Písmák Sluneční polyfonie
Vyrůstá z cizí naděje
Na louce jarního, spadaného listí
Stojím, cítím, že je
Mezi květy nahá
Lasko
Neklesám na duchu
Neklesám morálně
Nestoupám
A v záhybech tvého těla
Zatemnění věčných svitů
Ve chvíli, kdy dopisoval poslední stránky své rodinné genealogie, vzpomněl si Seňka Nikolajevič Petrarchov, že se již notně dlouho vaří na plotně voda na jeho tradiční odpolední dávku maté, které je nedílnou součástí už tří generací mužského pokolení rodiny Petrarchů, přesně od doby, kdy Seňkův dědeček Daniil Antonovič Petrarchov tuhle exotickou pochutinu, mýtickou manu jihoamerických indiánů, přivezl v roce 2005 (před 60-ti lety) z Argentiny, kde strávil dva týdny na mezinárodní konferenci astrofyziků bádáním, zda by ta hezounká a sexy recepční Maria Juanita del Piedro, později Seňkova babička, nezašla na jistojistě výtečnou večeři do místní vyhlášené restaurace La Poste na rohu ulice Saint Martin a třídy generála Gerinelda Delganida, což za těch 336 hodin vybádat nestačil a musel proto po třech měsících do Argentiny znovu, aby se mohl narodit Seňkův otec Nikolaj Daniilevič Petrarchov, aby si Daniil mohl přivézt sem do Lvova Marii Juanitu a k tomu tří generační zásobu onoho čaje nečaje, kterou po pětihodinové cestě vlakem z kyjevského letiště shodil z ramen se slovy: „Konečně jsem doma. “ na náměstí obrostlém čerstvě vykvetlými keři šeříku a šípkových růží a hned to vzápětí doprovodil hlasitým nadechnutím a teatrálně dramatickým gestem snoubící radost z vydařeného zahraničního lovu s tím nadnášejícím pocitem kdesi ve vašem vědomí, že se už opět nacházíte mezi svými v rodném kraji, ačkoliv kolemjdoucím připadal spíše jako člověk, jenž právě prohlédl vesmírnou podstatu salámu v igelitovém sáčku a to nejen proto, že měl na sobě zrovna jihoamerické pončo a slaměný klobouk, ale hlavně z důvodu Mariiny sexuální náruživosti, neukojitelnosti a chtíče, který si nezadal s touhou holé stěny být provrtána a ověšena rodinnými, umělecky i společensky neatraktivními fotkami z dovolené a vsazené do KlipArtu, díky čemuž posledních 10 dní prakticky nespal a jeho vzezření připomínalo něco mezi hladovým vlkodlakem a mouchou po zimním spánku, a to i přes úpěnlivou snahu Marie Juanity vysvětlit mu, že v Argentině lidé spí hlavně odpoledne a v noci se baví, na kterýžto systém Daniil nedokázal nikterak přistoupit ze své přirozenosti ukrajinského venkovského chlapce, jehož otec po obědě sednul do kombajnu, pálil jednu cigaretu od druhé, nohy na volantu, brázdil ten širý ukrajinský lán černozemě až do večera, kdy konečně sundal nohy, otočil se a zamířil zpět k domovu stejnou cestou, jen o dva metry více vpravo, i proto každý den bloudil Daniil strhaný prázdnými ulicemi argentinského San Rafael a to v něm vzbuzovalo stále větší a větší přesvědčení, že když nikdo jiný ten sluneční žár nevydrží, pak jedině on zůstane tím slunečním mužem (obyvateli města označován jako „Ten, jehož nohy vydrží i rozpálený asfalt“) a musí tedy ve svém vysilujícím a „o úpal si říkajícím“ snažení pokračovat, až si nakonec z té záplavy horkého svitu uhnal zánět spojivek a od té doby nevidí na pravé oko, pročež tuto útrpnou zlomyslnost onoho zářivého a životadárného kotouče nad naší hlavou označil za zhýralost a podlý akt, jímž Daniilovi Antonovičovi nejen ukradl celou polovinu viditelného světa (včetně Mariina levého prsa, které bylo za dosud záhadných okolností daleko hezčí, oblejší a alabastrovější než pravé, stejně jako její stehno), ale jímž si vysloužil hlavně ztrátu jeho náklonnosti, což Daniil projevoval svou novou neřestí, závislostí na jedné ze dvou indiánských posvátných rostlin, které zbyly po matce Gaie ve chvíli, kdy se obětovala za lidské pokolení, tabáku, jehož kyslíkaté deriváty s velikým potěšením a pocitem zadostiučinění vyfukoval z úst v pravidelných intervalech ve snaze vytvořit taková oblaka dýmu, která by navždy zakryla onu fádní a nudnou masu vodíku a helia s lehkou příměsí těžších prvků na obloze a dala tak vale veškerým plážovým povalečům a piknikovým pobudům, zlozvyku našeho století, a vypadal přitom přesně jako ta konvice, z níž se právě s obrovským hukotem valí vařící pára, sráží se na oknech a stěžuje tak jakémukoli přírodnímu světlu proniknout do kuchyně a odkrýt nešťastného Seňku, kterak se snaží přes horkou stěnu vodní emulze vypnout sporák, což se mu nakonec taky podařilo, ačkoli konvice za tu chvíli, kdy se z ní vypařila veškerá tekutina, ztratila svou původní kovově stříbřitou barvu a získala tak novou bronzově popálenou, nezdravou, a celá už vůbec vyhlížela dosti zbídačeně.
