Písmák Sinot a nekonečno
Jen tak jsem ležel na trávníku u našeho domu a pozoroval hvězdy. Bylo teplo a mě se nechtělo vůbec nic dělat. Dokonce se mi nechtělo ani spát. A tak jsem tak přemýšlel o hvězdách, jak jsou úžasně daleko, vlastně nekonečně daleko.
Nadčlověk
Moje přítelkyně mě vždycky měla za veselého člověka. Připouštím, že jsem se tak často i tvářil a nějaký ten vtípek se mi občas i povedl, ale na druhou stranu jsem zastával názor, že o nějakých věcech se prostě nežertuje. Ale to ona nechápala…
\"Zabiju tě,\" říkával jsem jí, když jsme hráli kulečník a prohrával jsem. Nikdy jsem neuměl prohrávat.
Setkání se Sinotem
Proč jsou na sebe dva lidi, co se měli rádi, po rozchodu jak psi. ptal jsem se pokaždé, když jsem se probudil ve svém bytě sám a v uších mi doznívala poslední slova večerní hádky. Ta náhlá změna v chování mě fascinovala prakticky odjakživa a často jsem nad ní přemýšlel, jenže mi bylo jasné, jakožto stovkám, tisícům, miliónům, ba i miliardám romantických zoufalců po celém světě, že o lásce se prostě přemýšlet nedá a jakkoliv filosofovat už vůbec ne.
Rozchod je v zásadě vyvrcholení všech neshod mezi partnery.
Monopol
Kdesi vdaleké budoucnosti…
“Šéfe, máme problém. ” Stěmito slovy za mnou přiběhl viceprezident zeměkoule jednoho krásného slunečního odpoledne.
“Je to velký. ”
“Je to moc velký, úplně největší.
Zmoklá slepice
Znebe se na zem pomalu začaly snášet první kapky deště. Slunce bylo zatlačeno neúprosnou hradbou mraků a svět se zahalil do temnoty.
To Maxovi ovšem nikterak nevadilo, protože si vklídku hověl ve svém oblíbeném křesílku u radiátoru, na kterém si ohříval chodidla. Od knihy ho odtrhly až první nárazy vody na sklo.
Ze zybtků kouzla dětství
Max se ospale rozhlédl po psacím stole. Zpohledu na stovky dlužních úpisů se mu dělalo mdlo. Už neměl sílu dál… Hlava mu padala a při pomyšlení na šálek kávy se mu dělalo zle. Ten den jich vypil už šest.
Nesmysl
Postavil jsem se do křesla a dálkovými světli pustil rychlovarnou žehličku. Asfalt vní se udusil za chvíli, mohl jsem podávat na židli. Zamlčel jsem na nevítané a prostřel vařečky. Pustili se do jídla.
Za svitu měsíců IV.
Před námi náhle vyrostla obrovská hora.
“Až na ní vylezeme, pochopíš, proč jsi tu,” řekl mi tenkrát Veverka. A tak jsme nechali koně koňmi a vydali se po svých. Schrai neustále nadával že mu omrzají nohy a já mu zase nadával, proč jde na takovou cestu vsandálech.
Za svitu měsíců III.
“Nikam už nejdu, mám všeho po krk,” namítl.
To už mi došla trpělivost. Věděl jsem, že kdyby mě vpředchozím souboji nezaskočil tím rychlým výpadem, porazil bych ho. Teď tedy byla řada na mě.
Za svitu měsíců II.
Vstoupil jsem do lokálu a hned zamířil kbaru, abych se zeptal, zda tu náhodou není můj člověk. Hostinského jsem nejprve jaksi vylekal, neboť se obával vyřizování účtů. Ujistil jsem ho, že o nic takového rozhodně nejde a snažil jsem se najít místo, odkud bych mohl svého člověka bezpečně a nenápadně pozorovat.
Trochu mě mrzelo vůči hostinskému, že jsem svůj slib trochu porušil, když jsem zjistil, že všechna místa jsou obsazená a mně nezbývalo než ukázat svůj meč vcelé kráse dvěma chlápkům, kteří mě odbyli dost nevybíravým způsobem.
Za svitu měsíců I.
