Z věže
Vdevět hodin večer
se zastavilo srdce
s posledním úderem
na kovadlinu
Nejlépe po setmění
Svým rybám na zuby nehledím
kochám se stylem jim vlastním
V rytmu
jejich podvodních křídel
Skok doprázdna
A tak když jdu lesem
slyším vrzat své klouby
ve starých stromech
Jako ve studni
Vzdálené Lawrencovy oči
Stál jsem v poušti dnů
a myslel
na nekonečné
sněžné pláně
U Sedmi kulí
V hospodě U sedmi kulí
tam co maj pečený koleno
tam co se vždycky tak zhulím
s Lídou a nebo s Alenou
Vzdálená a famózní je její úhoří píseň
Když hraje rondo lacrimosov mém pokojijen tak lehce oděna
Vyzývá svým kotníkemmořské pannyjen zhola tušeným
Dotknout se jí jako bych umřel
Tak umírám do sytosti
NeZatracení navzdory moruším
Vyplul jsem z hlubiny, když se mi vybavilo, že je lépe
se po setmění nedotýkat pstruhů, co sídlí ve vzdušné komoře
a hájí tajemství spodních vod.
Rozmáčeným tělemrozhrnul jsem závěspokoje,
Když se mě dotkneš
Na jihozápad od mých ňader
rozletí se srdce
na tisíc kladných jader
s kinetickou kuráží
Rozumím
Osmiletý ječmen
moudře promlouvá
zpola prázdná lahev.
A máš to
Na tebe můj milý
vyzraju snadno
sladce jako hruška.
Nejsem vrána
Víš to já pod hlavou
střenku i ostří
Skrývám
Dvakrát než havran
Smutná peřej
Jsi déšť létu nakloněný
jen tak pršíš
mezi řádky
Smutníš se a veselíš