Písmák Dospívání
naučíš se škrtat v seznamu lásek
a rychle zapomínat
naučíš se nevěřit snům
protže zavedou na zcestí.
Podsvětí
němý Orfeus do podsvětí šela se Smrtí si tykalvěda, že už se nevrátíbeze strun a beze lyrynečeká dole žádný vděka beze hlasu a sličných tónůtěžko dá Peklu úplateka jeho Euridykana mol vínem zpitáo jeho cestě neví nicse Satyry si tyká a stírá pel ze slunečnic.
Garderoba
v císařových nových šatechLáska světem chodilabodláčím a trním, blátemza nos si mne vodila
S holým zadkem, s nosem vzhůrunesla se jak v brokátua já za ní slepě kráčelveden jako na drátu
Pak mi řekla že je náháajá se tomu hlupák smálnež mi strhla klapky z očí- pak už jsem jen zaplakal
To z těch jizev od všeho trnía těch šrámů, zaschlá krevpachuť bahna, co zdusila miz očí jas a z hrdla zpěv
Sirky
v blátě světa pohozenénikomu už nechybístudené a beze jiskrynavzájem hledají alibi. teď tu leží svorně spoluodevzdaně, netečně ty co vroucně milovaly i ty co plály zbytečně.
co zdává se vyhořelým sirkámna zemi v prachu . že zase z plamene nemají strachuže zas planou,prozáří nocže zase zapálit mají tu moca hořet pro lásku jejich jest úděl
však vrátit plamen sfouklých sirekto snad zmůže jenom Bůhnebo člověk - blázen, sníleka tak trochu dobrodruh.
Nekrolog mého lepšího já
jak struna bez houslí a housle bez strunya koruny beze stromůa stromy bez své korunyvládce bez žezla a zbroje a zem jíž vládce nevládne. výkřik smrti v prostřed bojesvatební kytka z omějes důstojností kupky hnojechorých Lásek kurděje
nalomený květu stvola umlčený levstrachem schoulený tvorna spáncích zaschlá krevkdo zvedal se vždy ze všech pádůa i v leže vlekl se dáltoho nádivu a vádumeč osudu konečně zklál.
zvoní dneska umíráčkemmé touze míti někoho rádbez kaplana, beze svícíbudou jí dneska pohřbívato půlnoci na křižovatcekam nikdy nikdo nechodí. Láska byla špatný rádcetak se sobec narodí.
Proklínám
Zradě se prostě nendá bránittak i když budu třikrát platit. Proklínám .
Pro důvěru cos pošpinilapřátelství kterými pohrdlakterým jsi nohy podrazilateď zvednou pomsty stavidla
Ať se ti nic už nedařía zradu vepíšou ti do tváříkatani, když svědomí nemáš . ať samota je tvůj denní hosta beznaděj zapálí k ostatním mostAť den pro tebe zešeřía vyhodí tě ze dveříděti cos kdysi porodila
Přátelství končíš kudlou v zádechsvět pro tě nemá pravidlacynika nadhled neustálý skliď zlobu co jsi zasila .
Zimní sestřičky
V letu na zemhledají něhuvzdušné zámkyvloček sněhuz výšin nebesv bláto světa
Dopadnou. A po nich veta.
injekce
sterilní chommrazivý třpytv bolesti zlom(. snad touha žít. )na hrotech jehelkapku jedovatoubilancí.
Deštivý Valentin
prší z mraků kapky žlučirůžových srdíčekpokrytců
a svatý Valentin jak Pilát(před pár sty lety)myje si nad námi ruceby jako krev. svědomí a láskypadaly na hlavy nám samým.
Bože, proč jsi nás opustil.
vzpomínka
kdepak teď jsouokvětí kopretinekco něnžných čar a linekmalíři ze vzpomínkvetknuli do obrazůkteré mi schází.
Motýl a moře
Motýl a moředoufal že je přeletípřemůže stesk a žal a hořepro Tvoje něžné objetí
Však voda slaná smáčí křídlauž ví, že není cherubínpo lásce toužil nenávratněteď zbyl mu v duši stesk a stín
Ještě párkrát mávnul křídlynežli mu splihla do hlubinkde se ryby s vodu snoubímodrou jako anilin
Po lásce toužil nenavratněpod vodou našel smrti stína v hřebenech mořské pěnykvetoucí louky kopretin
Milostná
stůjještě dnes slunce svítínežalujjen pro nás pokvete lásky kvítínelitujpolibků, v havraních vlasech prouduzažehnešmůj plamen jak jiskra v troudu utonešv něžnostech dotecích
nesečtešroky, dny z kalendářeulehnešdo peřin, na polštářehladím těvlasy,rty, víčka tvářejsem to jávíce dát, nikdo ti nedokáže svou láskurozdáš mi bez okolkůneplakejto se už se lidmi stáváhladím těslov se mi nedostáváLásko. Miluji tě.
