Písmák Noc a den
Jako noc a den,
svoje nálady střídám,
často sama jsem,
vsrdci nosím strach.
Život, to je pro mě neustálá změna, ne žádný stereotyp
Ne. Život pro mě není žádný stereotyp, ani náhodou. Nemám totiž ráda stereotyp, tak se o něj ani nesnažím. Když se u mě něco dlouho opakuje, cítím, že potřebuji změnit prostředí, a to taky udělám.
Anděl
Láska a důvěra jsou naše křídla. jde jen o to, stát se andělem.
Dotek
Dotýkáš se mě při spánku, cítím ten dotyk, je v mém snu. Otevřu oči, díváš se na mě, a říkáš mi, jak krásně spím. A bohužel zas musím vstávat :(.
Dešťová
Déšť smáčel Tvoje tělo A mě se chtělo býti kapkou Laskat hebkou, sladkou krásu Od čílka až k pasu téci jemně A neposedně sjet ještě dál Stále níž a níž. Být Ti blíž, vpít se do Tebe ** Pak, když již nepršelo Jemný vánek vál A mě se chtělo býti jím Svým dotykem Ti hladit vlasy Opájet se tou čarokrásnou vůní Jenže asi nemohu stát se ani Paprskem slunce za svítání Mazlit se na výsluní, kde nejsou stíny A vysušit Ti úsměv na tváři. A už zase prší.
Navždy
Vzdálený jsi, a přece jsi mi blízký, mě smutno je, tak objímám tě na dálku a ty cítíš teplo. Já vzdálená jsem a přesto jsem ti nablízku, ty probouzíš se s úsměvem a se vzpomínkou na mě. My oba jsme tak vzdálení, usínáme každý jinde, však myšlenkami sblížení, čekáme, kdy zázrak přijde a my budeme moci býti spolu. Navždy.
kapka slzy
Prší. Prší a kapky dopadají na bezvládná těla těch, co se v dešti trmácejí vstříc smáčenými ulicemi v ponurém, malém městečku. Mezi nimi i dívka. Mladá dívka bez iluzí, nepřítomně brouzdá ulicemi mezi kapkami deště, pohled zastřený do dáli, déšť rozpouští slzy.
Samota
Smutno, smutno je člověku,co sedí sám se svým trápením, v ponurém pokoji. Kde jsi. Kde jsi ty, tvoje objetí, pochopení, tvoje starost. Proč teď nepřichází úsměv, radost.
Loďka
Loďka. Pluje si nerušeně po vodě, napíná své plachty vstříc větru, co si s nimi pohrává. Klidná malá loďka, plachtí si spokojeně po nekončícím moři a vychutnává si příjemné slunce vlahého letního dne. Náhle však přišla bouře.
Srdce růže
Krásná růže, jíž objímá země, jíž slunce dává sílu, však přesto rudá je temně. Vítr si s lístky pohrává a déšť, jenž vláhu růži dává, ten orosí rudé srdce růže. Kapičky rosy stékají k zemi, to růže pláče nad svým osudem, vždyť vytrhnuta bude ze svého plémě, a až se člověk pokochá její krásou, hnít bude někde za sudem. Probodnuto jest srdce růže, omamná vůně změní se v pach.
Víra
Víra je naděje, rozum a štěstí, však všeho dost ubývá a padá do propasti Víra je láska k bližnímu svému, však ty ho miluješ a on. straní se všemu Víra je nevinnost, průzračnost sama, však za touto studánkou hluboká jáma Víra je čistota, bílá holubice, však černých vran na světě je mnohem více.