Je to už hezkých pár desítek let, co jsem žil na hradě Elandor vRokytanii. Panství to bylo relativně klidné, konflikty se sousedy žádné, ekonomika prosperující, neměli jsme si na co stěžovat.
Bylo nás osm – rytířů řádu Rudého oka. Byli jsme ti nejlepší znejlepších a čekali jsme jen na nejobtížnější úkoly.
Dopis z mostu nešťastné lásky
Tenkrát, když jsem tě poprvé spatřil,svítily hvězdy, já se jen smál. A ty vtom měsíčním světlestála jsi a já jsem hrál. Já nevěděl, kde hlavu mám,srdce mi bušilo, já nevěděl proč. Pak ses otočila proti mně zády,teď na mostě stojím a říkám si “skoč.
Zvláštní svět
Jaderná záře,na místě nehody. Planoucí tváře,zbytečný dohady. Hořící město,domy jsou vplamenech. Ale já přestovidím ten zvláštní svět.
Smrdím pivem
Rychle se točí ta naše Země,to asi zavinil alkohol ve mně. Na stole stojej jen prázdný flašky,zas jsem si zapomněl vzít svoje prášky. Na ulici lidi furt se mě bojej,to asi vlasy, pořád mi stojej. Krok je nejistej, hlava mi padá,Doma mě čeka zas moje stará.
Veverčí blues o žebříčku hodnot
1) Kolik dnů přináší smích
Kolik dnů přináší pláč
Kolik dnů bývá tak zlých
tolikrát se hloupě ptáš
Vánoční
Max se posadil do křesla, nohy si opřel o rozpálený radiátor a na kolena si položil knihu. Pravá ruka sáhla po hrnku s kávou a levá otočila stránku. Idylka…
Za oknem padal sníh. Ten první, nesmělý sníh, který jakoby se bál zachovat si svou královskou podobu a hned se rozplýval.
Špatný den
Onoho deštivého pondělního rána jsem se na zastávce autobusu ocitl náhodou. Automobil jsem ke svému zaměstnání potřeboval jako zubař vrtačku, ale nejsem si úplně jistý, jestli se někdy nějakému zubaři stalo, že ráno přišel do své ordinace a vrtačka mu nefungovala. Moje auto prostě nejelo.
Nejprve jsem to zkoušel po dobrém: Domluvy, prosby, sliby.
Svět po roce 2000
Dva tisíce věží se panovačně tyčilo nad dva tisíce malých domků. Každý domek měl svou věž, každá věž měla svůj domek, ale přesto se na první pohled zdálo, že k sobě tyto dva naprosto odlišné objekty nepatří.
Dva tisíce zvonů se každého rána rozeznělo na dva tisíce kilometrů daleko.
Tohle vše se odehrávalo v městě, které uzavíralo druhou tisícovku všech měst v zemi, která nesla pořadové číslo dva tisíce.
Smrtelná nemoc
“Není vám dobře, pane. ”
“Hepčík, ale ne Rudolphe, není to tak hrozné. Dones mi prosím, šálek lipového čaje s medem. ”
“Jak je libo, pane.
Pády do hlubin, vzlety vzhůru
I.
Zase ráno. Nemám rád rána. Ale zato mám rád večery.
Aljaška
I.
Mořské hlubiny byly dávno ztichlé. Sonar nezaznamenával jediný zvukový signál.
“Připravit k vynoření.
Ledvinové kameny
Ledvinové kamení
Radši v zadku tisíc třísek
nežli ráno čůrat písek
Odměna za trest
Na kemp zvolna padala noc. U stanů plápolaly táboráky a u některých z nich předváděli své umění mistři hry na ozvučná dřeva, mezi lidmi obecně nazývané kytary. I u našeho skromného ohníčku se Viky snažil, co mohl, a ostatní ho v tom nechtěli nechat. Náš radostný zpěv se rozléhal kempem a dokonce se u nás občas zastavil někdo úplně cizí, aby se zaposlouchal do melodie a textů romantických písniček.
Dopisy v metru
Zvonění telefonu Maxe probudilo. Posadil se na posteli, koukl, kolik je hodin, a promnul si oči. Zvonění neustávalo. Max něco nevrle zabručel a odpotácel se k telefonu.