už se to lidem stávásamotaláska je přelétavánicotaspát v noci nenechávápohasloslunce i luční kvítína hrobechcitů mých lampy svítí
Nemiluj . příjde pak smutek a zlostsklamánína světe už je ho více než dostriskovatpro těch pár okamžikůaby pakze štěstí člověk bolest spaltila co daluž nikdy si nenavrátila zůstal
Paroubkova litanie "o veřejném nepříteli"
žloutenku a ajc to šířív patách jejich mor a štířído bubnů to vztekele bušínetopýrům sonar rušínepracujou jenom zíraj a prdel tu si neutírajžádný div to na mou věruže roznáší salmonellu
V autech jezdí veliceblokují nám dálnicesabotáže z dálky řídíinternetem mocnou sítípro své rejdy, čert jej vempoužívaj Gé Es EmV bombách jsou si víc než jistýza sebou maj teroristy . anarchie jejich půdaProstě póvl, lidská zrůda
Pijou jabčák hulej trávusmrkají si do rukávůžádný děti, jsou to cvocivyhubit je budu mociAť je vidět že jsem "šik"energický politik.
Nyní se to týká Vásdejte za to NÁM svůj hlas .
Bublanova
Zpíváš "jinak" .
- Tu máš ránu .
Vítejte občané
v Paroubkistánu.
Seznamovací insertní časopis
jak je ten svět "bezva"hezká ženská buď je kurvanebo nějáká lesba.
Povzdech
Asi jsem měl umřítkdyž byla příležitosta síla na ten poslední krokteď tu ryju držkou v zemiuž kdejaký rok.
Bezesnou nocí
rozvláčnou tmoupřeháňkou navlhlouna tebe vzpomínky nedají spát
kalným ránemz nespánku do nebděníspokojen s málemčekám na probuzení
občasný steskjak z nebe bleskta můra nekončíkuropěním
v tolika nocích zlýchv tolika dnech snad pořád milujiláska je pech
Květina v poušti
lidem to velice vadíže mají kořenypro to utrpeníkdyž je z nich trhají
raděj se nechávajípovívat větremjak stébla slámy
bez vlastní vůle
to bolí míň.
Malý princ (Bojím se starat)
Bojím se starat o tu Růžiže mi zas bude jedinánádherná, něžná, hrdopyšnáživota mého květina
Chrpy, Růže, Kopretinkykaždou měl jsem tolik rádkaždou toužily mé ruce ochraňovat, zalévat
Správně jenom srdcem vidíšvšak samota je ostrý břitv jednom se tu Liško mýlíšKvětinku nelze ochočit.
Bojím se starat o tu Růživ tomhle já už nechci lhátže zůstanou zas holé dlaněpo nocích strachem umdlévat
Starý schody
Mám duši smutnoujako starý schodykterý už dávnodávno nikam nevedouTak zapadly jehličímzarůstaj travoujen Čas po nich bloudíkdyž větru zpívají vzpomínku svou
Kdysi. To už je dávno,snad pár set let. to víc slunce hřáloa sladší byl svet. Na schodech paláce králové, pážataa šperky ze zlatahudba a smích
Však jednou skončil ten překrásný časnebe se zatměloa smích si srazil vaz.
snad...
Snad jako kdybych jározhodl se tehdy odejítsnad jako kdybych jápřestal tě mít rád
Snad jako kdybych játeď chybí ti mé objetísnad jako kdybch jávzdálit se Ti chtěl.
Snad jako kdybych já. ale to ty teď pláčeš. snad jak kdybych jádělal že to nevidím
Snad jako kdybych já tu bolest necítil hůře nežli svou.
Písničkář
každá jaro,když v sadě zavoněl jabloní květz dálky k nám přicházel Písničkář. Ten,co znal svět.
Vždy pod starou jabloní zůstal stát,pak začal o zemi vyprávět,na omšelou loutnu hrát.
a když začalzpívat,přestali psi štěkat, lidi si navzájem láta ani ten vítr nechtěl nahlas vát
on zpíval o naději, o lidské dobrotělásce a ochotě.
Růže...
Je vás tu pět tisíc. úplně stejných,jedna jako druhátak krásnéprázdnotou svoukdyž není pro vásmožné umřít
koneckonců,
není to ani třebaa žádná z vásnedovolím z trucuumírat jen proto,aby mně také pokořila.
