Písmák Óda na Země žal
Nad střechami mraků svítíšKřídla lehce popálenáKdo naučil tě létat.
Pod okapem rybích šupin sníšKůže vrásčitá a vláčnáKde vzala se tvá první vlna.
V kamnech sopek žhavě topíšNad komínem žádný popelKdyž po tobě šlapou, tiše mlčíš. Jak získalas tu sílu.
Zahalen smíchem
Sedím zahalen posměchem oblékán prachem korunován slinamijenž stékají po převisu mramoru skály uvnitř mě když mluvíš nemůžeš mě slyšet
ani vítr to nedokáže.
Když tě pročítám...
Střepy kůže kropí otisky bílých dlaní v tmavém písku. Suché rty smáčí žhnoucí pramen ničeho. Kniha se rozevřela na stránce, již jsem dosud přehlížel,nechtěl ji číst. Stránky bílé jako konvalinkastaly se rezavou ocelí,která řeže do prstů.
Křest šípem
Přicházím z temné buše,mnoho bouří zažil jsem. Kousek nebe v pískem kořeněné nůšek tvým nohám snesl jen. Ta stará andělem darovaná kuše,odměnou mi nyní jest. Šípem skrz ňadra do tvé duše,ne vražda, ba lásky křest.
Jedem Slazená
Cestuješ prastarou myšlenkoujako kometa zahalená ledem. Držíš mou auru plnou bareva v rukou sklenici naplněnou vztahem ke mně. Se slůvky podpory a prvkem věčnostizávidět může i čaj slazen jarním medem. Tvůj hlas mizí v melancholii mé touhys houževnatostí ovoce, jenž visí protipřitažlivosti zemské vysoko ve větvích.
VITAE
V moři pospolnosti s příchutí bujarých principůI tvé prosby vyšly z módy konvenčního rouháníTy a křižovatka oplocena snůškou pocitůA koberec s květy se směrovkou místa konáníEmpatie zapálené svíce s knotem namočeným v roztoku poznání. Est VITAE.
Košile, kdo mi tě ušpinil?
Nosím košiliv ní zabalenou duši. Pod třetím knoflíkemukrývá se srdce. Na límci razítko šnůryjak na Slunci se suší. Se zmačkanými rukávyzáplat nikdo nevidí.
Neunikneš!
SVÉráznýMUžs duší monSTRAa vůní střelného praCHUNEUvěříNIKomuNEŠ. sobě.