Písmák Lost in Vancouver
Za mořem budujeme nemluvení
učíme samotu se nebát
A samy trochu unavený
vyrábíme otazníky ztěsta na bílý rohlíky
Palindrom
Myslím, že jsem to někdy slíbila,
že to bude pořád dokola,
tam i zpět stejný,
jenomže mi ráno nevyšlo slunce
Co se stalo za rozbřesku
ZapršeloO zdi činžovních domůse rozbila celá abecedavydávila do ulic propletence esperantních slovSvítáV tichu křičícího rána hluchý přišel o sluch když slepci vázalšátek kolem očíBez účasti- chladno ve mně -Zůstal mi tuhluše slepej pocit….
Tak trochu do větru
Mám chuť jen tak malovat
do větru
barevnej obraz Tebe
ve svetru
Létání zakázáno
Bloudíme kolem otazníkůstydlivě se kroutícíchna konci vyprchaných silV moři všech odpadlíků mi šeptáš do ucha že (můj) útok na hradby Ti nevadilV podobě peříčka z Fénixemne slova pálí do těla…Touha se válí jak stará děvkana břehu Vltavy s výrazem vědmy křičí „NE. “Dříve než příslušná doba uplynespláchneš mne do výlevkyspolu s mýdlemjež umylo miruce….
Všem bezbarvým motýlům
Dnes lásko
mi motýl zavřel dveře
před nosem
a zkřídel rázem
Aislado
V předsíni štěstíza zavřenými dveřmisnažím se proniknout do tajemství nevyřčenýchvětBloudím ve stínuzatnutých pěstí…Po kamenné cestěslastiplazí se mé dlanějako dva provinilízbloudilcičerných duší……a zní mi (v uších):„Jsem prokletý řidič vlastního tělanestyď se řekni si jak bys(ch) tochtěla. “.