Písmák Osud
Do ticha přerývaného jen jejím zrychleným dechem se zakousne zvuk zavrzání otvíraných dveří. Kolem prahu se zvíří prach, ve kterém pak krokem vytvoří mystické spirály. Po tomto schodišti stoupá denně, ale dnes a právě vtuto chvíli pociťuje neuvěřitelně slavnostní náladu a to navzdory tomu, co všechno se včera přihodilo. Protože to, co svírá vrukou jí dává dostatečnou pravomoc ktomu, aby dědův osud brala spíše súctou než s trýznivým smutkem.
Jen jedny dveře zůstávají otevřené
Spěchám po schodech nahoru, kde až kčerné ďouře vidím hada lidských hlav postupujícího vzhůru. Je tma, taková zvláštní tma, protože svítí spousta lamp, ale světlo padá jenom těsně kolem nich. Držím ho za ruku snad příliš křečovitě, ale nemůžu se přinutit stisk povolit. Pak stojím u okna vlaku a jeho vidím uvnitř.
Neúprosná příroda
Stává se to. Mladým i starým, ženám i mužům. Nedávno jsem na toto téma vedla rozhovor sněkolika mými kamarády a ti mi potvrdili, že to skutečně není pouze moje zkušenost. Totiž…
Jistě to znáte také.
Černé oči
Černé oči sčernou krajkou místo řas. Vidí je. Všude, kam se podívá. Někdo je přišpendlil i na vchodové dveře od bytu.
Kam na ty vtipy chodíš, miláčku?
„Jen ať se ti něco nestane…. “
„Kam na ty vtipy chodíš, miláčku. Proč by se mi mělo něco stát. Vždyť je to stejně pravděpodobný, jakože se stane něco tobě.
Dřív to bylo jiný
Vtéto roční době někdy necítí nohy na zemi. Vlastně jenom prvních pár dní. Pátek, sobota, neděle. A potom ještě kousek, a pak ještě.
Zpráva
Jak rána do žaludku, jak ledová voda. Stála a vytřeštěnýma očima zůstala pohledem přišpendlená kposledním slovům. Nemohla, nechtěla, neuměla. Začalo pršet a další a další kapky jí rozpíjely její svět do jedné kompaktní šedočerné skvrny, která se všemi póry dostávala do jejího těla.
...
Koupu se vcizím těle
Koupu se vjeho bezmezné naivitě
On nevěří mně
Já nevěřím jemu
Všechno stojí na druhém břehu řeky
Koupe se ve vlastním svědomí sbublinkama a nechává tančit vlasy pod proudem vody z kohoutku. Svědomí. Nenávidí to slovo. Jako by už naznačovalo, že ví o tom, že vinná je.
Některý věci si prostě nevyberete
Některý věci si prostě nevyberete. Spadnou znebe a bez optání a bez studu vámvklouznou do ruky a vy si je pak nesete, někdy jen na chvíli, na pár minut, ale někdy se nepustí, a přitom koušou a svědí, ale nemůžete je upustit, nemůžete je někde jen tak zapomenout, prostě si je musíte vzít a celý život se snimi smiřovat. A kolikrát když se snimi smíříte, pokud máte vůbec to štěstí, bývá už stejně pozdě.
Ani ona si to nevybrala.
Jak přichází Noc
Někdykdyž pozděse vracím domůspatřím Nocjak přicházís malou holkoukterá se jí držíza kabát. Obě si stoupnoudoprotřed uliceaNoc začnerozsvěcovat hvězdy. Hezkyjednu po druhéje bere do dlanía hřejivým dechemdo nichvpravuje světloa pak jeznovu pokládána oblohu. A ta malá holkaco stojí jí za zádyobčasjednu dostane.
Teď, nebo nikdy
‚Teď, nebo nikdy. ‘Udělá poslední malinkaté krůčky, které ho dělí od okraje srázu, a potom už jen cítí kamínky pod teniskami sypoucí se dolů do propasti. A Honza snimi. Takřka zpomaleně vnímá, jak zády dopadá na první kámen a sklouzává po něm dolů, jak se instinktivně snaží dostat prsty co nejvýše, jak se pak chytá všeho, na co dosáhne (a toho je, jak si zděšeně uvědomuje, čím dál méně), ale nakonec své tělo dostává zase na pevnou zem strsy trávy vsevřených rukách.
Že by zázrak?
„Tak jdi, Marku. “Učitel ho ze zákulisí musel postrčit, aby vůbec vyklopýtal na pódium. A v těch ošoupaných riflích a zmačkané košili, kterou měl v nedbalosti zapnutou téměř pod uchem, vypadal už od začátku dost nepřístojně, na což v publiku zareagovalo několik starších dam tím, že se na svých židlích zavrtěly a pomyslely si, že ta holčička před ním sice housle viděla nejspíš jen v muzeu, za to se ale mohla pyšnit krásně nažehlenými šatečky a stuhou ve vlasech. Smíšené pocity z onoho chlapce se rychle měnily na docela záporně laděné, když přimhouřenýma očima zamrkal do reflektoru a jednu ruku si strčil do kapsy.