, po ní slastPodívat se jen do kukátkaA k snídani víc otázekProč den je dlouhý a noc je krátkáKde ztrácím slova vzpomínekPoslední pohled do zrcadlaHej, splíne, odleť. A je pryč. Květina, která neuvadlaPod vázou leží starý klíčS večerem odemknu Ti vrátkaKe všem Tvým slibům, trapným lžímS tou nedůvěrou, jež je vratkáTi stejně zase uvěřím.

Vražedné naděje

Sněhule se mi bořily notně starým sněhem. Jeho trhavý zvuk sám o sobě řezal a mrazem mi praskaly rty.
Pátravě jsem se kolem sebe rozhlédla. Kam se poděl.

Maličkost

Rozsvítím nebe
Otevřu dlaně
A pak se usměju
To se přec stane.

Definice štěstí

Štěstí je jako kanárek ve zlaté kleci. Otevřeš-li dvířka, uletí Ti.

Bezmoc

Bráním svým slzámAby teklyVytvářely slané potokyA vyplavily bolestSnad to je přetvářkaAby nikdo nevidělŽe pláčuPrávě teďChtěla jsem se smátAle smích zněl tak nepřirozeněŽe z mého obličeje zbyla jen maskaJen torzoMaska mneA nebyla jsem to jáByla to beznaděj.

Poslední sbohem

Prsty mi jemně prohrábla vlasy a já ucítil její jemnou dívčí dlaň na tváři. Na krku mně lehce pošimrala sametka, kterou měla uvázanou kolem krku.
Probudilo mně teplo ranních paprsků. Vytvářely po pokoji zlatavá prasátka.

Láska

Svítá mi v srdciBlýská se jako sníhPadá mi k nohámPláče jak vítr ve větvích
Snáší se k zemiMění se v horký ledVzala mi kamsi rozumA odmítá ho vrátit zpět.

Setkání

Usychá v slzácha na modrém inkoustuzlatavým třpytemstrhne mne k soběSmekne se v potua rozloží křídladaleká cestaco vede mně k Tobě.

Čára

Na zeď kreslím velkou tlustou čáruVsakuju se do níTroubím na ústupA váhám se svými činnyKreslím tlustou bílou čáru dlaníMilé dámy, milí pániK čemu by Vám bylo ptaníV čáru rozplynu se znenadáníKreslím tlustou čáru krvíRudou jako mé snyTa krev není mojeTa krev jsem jáKreslím tlustou čáru úplně nakonec.

Oslí uši

Vyplavím byt
Mlékem ke kafi
Vyplavím své myšlenky
Zhlavy

Naivita

Přemýšlím tiše, co znamená
Ta lidská hloupost zejména,
S jitrem si rozčesávám vlasy
A v hlavě pořád stejné hlasy.

Šerosvit

Nad polem krouží hejna vran
a strašák v poli zůstal sám,
v oranžových tónech svitu
bloudí městem bez úkrytu.

Netuším

Tvá slůvka utne ticho
Vím, že neodpovíš
Netuším, co jsem řekla špatně
Jen pozoruji Tvé rty

Tma

Nejsem sama a přece jsem
Všichni jsme spolu a přece sami
A sami sebe podvádíme
Sami sobě lžem

Jordán

Osudy zlých lidí nevede ruka boží
Bůh jejich životy nepoloží
Za životy těch, co celé věky
Jsou vyrovnaní jako řeky

Sen

Usínej pomalu - ať Tě mohu vískat ve vlasech pro půvabný spánek
Spi dlouho - ať mohu pozorovat Tvá chvějící se víčka
Probouzej se rychle - ať nemusím čekat na Tvůj polibek věky….

Lži

Kdo říká, že je šťastný, tak štěstí nepoznal, kdo šťastným je, ten o tom neví, kdo opak tvrdí, ten necítí žal, jen snahu o štěstí neprojeví. Když kopeš si hrob zlatou lopatou, věz, že snazší použít je rýč, rač drž svou lásku za křídla, neb uletí Ti pryč.