Chvíli ji pohledem měřil, přemýšlel, ale nakonec ji stejně vyhodil, jako to udělal kdysi jeho otec Nikolaj, v jejich rodinném domě na jediném použitelném náměstí ve Lvově, když si celý rozechvělý už po dvacáté nahlas přečetl dopis z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku Spojených států Amerických, NASA, že je jediným civilním uchazečem, navíc ukrajinské národnosti, který byl vybrán pro historicky první misi na pokoření planety Mars, zkr. FATSORPIH – the First Attempt To Step Onto the Red Planet In History, a to všechno se událo několik měsíců od čistě pragmatické, ale strategicky velice účinné akce Seňkovy matky, nemluvit s otcem ve snaze donutit ho, aby si sehnal práci, na což Nikolaj zareagoval prostým postavením vody na maté, jak to dělá jeho otec ve chvílích houstnoucí atmosféry, i když ho pak stejně nepije, a rychlým prohlédnutím titulní strany Lvovského zpravodaje, kde stála tehdy laickou veřejností fanoušků kosmického turismu otřásající zpráva, že NASA vyhlásila konkurs na civilního člena FATSORPIHu, kterému se nejen dostane patřičné publicity, jak to dnes bývá, ale podstoupí osmiměsíční astronautský výcvik a samozřejmě obdrží roční plat amerického astronauta, pokud mise dopadne dobře, v opačném případě dostanou dvojnásobek této částky jeho nejbližší příbuzní, což celkově Nikolaj zhodnotil jako jediné možné povolání budoucnosti, tyhle civilní astronauty, a jal se vyplňovat předepsaný formulář v příloze zpravodaje, kde stojí snad za zmínku jen, že k otázce „Co přinesete misi FATSORPIH a americkému kosmickému programu.
V zahradě
Stála nahá uprostřed zahrady pod bělostnou břízou Pod bělostnou břízou a vedle smrkového stromu V očích jiskřily plameny vášně, na čele linuly se vrásky strachu Ústa v bolestném výkřiku, ruce v žehnající póze Mramorově bílé tělo odráželo se v kapičkách první rosy Dýchalo ve světle ranního měsíce Vítr ovanul její temně hnědé vlasy Snad doufal jsem, že se pohne či uslyším její výkřik Koneckonců proto ve čtyři hodiny ráno vstávám Nestalo se tak a já se znovu položil do zbylého snění Přešlo ráno. Slunce doputovalo již nad komíny a střechy domů okolních vesnic Ta zlatavá poleva se nezastavitelně rozlévala údolími Přetékala přes hory Zaplavovala nížiny Uprostřed zahrady stála stále Neměla šatu a její gesta zůstávala naléhavá a nepochopená Chvíli jsem se koukal s despektem skrz sklo okna s okenicemi Po stranách skleněné tabulky zrcadlilo se její tělo Ruce, nohy, ňadra Koho mi jen připomíná. Zeleň listů světlala a nabírala odstínů oné bývalé zlatavé polevy Ta měnila se v krvavý opar Stála s očima upřenýma na mě Znám tebe. Blednoucím trávníkem proskákal kos Ty mě přeci také znáš.
Symbiosis
Vprstech drží nití celých trsů Jsem v nich zavěšen vtouze bezedné Včerné kůži, lidském potu oděné Krmen mlékem jejích bílých prsů
Každý její pohyb bezelstný, snivý Ponořen po krk ve věčné lásce Utopen ksmrti ve lživé válce Mou ruku, nohu vede, ač chybí
Chtěl bych teď utéci zpředních linií Však chutě mé milostné ženy Zjiných nesmyslů převráceny Vzteč mne vysílají, jak debilní
Pak až všechny touhy kzemi klesnou Až proleje mne mou krutou krví Tak stále vlastně neví, neví Že krvácí i ona se mnou.
