Písmák Andělé
„Tak jo, risknu to a zeptám se. Proč jsi cítit po červeným víně. “
„Pořád ještě. Sakra.
Bohyně Krutosti
bohyně Krutosti
ty zkrve Médeii
a z vody pokřtěná
kde snivě ležela
Profesor dějin umění
„Pane profesore, už zvonilo. “
„Moment, nechte mě to dokončit. A jeho poslední slova byla…“
„Pane profesore, já už musím. Omluvenku mám ve třídnici.
Metafora na K.
vzduchem se linul pach benzinu
chtělo se zapálit ráno
než jsem vstala
proč. - řeknu
D5510
a co ten kočárek
je plný či prázdný
ponechán osudu
svým egem
V hrudi mi hoří
vhrudi mi hoří
obě dvě plíce
cítím, jak mění se
ve škvarky
Dear Kerouac
ve smrti není žádná důstojnost
v podstatě
nemá cenu dělat si starosti
chlast může být přítel
Po válce
pes záviděl ptákovi jeho křídla
štve mě, že nikdy nenajdu
vkruhu rohy
tisíce ulic čas vminutě pozhasíná
Další osamělé ráno
Infolinka pro každého zdarma
zavolejte
a nechte si pomoct
záruka, že pomůžeme žádná
A anděl mi olíznul ucho
zrohu se ozýval klavír
a jeho tóny
ignorovaly všechno méně krásné
jako vznešený let holuba
Dezinfekce společnosti
dezinfekce společnosti
není nutná, příteli
vždyť ti, co dezinfikují
často zapomenou na sebe.
Pro pocit jistoty
obracíme stránky
vždycky jednu po druhé
nejsme předem varováni
pamatujeme si
Vítej, zítřku
vítej, drahý dne
dne, kdy budu střízlivý
opíjet se lichotkami
zúst filmových plakátů.
Zodpovědnost nešťastných
nestydatě roztažená
čeká myšlenka nihilismu
na svůj křest vbahně a koňaku
a my, tuláci
En France
„Už mi ta francouzština pěkně leze na nervy, kamaráde,“ řekl Petr a obrátil vsobě celýho panáka.
„Neboj, do zejtřka to snad vydržíš, ne. “ odpověděl jsem mu. Měli jsme poslední peníze, poslední cigarety a poslední hodiny.
Facile
Skrz umatlané sklo tramvaje jsem viděla malého kluka jít vdoprovodu otce, či koho, směrem ke krámku shudebninami. Napadlo mě, že jsem možná svědkem něčeho velkého, důležitého, roztomile nehmotného, ale přece trvalého; vždyť koupě hudebního nástroje bývá vždy něčím výjimečným. I kdyby měl ten chlapec nástroj časem odložit a nechat na něj prášit spoustu hluchých let, to, jak se scitem snaží mrtvé dřevo rozezvučet a vtisknout mu trochu vlastního dechu, to je přece sám o sobě příběh, který - ač vnás třeba přestane růst – nikdy neuschne.
Vím, že jsem přesně tohle chtěla, vím, že to zvládnu.
Na pouti
Viděla jsem muže, který zmizel. Viděla jsem muže, který se proměnil v psa. A viděla jsem muže, který pořád pil. Lidé jedli zázvor s medem a bavili se portugalsky a navzájem se líbali.
Milenci beze zbraní
Na chvíli jsem si představil, že tě miluju. Šlo to. Šedé zdi se vzpřímily a dostaly barvy. Spadlé kmeny obrostlé mechem se narovnaly a dostaly do sebe svěžest zdravých stromů.
Eskapologie
Zatímco si natahovala punčocháče, přemýšlel, proč se tak krásná a inteligentní žena schází právě sním. Ne, že by on nebyl pohledný a chytrý; ale ona mu připadala jako bohyně.
Na rtech jí stále držela rtěnka ještě ze včerejška. Zdála se stejně rudá a nenechávala po sobě nikde stopy.
Biografie myšlenky
A motýl se zamotal do záclon. Přestávám rozlišovat den a noc. Snídám tequillu, večeřím černý kafe. Díky svému novému životnímu stylu znám spoustu nových lidí.
