Písmák V modré křič
Tak moc
chtěla jsi vzlétnout
strhat z těla chmýří
okovy hnízd starých trav
Medvídek se smutnýma očima
Ranní slunce se opřelo do stromu, pod kterým se na jednoduché houpačce vznášelo dítě.
Oblečeno stejně, jako jiné děti tady vAfrice. Rozedraná vestička a kalhoty v cárech. Nic víc ani nebylo třeba.
Přece
Už je to zlaté na bílém,a víc než rok už taky. Přece se stýská, zmizel sen. Mé zlato vzaly straky. Možná, že by bodl sekt,nebo snad kapka jedu.
Cestou po cestě kap. I
Anatol vstal rozmrzelý. Moc toho nenaspal. Převaloval se do noci z boku na bok, dělal v posteli málem stojky aby našel polohu, která by přiměla starého Morfea k činu. Bez úspěchu.
Dokonalý verš
Jsem poetův druh, jsem vášní myšlenky,jsem nutnost, jsem sladkost, jsem klam. Jsem vrahem bolesti, amplión pro city,jsem vtisknut, vepsánvymalován. Pak rozstříhán na čtverce, zmačkán do kuličky,vyhozen, vynesen, recyklován. Namotán do role, pověšen na háček,použit, spláchnut- spotřebován.