Latina
Na úvod báseň, kterou vítám svého profesora
Veni, vidi, vici
jdi, vole, do piči.
A pak tu máme jedno moudré přísloví:
Mikeš
Tržnice byla plná lidí. Prodejci vystavovali své zboží, mezi které patřila elektronika, oblečení, potraviny, ale i veteš, která byla vyhrabaná někde u popelnic.
Petr Procházka nebyl rozhodně alkoholik. Byl prostě mladý a občas se rád napil.
Vánoční báseň o myši
S mojí sestrou Lenkou-už docela velkou-čekáme teď na Ježíška,mámě se však pálí jíška.
Pod stromečkem v papíruustřiženém na míruběhá párek myší.
A teď, proč vám to píši.
Slyším děsný jekot, řev,jako když se mačká plech.
Pes v mikrovlnce
Kapitola První
I.
Co se týče firmy Clauchard et fils na elektrické spotřebiče, známe po celé Francii, až na pár výjimek nemohl nikdy nikdo vyslovit slůvko nespokojenosti. Tato společnost založená před šedesáti pěti lety Paulem Clauchardem od samého začátku jen prosperovala. Tehdy mladý a velmi ctižádostivý Paul opustil svou rodinu a rodnou vesničku proto, že už déle nemohl snášet neustálé hladovění celé své rodiny.
Básně různé a jiné
Božka
Když uvidim Božku,
stáhnu si předkožku
Hygiena
Co si myslí?
I.
Petrovi bylo šestnáct, chodil na průmyslovku a jeho velkým koníčkem byl tenis. Však také nedělal nic jiného, než že se potil do jednoho trička za druhým a proháněl žlutý míček po kurtu. Trénink třikrát týdně mu nestačil.
Co s ním
V temné hale, plné jakéhosi harampádí, bylo ticho. Hrobové ticho. Takové ticho, jako když řeknete trapný vtip a všichni na vás upřeně koukají a čekají, jak budete pokračovat. Nedošlo jim, že vtip skončil.
Proč bych to měl přežít já?
Když jsme vzlétal jako třetí v pořadí z naší domovské základny v Telfordu, bylo nám všem jasné, že buď se domů vrátíme, nebo se nevrátíme už nikam a zemřeme jako váleční hrdinové, případně bysme mohli padnout do zajetí. Nad tímhle se ale moc přemýšlet nedalo, protože když člověk viděl, kolik letounů se z každé operace nevrátilo, asi by se z toho co nevidět zcvoknul.
Když se ozvala siréna oznamující přípravu k odletu, pocítil jsem takové to zvláštní sevření v žaludku. Nervozita to nebyla, byla to tréma.
Můj svět
Z kraje vám musím říct dobrou radu. Když nemůžu večer usnout, tak prostě přemýšlím. Přemýšlím o všem, co mě zrovna napadne. Čtu třeba knihu, pak jí odložím a přemýšlím, proč se autor rozhodl napsat tohle a ne toto, i když toto by se do toho hodilo rozhodně víc.
Za sto let
Byl to tenkrát zvláštní rok. Byl takovej moc plnej. Pořád se něco někde dělo, člověk neměl prakticky chvíli klid. Vůbec jsem na to nebyl zvyklý.
Blondýna (bez pointy)
Max otevřel oči, ale ani v nejmenším neměl na vstávání pomyšlení. Převalil se na levý bok a pokusil se znova zabrat, ovšem z předchozí zkušenosti věděl, že se mu to sotva podaří. Když už se jednou vzbudí, málokdy znova usne.
Venku bylo ošklivé, pražské únorové počasí: zatažená obloha a sníh s deštěm nezastavitelně padající na chodníky a silnice.
Síla kouzla
Hospoda v Elronu byla toho večera nacpaná k prasknutí. Nebylo se čemu divit – na další den totiž připadal den boha Lepíka, který se tradičně oslavoval flákáním a nicneděláním. Proto si mohli muži dovolit pořádně se ztřískat v hospodě, když měli na druhý den zákaz jakékoliv práce…
Erlon bylo malé městečko na úpatí Turdillského pohoří a bylo již tradiční základnou lesních dělníků. Dřevěné výrobky, od párátek počínaje a dřevěnými meči konče, neměli ve své třídě konkurenci po celé zemi.