Písmák U Vystřelenýho oka
Vyhlídka tepla vede kroky ke stolům bafajícím kradený dým
okrouhlost skrytá vpůllitrech se vkrádá do nejbližších rohů
nesčetné nápady se smáčí vtekutém zlatě - ale - stupně je mačkají do obecna
touha po samotě
Monolog loutky
I.
Včera mi chtěl ze vzteku zlomit vaz.
Vší silou škubnul – a nitka ovládající mou hlavu praskla.
Možná zapomněl, že jsem ze dřeva.
...přibitá k podkladu...
Slyšela jsem déšť z povinnosti brnkat na kočičí hlavy,
a tvé lůno zatím probodávaly úponky kožnatých osidel.
Políbil ti někdy srdce hlas mých hliněných myšlenek
zatímco tvůj mozek spal, zapomenuvší zavřít ti oči
Reinkarnace
V příštím životě chci být potulnou černou kočkou
Na zimu mizet světu z očí a nemít pojem o čase
choulit se do klubíčka tím víc, čím míň by hřálo
pozorujíc pulsující město z jeho vlastního hřbetu
Akvarel
Chtěla bych namalovat tvůj hlas
impresionisticky, s nádechem secese smysl tříštěný slovy.
Podzimní kaleidoskop
Další rok našeho letopočtu nepozorovaně umírá v zažloutlých listech
rozprášených po kočičích hlavách
jako těla mrtvých po třícísařské bitvě
náramky z jeřabin a ospale nádherná sobotní rána
Mé matce
Nikdy neuslyšíš, jak křičím v noci do polštáře
zatímco z tvých úst slova
prší ve vražedných tandemech
vedle v pokoji
Hořká sušenka, plesnivé kaštany
kafe
se přilepilo
zespoda
na mou poslední
d-moll
Nadzvednu víko,
až zaskřípe
a rozložím noty
Otevřeš futrál
Martensky
Do batohu snů
hodíš další myšlenku
a schováš se pod peřinu
vždyť ještě nemusíš vstávat.
Liják
Podzim přišel toho roku velice brzy. Nebylo noci, kdy by nezahřmělo, dne, kdy by nepršelo, rána, kdy by vítr neprofukoval komínem pana K. a nesnažil se ukrást chodcům klobouky. Pan K.
Poslední srpnový čtvrtek
Baráky se stromy soupeří o místo
a splývají v ranním slunečním tichu
všechno se tváří tak nehybně, ospale
a přece slyším letadla a psí štěkot