Písmák Najít a ztratit
Našla jsem
zároveň ztratila
nový smysl života
chyba se vloudila
kolikrát
kolikrát
jednou snad
do setmění
nad chybu, která není
Odcházím...
Odcházím do nebes,nebo padám do podzemí. Lístky sedmikrásky jsem otrhalamá mě rád,nemá mě rád. Já jeho ano,ale on mě zdřejmě ne. A tak sedmikráska pláče,nemá lístkyjako já nemám tebe.
Jako lístky sedmikrásky
Mohou být smutné dny,může být stesk k zbláznění,kdy cítí se člověk tak moc sám,věřte já ten pocit smutný znám,i já ho často prožívám. Jako lístky sedmikrásky,čekám až utrhnou mě z lásky,někdy to bolí, když trvá to léta,když člověk smutný čeká lásku světa. Ani já nechci být sama,sama se bát,chtěla bych ať mě má někdo rád-a to napořád. Hledám ve světě kousek něhy,kousíček pochopení,chci hledat to nejcenější,hledám lásku a věřte nad tu není.
Nebuď jen snem!
V noci se mi ve snech zdáš,a přes den v nich procitáš,však zatím nejsi na dosah,zatím tě jiní mají ao nich se zase tobě sny zdají. Jsi jako člověkem nedotčená krajina,co je tak krásně zelená, čistá a nevinná,jsi vzduch, proto nepřestávám dýchat,s každým nádechem cítím nové touhy,stebou život je a bude dlouhý. Vidím tvé oči, jsou kapkou neděje,a při tvém pohledu se mi až srdce zachvěje,tvé vlasy jsou vždy tak krásně jemné,probouzíš život a probouzíš ho ve mě. Nevím zda někdy přiznám, co na srdci mám,snad proto, že vím, snad proto, že tě znám.
Zodpovědná
Byla odporná zima. Právě nám skončila skupina a my běžěly ven kouřit. No jo absťák je absťák. Zima se do nás zabodávala, jak jehla do kůže, ale nám to bylo jedno, hlavně, že jsme bafaly.
Anděl Kim
Jmenovala se Kim. Kdysi to byla normální holka z normální rodiny,normálního světa,ale neměla normální život. Právě jí bylo pětadvacet let. Každý jí obdivoval,byla známá režisérka a objevovala se snad v každém televizním vysílání.
Kolik?
Kolik lásky,kolik bolesti,co odhání nás od štěstí. Jak hlavou se honí atiše bolí. Jak ruka v ruce,spojí srdce. A žádny stín,ten,co plný vin.
Deprese
Spí a bdí,v nászůstává napořád,nezná konce,uhasíná potají,a vrátí se zpět,na tento svět. Mění v nás pocity,tlačí nás k slzám. Nutí nás křičet,nutí nás lhát,nabírá rychlý spád. Slitování nezná,chce být věrná.
Návrat domů
Vysoko v korunách stromů,kde ptáci svou píseň pějí,o tom jak krásné je vrátit se domů,tam kde vzpomínky v srdci spějí. Pro vojáka nelehký úděl,pro matku polibek po bezesné noci,kdy smrt tak z blízky viděl,kde zažil tan strašný pocit. Teď cestou kráčí,co po slepu zná,jen vrásky prozradí co se stalo,polibek metce jen z lehka dá,za všechny slzy,co jich nebylo málo. Smutně hledá obrazy,nevidí květiny do vázy,nejsou tu ústa,co by se ptala,všechno mu to válka vzala.
Vzali nám nebe
Nebe bylo černé,nad námi jen hvězdy,jako oči věrné,zářily jen tehdy. My nevěděli co se stane,my netušili vůbec nic,o tom,že jeden z nás spadne,nechtěli jsme vědět víc. Měsíc dávno odplul,kamsi do oblak,všechny hvězdy rázem vypnul,a my mohly jen s hrůzou stát. Co se dělo dále,všechny hrozby světa,žádná pomoc krále,a tím zkončila věta.
Jen tak..
Pocity,naděje,pocity,strach ubývá nadějí,ubývá strachuSlzy z očí padají, ztrácí se potají. Vzpomínky uběhnou na velkou pouť přes moře,přes řeky,dalekonež vrátí se do mysli. Zapomenuté a navždy ztracenépocity,myšlenky,dojetí,objetí. Slova jak prázdný džbánjak koloběh života smrtí a osudu.
Umírám
Nesnáším Umírámten pach mrtvého těla zajídám se blbostíutíkám někam v dál ZABIJ MNE VŠEMOHOUCÍzlo a strach to nevidí umírám tiše.
Dech
Dech co pomalu se ztrácíbolest,život pěsti vracíprchávaje daleko od lidízlo a strach,to nevidí. Ukrývajíc se v zapoměníkřičet do setmění. Stín,co utíká v dálještě jednou,na co ses ptal. V nevinosti,co utíká nám vstříchonem,honem,víc a víc.
U kamene
Jako z prachu celá nová,srdce nové z kovu zková. Ztratí se a zapomene,sejde se sním u kamene. Mezi hroby,kde život není,promění se v zapomění. Uteče od bolesti,promění se v neštěstí.
Mezi kapkami dešťě
Seděla jsem u okna a pozorovala déšť. Viděla jsem víly,jak tančí mezi kapkami dešťě. Tančily tak ladně,krásně. A mě se chtělo plakat.
Tak snad někdy příště...
Znovu jsem byla v tom hnusným baráku. Po kolikaté už. Jo,po sedmé. Ach jo,tohle snad nikdy nezkončí.
Krev
V ten den jsem něco tušila. Něco zlýho,ale nechtěla jsem se tomu poddávat. Večer jsme se měli sejít. Já ty,Renča a Helča.