Písmák Nevěřte jim...
Náš češtinář třídu zase jednou krmil nesmysly. Snažil se nám bůhvíproč namluvit něco o tom, jak byly podle čeho pojmenovány jednotlivé dny v týdnu a od čeho se zvou měsíce.
Že si vše výmýšlí a bohapustě lže, jsem poznala hned zkraje. Dostal se k sobotě a neřekl pravdu.
Facka
Společně…. To slovo pro mě tolik znamenalo a teď má jen nádech prázdnoty a dutou ozvěnu. A přitom… Společně jsme mohli dokázat všechno. Společně-jen já a ona, ta nejdokonalejší bytost, jakou jsem kdy poznal.
A Oni...
Nechtěla jsem, aby odešli, ale jen zakroutili hlavami a už jsem je ani nezahlédla. Ani se neohlédli. Byla to moje největší životní prohra.
Byla jsem malinká a Oni nádherní.
Všední naivita
Vždy jsem si myslela, že voda je modrá. Dejte dítěti pastelky a pokyn k malování řeky. Po jaké sáhne barvě.
Ale přednedávnem jsem zjistila, že to není pravda - voda je přece bezbarvá, hlupáčku.
Na dně
ÚTERÝ - odpoledne, spalující horkoZšeřelý pokoj, pod zataženými závěsy, prožranými od molů, prosvítá žlutý pruh světla, záře téměř poledních paprsků opékajících dozlatova celé sídliště tuctového města, navzdory tlusté vrstvě prachu, jež ho pokrývá. Mladá dívka sedící v hnědém křesle s otrhaným čalouněním, kdysi zelené tapety, které přežily generace nájemníků, potrhané a místy naplesnivělé, pokrývají zdi jako břečťan. Rozpuštěné vlasy jí volně spadají na hubená ramínka, připomínajíc vodopád, jenže jsou mastné a zacuchané, se zbytky zvratků zachycenými v konečcích. Tmavě zelené oči, rozšířené zornice velikosti desetníků neurčitě zírají do prázdna, aby tam snad objevily to, co zde marně hledají a nenachází.