Z tohoto světa na onen
Zatáčka plynula zvolna Zkopce až nevidím Zobou stran lemována těmi Zajímavými lampami pouličních Zlodějů světla Země byla plná černoby Zapáchala Zůstávala na každém kroku prachem pokryta Za každým krokem stopa jak starý šrám Zacelila se Zase Zní vyrůstaly Zemdlelé stromy bez Zeleně Zcela Zlatavým listím pyšnily se pouze duby Zokolí náhrobků Zámožných andělů Zahrada pekla Zakázané sady jabloní Zní to tu skřípěním Zvětru a telegrafních sloupů Začínají tušit Zčeho mám strach Znamení že přicházím Zaslali dolů Zzz z zzz z z Zanechává nic v duších Znovu Znovu Znovu Zas kousek níž Zase Zase Zmizím a Zemí se tělo propadá Znovu, zas až na ZEM.
Retasena
Jsem pastevec tisíců bílých růží Dávám je z lásky a vzteku By tvému oku lahodily By ukončily tvého dechu Když povstanu, káži temné zvěři Vlkům, krysám, nočním motýlům Ať rdousí, trhá, řve, pojídá a ničí By nedožil ses dalších dnů Ba uviděl jsem jedné vlahé noci Co dokáži všechno ještě Kámen ožívá a z stromu kámen stane Zhoubné přijdou deště Jsem tvůj vrah a pomalu si pluji Jsem jak osud, však rychlejší kat Než ochránci tví své meče skují Není proč se nedívat. . když zemdlíváš. .
Měsíční sonáta desetiprstého chlapce s povahou pravého člověka
Na měsíci hledá jePátrá stále, již dlouho, a přeciOn nenašel jiné, nebTouhy nosí jen zamčené v srdci …kamenném
V tom kamení skryl se všakJak sedal tam na louce, kdesiA pod stromem, ovocných sadKolem hlavy mu létaly vosy …lednové
Pak zakřičel, toužil hned:„Kde jsi, má, ach, rozmilá, kde jsi. Já hledám tě…“ …a v odpověď.
„Odolávám, nestražím ušiTak neruš, a…Zavři mi dveře v duši…“
Tiše ať nás nevzbudí
Pojď a řekni, že víšNech své trápení, kde chcešObejmi mě tak, to smíšVěřím tomu, co mi řekneš
Nekaž večer, než zříšBa kde pramení, jak dvěSvíčky sami plameníA dohoří nakonec obě
Kde má konec, kde má začátekKončíme teď nebo jdeme nazpátekLétáme, výš a výšNevím kde nahoře a kde je spodek
Nemá stranu, nemá hranicNemá času, nezbývá nic.
Velký třesk
Viděl jsem tři tisíce Sluncí a všechny mířily na západViděl jsem jen jeden měsíc a ten mi utekl vzrcadle řekyVinula se nahoru směrem do kopceVinula se zkrátka úplně jinak než bych čekalA každé to slunce darovalo ji svou tvářChtěl jsem taky jednu a tak vztáhl jsem rukuBych uviděl sám sebe vmístech třech tisíců sluncíČekala na odvoz, stopovala, vydala se na cestuA řidič je láskyplně posadil na místo spolujezdceSlunce počala křičetiByl to hrozný, ba přímo nesnesitelný jekotPokusil jsem se je uklidnitDva tisíce devět set devadesát devět jsem jich usadil za otevřená okénka noční jízdyJako pastýř své ovce, jako Bůh svůj lidUtišila se a se vzdalujícím rachotem ojetých pneumatikZamířila kamsi pryč, do neznámaZůstalo mi jedno slunce a odraz měsíceA všechno co vdenních paprscích zlé zdálo seMizí a ten klamný měsíc mi zaclonil slunceA za chvíli zas ta řekaNese jedno slunce, lun se ztratilCo bylo neníTeď už jen budeDobréVšeDobréTakJakMáBýt.
Divadlo
Cestou od lesa, krz vesniciProjížděl vůz, vůz od cirkusuDěti mávaly, nic nedbajeNa tuto lůz svého nevkusu
Vtéhle vesnici, prvního večeraPohřbili smrťáka, padlého andělaSe složenými křídly na hřbetěPírka smáčená krví hříběte
Tři havrani mu stáli nad hrobemJeden byl černý, jeden as bílýTen třetí se zdáti být osudemDrží sekeru, brousek, pohřební… …kvítí
„Mávej křídly a uleť. “„Jak, když krví ztěžklá jsou. “„To ne krva, toť ocel. “Stou tíhou létat nemohou