A růže to věděly,
Modlitba
Svatý Martine, Patrone
přetni mečem plášť života mého.
Snad alespoň jeho cípem žebráka přikreješ,
když celý nebyl k ničemu.
Bezvýchodná
smrtí to všechno nekončínyní já blázen už to vím a hlaveň ještě teplámého browninguleží mi v klíně
krvavá skvrna smáčí podlahuneutečeš bolestitouhu srdce nezahubíšnepohřbíš ambicei když najdeš tu odvahustisknout, nula nulou zůstane
smrtí to všechno neskončíjak strašný je světkdyž ani zemřít není možné nadobroTak žij a trp, neb "lépe už bylo"
Co asi uvidím
plamínky svíček věčného životazávratě z výšeka kolem nicotastínů pobledlých
a někde daleko vzpomínek pár,deziluzí,co mně už neděsí
a zbytek odvahy stisknout spoušť.
chemicky inspirační balada
metan etan propan butanv chemičce jsem šlukovalmůzou jsem byl poté nadánbez ustání veršoval
hlavně rýmy na ministrykdo je ryba kdo je rak,kdo je blbý kdo je bystrýkomu zase nestál pták
nahý satyr v městském parkulavičky jsem pomočilvyhrával jsem na píšťalku kol babiček skotačil.
sirénami zahoukalilegrační modří mužícipoklusem mně obklopilifyzičky si tužící.
Lesbicko eroticky hladová
ententýky dvě servírkyprojížděly svoje dírkyprstíkama navzajemo okolí nezájem"notak kurvy. máte práci . "hlady řve host v restauraci.
Hráblo mi
táhnu z bince do blázininceajn cvaj drajsvěrací kazajku mi dajcvoci, blázni koukolem kolšlehají si halo peri dol.
paradox zdravení
říkat ráno "Dobrý den. "
znamená chválit dne před večerem.
přívlastky
servilně debilníhostilně senilnístupidně důvěřivázkrátka, moje milá
zákeřná zmiezvrácená parafiliezbabělá krysa v díředivoký zvíře
něžně popudliváupřeně pohrdliváv názorech nejasnábestie překrásná
charakter černá díravagina všehomírapro všechny společnáchladná a netečná
Deziluze
milosrdné sobectvíukázalo mi nebemilovat jednohojen sebe. když ostatní láskou mouz hluboka pohrdnou
tak rodí se egoisté. a nebo sebevrazi.
Dvakrát dnes
dvakrát dnes daroval jsem růžina rozloučeou.
dvakrát dnes čtyřlístek pro štěstíkdyž život jde dál
dvakrát se za rohemzalykal smutkem a s koncem nic nového nezačínalo
dvakrát přidal jsem do krokuaby neviděly slzy,když chlapi prý nepláčou.
Donkichotská
Malicherní rytířiv prorezlém brněníse srdcem na dlaníchvláčí dál kopí,svůj meč a vizi dobra
v brašnách u sedla.
Jsouc na prach zdrcené,
kamínky, covrhly sev soukolímlýnku na maso tohoto světa.
Bezcenný
kdo nemá co nabídnoutjako by vůbec nebylneb všechno je obchodumění prodejeotázkou cenya v kruhu byznysmanůpřátelství akciemi na burze(o lásce raději nemluvím)
kdo neměl co nabídnoutjakprázdný světem chodilpo sobě nic nezanechájako by nikdy nebyli vzpomínky jsou přece zbožíneb všechno je zváženosečteno, rozděleno. Zapomenuto.
Má ? Nemá....
pichlavé procitnutí z iluzí a snůna lůžku v tratolišti plátků okvětníchjež trhám z květů kopretinekptajíc se marně na Lásku
....ti věrní zůstanou
psi, ti věrní zůstanousamotou šílenoupřízraků bál
řeky slané proudpísčitou tmoupsi věrní zůstanounení tu ráj.
věrní mi zůstanoufenka Žal, ohaři Smutekštěňata Beznadějedál slídí temnotouv patách mých stopse smečkou deziluzí(především o sobě)za zády.
ti psi mi věrní zůstanouna rozdíl od lidí. není, není proč utíkatčeho se tu bát.