Ztráta náboženství
To, jakou vůní voníte, je pro ostatní ještě méně důležité, než si myslíte; pokud jim nebudete vyloženě smrdět, pak je všechno vpořádku. Proto myslete při výběru parfému na sebe. A jen na sebe.
Nakonec oni zvás chtějí cítit alkohol.
Svět bohémům
Vlednici něco smrdí. Smrdíš i ty, ale stejně tě miluju. Smrdím i já, ale já smrdět můžu. Smrdíme kromě všeho intelektem.
Duše umělce
Špinavé, hnusné, umolousané dlaně napřažené ke mně. Slunce, které svým světlem začíná probouzet všechny lidi vulici skrz mezery mezi záclonami.
„Neměl byste drobák, pane. “
„Neměl, pane,“ odpovídám tomu ubohému muži.
Váš přítel Gérard
Jmenuju se Gérard a jsem alkoholik. Už dva měsíce a dva dny jsem střízlivý. Sedím v motelu na břehu Atlantiku. Koukám se na moře.
Píseň
Housle. Jedny, dvoje, troje. Slyšel je. Byly jimi nasáklý vzduch.
Konfrontace
Ona. Vážně o ní chcete něco vědět.
Kolem krku měla omotanou šálu, přesto, že ještě nemrzlo. Vpravé ruce už pěknou dobu žmoulala dohořelou cigaretu, ze které se ji na špičky bot sypala snítka tabáku.
Ledový šepot a hukot v uších
Pozoroval jsem dceru. Bylo jí jedenáct, hrála si; nejdřív si vypůjčila maminčin modrý svetr a korále, a potom se nepozorovaně přemístila do koupelny, aby si tam prodloužila řasy, rtěnkou si rudě namalovala uzoučké rtíky a tváře kolem, a poté svůj jemný obličejíček vylepšila ještě tučnou, ledabyle naplácanou vrstvou pudru.
Zbílých letních šatů, vkterých se promenádovala teď vříjnu, a zkorunky, kterou měla zapíchnutou vblonďatých vlasech, jsem usoudil, že si hraje na princeznu. Bosou a trochu nešikovnou…
A pak mě píchlo u srdce.
V jedno odpoledne
„A tohle. “
„Řepka olejka. “
„Téda. Jseš fakt dobrej, brácho.
Skrze všechny dny
Jsou dny, kdy celá obloha ztmavne a dosud krásná načechraná oblaka získají tvary rozhněvaných dravých zvířat. Jsou dny, kdy máme pocit, že sluneční paprsky, které nám ještě před chvílí vnášely světlo do života, nás propalují skrz naskrz, jako bychom měli každou chvíli vzplanout, ale také dny, kdy se příjemně studený déšť změní v chladivé rány nožem. Jedna osoba, jež právě prožívala jeden takový den, si sedla na lavičku před velkou kamennou fontánu, jejíž líné prameny se nezdály o nic živější a veselejší, než ona sama. Všude kolem procházely hloučky lidí.
Za oknem a před ním
Cíleně zahnula doprava, aby jí mohla znovu spatřit. Kratičká ulička byla jako vždy prázdná a až nepřirozeně tichá. Jedinou zeleň široko daleko, obstaraly dvě menší borovice, které vrhaly dlouhé střapaté stíny na jeden zřadových domků. O kousek dál stála u cesty masivní psí bouda.
Pomsta
Zlo ze světa nevyženete.
Byl jsem vpráci, když se to stalo. Seděl jsem vkanceláři na měkké židli, zatímco mi jakýsi čtyřicetiletý, poměrně bohatý chlap svou naleštěnou Mazdou, přejel dceru.
Můžu mu teď propíchat pneumatiky, můžu mu udělat zauta pojízdný kus šrotu, můžu za ním jít a dát mu do huby a také mu můžu uříznout ucho nebo ho jen tak strčit ze skály.
Pracoval mezi mrtvými těly...
Buřty, párky, klobásy.
„Dobré ráno, Františku, jak se vede. “
Mají ho za blbce. Za toho tlustého řezníka srůžovými tvářemi.
