Písmák Sen a smutek
Nebesa zčernala, jak křídla havraní. Stojím tu v dešti, slzy kapou do dlaní. Stojím a modlím se, k amorům na římse. Chvějící se ruka, někonečná muka.
Obyčejná
Mám pár snů,mýdlových bublinletících k nebi,padajících těžce k Zemi.
Několik vzpomínek,plážových oblázků,smějící se dívka,na stěně z obrázku.
Poskromnu nadějí,výtah v šachtě hlučí,v dlani tisknu šátek,oči slza smočí.
Mnoho bolesti.
Cita mors ruit
Ponurý moment, memento věčných testamentů, dává život na kříž. Z krve hnízdicích ptáků, žluč bezedná příští, prameny života z hlubin do nitra stok. Jak alegorie ruměného hmyzu, jak v poušti zahrabanou hlízu, teď poklop odklápíme. Sépiová kost, na hladině času, rozprostírá se srdce v krajině mrazu.
Láska je jako čokoláda
Láska je jako čokoláda. Né tak sladká, né tak dobrá. Nic z toho co by jste asi hádali. Jen prostě je tak hnusně návyková.
Rekviem pro duši
Duše je prázdná. Prázdná láhev od levného vína. Jdoucí ulicí, s rozumem v mlhavých myšlenkách o žití, s mhlavými myšlenkami na bytí všícna. Omámen vůní šátku, omámen tichem srdce, omámen šepotem té rozjímající se temnoty duše.
Procitání do nevšednosti
Procitám. Zářicí lampička na obloze, pohupující se každý den od východu na západ, schovaná za tisíci něžných bílích vloček, lehce padajících z nebe na zem, měnící se na kapičky vody poklidně dřímající, poklidně stékající ještě zimou ponurými, ještě zimou prokřehlými ulicemi. Ta fádní všednost která vnikala do žil již tak dlouho, že snad tisíci lety označovat by se dala, ta nebetyčnost dlouhých večerů s vůní těžkého vína, nádechem bílého obláčku kouře, omámená nechutí k životu samému, ta chvíle, ten čas, kdy vše bylo cestou k marnosti, vše bylo jen závojem té nekonečné pusté nicoty. To vše je náhle jiné.
Samota brána nebes
Den plný radosti, neočekávaných překvapení skromného života, vypadalo to na poklidný den. Slunce svítilo a jeho paprsky dráždili tváře, ty žhnoucí paprsky které čarovali úsměv. Milenci jdoucí ulicí pevně zaklínění jeden do druhého, další líbající se na lavičkách v parku pod rozkvetlou sakurou. Lidé chodící z práce pobrukující si a nebo jen mumlající si prachobyčejné myšlenky života.
Temná zahrada
Za třemi řekami, sedmi horami a devatero loukami, byl hluboký a temný les. Mohutné větve stromů sahali k nebesům jak modlící se stařeny k bohu. Ten les byl opravdu hrůzostrašný a každý se do něj bál. Nikdo ani ty nejstarší dědové nevěděli co ukrývá, byl tu od pradávna, od počátků všech časů, kam jen člověk sahá.
Magikův lexikon života
Nedávno se mě stala prazvláštní věc. Sedím si takhle naproti krbu, ve svém přestárlém ušáku, jemuž zjednoho rohu trčí už kus vycpávky, a na druhém posedává můj věrný kocour Merlin. A vtom, se mě vhlavě vyklubala myšlenka. Ano vyklubala, skoro stejně jako přichází na světlo malé kuře.
V prázdnotě
Jsem kamenná studna bez vody.
Jsem jabloň která nerodí.
Jsem slunce které nesvítí.
Jsem srdce které necítí.
Křídla andělská
Sedím a blouzním v tmavé místnosti bez oken.
Sedím a přemýšlím co je a co není sen.
Sedím a sním o křídlech andělských, čistých jako padlý sníh.
S nimi nad zem bych se vznes, letěl bych až do nebes.
Osudový pláč hvězd
Venku prší kapky deště. Vesele si hrají, křičí ještě. Padají na zem, jak korálky z perel. A já si říkám, že jsem to věděl.
Zamyšlení nad Andronikem
Ta němá dogmata šedé doby, spočinou na všem, co tebe matko zdobí. Žal můj hluboký jak propast bezedná, kde smrt závoj halí a duše zůstává. A krutá fakta roztříštěna budou, jehlou z ocele skrze nebe, pak zasáhnou i tebe. V němém úžasu pak pohled tvůj spočine, když rozum káže o vině a nevině.