Podzimní poutník
pláčí stromy listy z větvímarný je řapíků vzdorzesílil vítr, svět se setmíuteklo slunce za obzor
z mraků dnes táhnou chmury deštěvstříci prokletí kalužíšalbu lásky prohlédl,a věztenic už jej v světě nedrží
severák sychravý ujímá dechu z plic kde vločkek sněhu veselicevšak marná láska tíží vícekdyž svatý Martin - patron kdysidnes pláštěm rudým honí krysyz pod kopyt vzlíná smutku mor.
před sebou válí zbytky slávysnad kdysi,to věřil na zázrakteď v trsech hnědé, mrtvé trávyulehl jako na márách
Přání
odvahu mít , být si jistý zbavit duši těla poutmarnou lásku pohřbít v zemivzlétnout jak pták nad obzor.
zdá se o tom každé ránonež je dáno procitnoutsmuteční chor duní tesknědalší láskou ztracenou.
odvahu mít v nejistotěže Tam zase nebudu sámžil jsem život kůlu v poltěnechci jak kůl umírat. prosím.
Snad jednou
Jako pes hladovýživota hlodám vyčichlou kostuž měš to nebavísnad jednou končněřeknu si " bylo toho dos dost". Snad jednou seberu odvahu na ten krok do prázdnapřec kdesi v temnotě obava mlhavá, nejasná.
snad jednoui nad ránem v šeravém oparusnad jednou k večeru lehnu a nevstanu. snad projdu se územím nikoho od nikud nikamv černou mě obujíuž nepospíchám.
Leť
nebudu bránit v rozleturoztáhni křídla motýlku,Leť .
mé dlaně těsné, odírá s křídel ti pelkéž rozumu víc jsem mělkdyž bral kuklu do dlaní. roztáhni křídla, motýlku, Leť
roztáhni křídýlkasnad ještě znáš, jak se to děláo vzduch sníval sinežli te sevřela doteků celaz polibků obojek,s řetězem snůjak na křídlech spolu ponesem svět.
roztáhni křídla svá.
flashback
Mlhy tíživé (vzpomínek. )Inhaluji občas k ránu (v sinalé)Chamtivosti smutku (dík)Asketické radosti (z kakofonie)Ladných křivek
(vývrtky. )Andělů v pádu.
Ztroskotání
Naděje zemřela poslední
vledovám tichu mrazivé noci
když vlny se zavřely
za zádí Titaniku
Nihil at ultimum
není proč, není komuneni zač není s čímnení kdo, není nikdonení, proč bych tady byl.
nemám kam se podívat nemám už za co pitnemám kam bych pobýt zašelnemám tu pro co žít
nechci takhle umíratnechci tu ještě býtnetoužím věčně utíkatani se někam skrýt
marnosti nad marnost a nikde tu cíle nenínenuť mne přemítat o lásce, co prý to změní
Sbohem, však říkám "Děkuji vám"
Odešla láska a já půjdu za níjak květy mrazivésetřené dlaníz okeních tabulek srdce mého.
Říkám ti "Sbohem" a chvěje se hlas vždyť spolu jsme přečkalinejeden krušný čas na věži Babel jazyků zmatení.
Říkám ti "Sbohem" a slova pálína patře, na jazykuhořkostí okamžikukdy není co říci.
Však,za něžnost polibků,hebký tvůj vlas.
Černý posel
Nebe se zatmělo a křičel černej ptákkdyž po cestě šel a upíral zrakdo dálek co za obzor běží.
Zpíval si do krokuspolu s temnou můzouvlasy mu zešedlyprožitou hrůzou
Pod černým hábitem pobledlá tvářpohledem zabíjiz očí černá zář
Jeho rty rozbitésvírají stenna duši poselstvíco musí ven. Tisíckrát už zvonila tloukl do všech dveřívšak pravdě z jeho ústté nikdo neuvěří.
Popraviště
Tam Moudrost kamenuje bezstarostnost bláznovství,kde Dospělost v kole láme lehkost mládí,zatím co gilotiny Vzpomínek iluzím stínaj hlavy,a Sňatky z rozumu dloubají citům modré oči,vytrhla Pravda něžným slovíčkům jazyk.
Tak buď už rozumná, čas ten to spraví. Zmoudříš,dospěješ,pochopíš
a .
A zapemeneš, Lásko.
Sucho
hrajem si na štěstía venku vadne travatak jako v objetívláhy se nedostáváani květinám.
Volání ve skalách
s výkřikem zoufalstvíkamínky padají dolůa vzduchem šelestístesk.
A v písku pod skálouse láska rozpadalado střípků kaleidoskopuslaných kapek na řasách
víš,milá,to není pláčto jenom rosa padá do kamení.