Prodavač v trafice
Jako bych se hodiny topil ve vlažné vodě… Jako bych celý večer tancoval ten samý krok. Tak nudná je má práce. Tolik nudná a tolik nedůležitá. Kdybych to tu teď zavřel, tak se nikdo nezhroutí.
Den jinde
„Co tam pořád provádíš, Sáro. “
„Dělám ten úkol, mami. “
„Dvě hodiny. “
„Nejde mi to.
Vdova mezi blesky
Kdyby se udílely Oscary za nejlepší herecký výkon mimo kameru, vyhrála bych.
Tisíce natažených rukou, hladových očí a neustálý záblesk fotoaparátu. Nechoďte na mě se slovem „celebrita“, sami nevíte, co to slovo znamená. Neptejte se, stejně vás nezajímá, co řeknu.
Václavovy Vánoce
Vánoce znamenaly pro Václava Ondřejku to samé, co pro milióny ostatních lidí. Především to pro něj byl svátek, při kterém se sešla celá rodina. Ale jaký význam pro něj měl takový svátek, když o svou rodinu přišel.
Nejspíš proto vzal také Vašek tuhle práci.
Zrada 7390tky
Zradila jsi, 7390. A to jsem tě měl tolik rád. Mohli jsme spolu zažít další dva, tři roky, ale takhle tě nečeká delší osud než několik málo minut.
Hezky zpíváš, hezky se mačkáš, ale chybí ti empatie, má milá.
Vteřina závodu
Tak a je to na tobě, pomyslel si. Příště se už na olympiádu nejspíš nedostaneš, zaber, prosím tě nezvorej to.
Po černé kůži mu stékal ledový pot, do levé nohy dostával křeče, ještě se zminulého roku úplně nezahojila. Nevadí, přesvědčoval se vduchu, překonej bolest, už jenom kousek.
Pohádka o Mišipukovi
Můžete si říkat, co chcete, ale pravda je, že přes to, že je pohled na noční oblohu tuze krásný a romantický, málo lidí jí věnuje pozornost. Na zemi mají dost práce, mezi kterou si nenajdou chvilku času na pohled vzhůru. Jen občas, řekla bych a jen někdo.
Přitom hvězdy nesvítí sami od sebe, přece je někdo každou noc rozsvěcí a zhasíná, občas nějakou vymění, vyleští nebo přesune na druhou stranu oblohy.
Jak hlupáci k Bohovi přišli
Na sluncem vyprahlé a horkem vysušené trávě křupaly kroky dvou párů nahých nohou. Patřily jakýmsi cizincům, špinavým, zapáchajícím prosťáčkům bez rodiny a domova. Tihle prosťáčci nebyli Cyril sMetodějem. Byli hloupí a tupí a mimo jiné také hladoví.
Starý pozorovatel hvězd
Nad hlavami romantických duší,
Nad těmi, kterým srdce jak splašené buší,
Nad muži, ženami, starci i dětmi,
Visí několik hvězd, jako volání do tmy.
Odporný cestovatel
Ač se tato pravda zdá nemožná a nebudete mi to věřit, i mistr vypravěč občas utne. Ale slibuji, že se to víckrát nestane. Totiž ani já, ten, kdo ví většinou vše, od atmosféry vmístnosti až po dlouhé dialogy, jsem dosud nepřišel na to, proč toho dne, sobota to byla a ještě červenec, byl takový zájem o tramvaj sčíslem 23, vdobě kolem oběda.
Ti, co ještě nedovršili plnoletosti, totiž většina znich, která studovala, neměla vtu dobu přece vtěchto končinách vůbec co pohledávat.
Třinácté rande
SAnežkou jsme se dohodli, že se sejdeme na hlavním nádraží. To místo měla opravdu moc ráda, připadalo ji romantické. Moc jsem se na ní těšil, byl to už měsíc, co jsme se neviděli.
Čas setkání určila Anežka na čtvrtou hodinu odpoledne.
Všední usínání
Tak jsem zase usnul těsně po desátý, za osm hodin mě probudí budík, zase ta samá písnička. Opeču si slaninu a uvařim si ten přeslazenej čaj. Proč ho celý ty roky vlastně piju, když mi stejně nechutná. Zvyk.