Někdy
někdy mi smutno býváslzy mi tečou z očía svět dál se točía dělá že nic nevidí.
to už se někdy stávákdyž láska není ta pravájeden jde "hot" druhý "čehý"nežli přejedem života břehydo kalých mrtvých vod.
už tak to v světě chodís pláčem se člověk rodíbloudím sám, v očích smuteka nejraděj by utekltam, odkut se nikdy nevrací.
Život plyne......
život plyne jak stokasliz pluje u dna pěna nahořeživot plyne jak stoka a smrt je taky hoře
Všichni na to dojedemraději dříve nežli pak pozdějikdo v životě milujeať zahodí naději
život plyne jak stoka
jednou jsi dole jednou ještě níž
Čistička
čistírna odpadních voddušeševelí čerpadla sušekdyž v trubkách proudí kalylásek,toho co všechno mi vzaly
vyhnívací nádrže hlavySněť a plíseň tiše trávítisíce tun bolestícitů,a touhy po štěstí
sny chycené na filtrech zapomění čas a mikrobi snad všechno jednou změní. v samotuodbourají pocity, snad i chtění
čistírna odpadních vod mojí duše
Lásce, řečené "Slepá"
Lásko,říká se že jsi slepá když po světěe chodíš,a tmu vidět nemůžeš. Prý kráčíš jen za svým cílem. Poslepu.
Kolikrát jsem tě viděl jít naproti sobě V černých brýlíchS napřaženou bílou holí v ruce.
Poker se životem
takhle to vždycky končívá
osud, ten karty zamíchá
já nikdy v rukávu neměl pět es
v ruce mám kartu mizernou
Zvony z Atlantidy
Zvony z Atlantidy mosazí duní a zvonovinourozčeří hladinu, tu vodu vláčnou, línou lásek a prokletí tvorů či světůco ryby štírům navzájem dopřávají.
Zvony z Atlantidy mosazí duní a zvonovinoukdyž vlny přelévají vody své nad hlubinousvědomí lidí jak raci poustevnici zalezlíbarevné sasanky na ulitách které jim nepatří.
Zvony z Atlantidy mosazí duní a zvonovinoukdyž vlny třiští se s lomozem nad hlubinoukde z očí oceány,plachetnice duhovekv přílivu slzí tonou k sítnicím dna svého osudu.
Velebně znějí v bahnech duše ty krásné zvony Mosazí duní a zvonovinou.
Z černé kroniky....
Zabita v tichostidobráky od kostina zemi ležela v krvikdyž nahlas umíralycity co nejsou třebanikomu.
"Láska" jí říkávali.
Dopis na rozloučenou
Když otevřel jsem Tvůj dopis a začal číst záhy jsem zjistil,že jsem ti lhostejný jak suchej list. Chvíli jsem byl smutnej a polil mne hic, pak jsem se oklepal ä řekl si že nic. Vždyď takový dopis je jenom buničina Pitomá celuloza placatej kousek klacku než by mne rozplakal, raděj si vrazim facku papír je ze dřeva hrstička suchej pilin aby mne dojaly to bych se sakra divil. bývalý miláčku, máš smutnou novinu .
Rakovina
milujem se láskou zhoubnounádorem citů na srdci.
v ozvu tepu metastázyprorůstají nám rozumemmilujem se rakovinou zabíti se navzajem
. jak krasný to senkdyz SMRT tak bolí.
Biograf
život není jak ve filmu
plytký příběh a smích hvězd
pouze spleti křižovatek
klikatých a zrádných cest.
Umírání
láska ta umírá v posteli
tou její smrtí
oba jsme dospěli
v křeči objetí
Svět
sedmdesát . pět .
- nebo tisíc let
stojí padá svět
z kamenů snů a vět
Balada o suchu v krku
když mám si s tebou povídat
tak sucho v krku mám
ten pocit děsivej
už dlouho v sobě znám
Tůdle, lásko !
V pozoru stát,
salutovat
když projdeš kolem .
Tůdle lásko .
Statečná
my známe nicotudeprese naše sílapár schodů v pochodu (nahoru)darmo se neumíráa dole pod věžíco ráda sebevrahy přetáhnou otěžítu špetku odvahy
co po životě zbyla.
Sebevrazi
zazpíval slavík tence
když v ledu existence
díru si prosekali
a potom při myšlence
Balada o čaroději Ilarionovi.
Stalo se v jednom městě,takovém ani velkém,ani malém,prostě docela obyčejném,jakých jsou u nás desítky. V tom městečku žil čaroděj kterého zvali Ilarion. A jak už to u některých čarodějů bývá,byl jiný než ostatní lidé. Už od let Scholy.