Písmák Žárovka
Moucha v žárovce a v panenské zásuvce není zapojena elektřina.
Vodopády
Víš jak se nebe trhá papírovými útržky poléváš vínem oblohu i vlastní krví slzy jak déšť v poušti tváře kreslí ti potůčky i vodopády Sníš. o tichých velkoměstech a lukách hrajících barevnými tóny Ale jdeš kolem dálničních odpočívadel dál a dál víčka pevně zavřená nedívat a neohlížet se říkáš si šedivým hlasem v monotónní barevnosti světa .
Už neslyším vítr
Svět se ztrácí na dešťových kapkách když pláčeš a já s ním vítr hučí ti v korunách stromů když rozpouštíš vlasy a já se dusím voláš a křičíš křičíš. neslyším tě už ne….
Desiluze opravdovosti
Z rozbitých sklenic pijeme nápoj vlastní zášti a ze střepů na zemi vybíráme zbytky citů roztříštěných do ztracena Dech v plicích syčí jak uniká dírami po kulkách zastřelit naději a kulky odražené od zrcadla se vrátí V polohách krkolomných jsme říkali ta slova zatemněná desiluzí co vlastně znamenají v tuhle chvíli. Do bosých chodidel řežou střepy necitelné, vzdálené je mít pocit že vlastně žiju.
Tanečnice
Na špičkách prstů tančila bych… Oděná v hedvábí Za zvuku deště V poryvech větru Na vlnách moře Tango s mým stínem V zubech růži A trny na jazyku Proč nebolí. Lehká pirueta A sukně zašustí Střevíček sklouzne Naznak padám… Vlny moře mě kolébají Sirény pějí Píseň svou O chromé tanečnici….
Baletka v hrací skříňce
Horká jehla v mých dlaních sešívá mi ústa co stejně mlčí ale co kdyby chtěla promluvit. Pár horkých slzy pálí na tvářích a slaně štípou v ranách desinfekce. „Ano prosím a čistou gázu. “ Křik teď slyším už jen já v mé hlavě a pár červotočů na zbylých pilinách Je to čekání na rajský plyn na další dávku falešného zpěvu a červotočí chorál co napsal hluchý umělec Co příště zkusit pletací jehlicí rovnou do ucha a nebo do srdce schválně, jestli se trefím A jestli by pak v domě smutku zněly stejné zpěvy jako v mojí hlavě za nocí, kdy pálila mě desinfekce K poslednímu spánku chci rakev dubovou a hrací skřínku s baletkou nechat otevřenou Taky jsem tančila do rytmů co zněly kolem ale ty v mé hlavě neslyšel nikdo A pak že jsem jiná jen chtěla jsem tančit na mou píseň a zpívat přes sešitá ústa.
Holčička
Po zdech se táhnou
popraskané žíly
vytvořené časem
a v jedné puklině
Insomnie
Vítej, má drahá Insomnie.
Ty, jenž noc co noc hladíš mou tvář
a líbáš mé rty.
Pojď.
Children of madness
na rtech křik
hebký jako pohlazení
na víčkách tíha
dnešků a zítřků
Motýli
Když ráno vstáváš do vakuové prázdnoty myslíš taky na motýly
ve větru. .
Jdi žít
Neplač už pro racky
co odlétli za moře
»I ty můžeš letět«
Neplač už pro bubeníky
Mortifera
V pavučinách na zdech ukrytých spí pavouk, co Smrti spřádá plány. Kostnatým prstem hraješ tóny na harfu o zeď opřenou. Lampa v rohu osvěcuje ti tvář, stín na podlaze vlní se v kouři, cigareta dohasíná v popelníku a ty se díváš dál bez hnutí. Bílou křídou v rozklepaných rukou píšu na zeď tvé dlouhé jméno ve všech jazycích, co znám, však všechna zní stejně chladně.
Okamžik
Shořel časa mé oči tiše pláčoupro nějpro ten okamžik věčnýPadá tmaa v krajinách mlčky leží sníhtak chladnýnepohladí, nezahřejeVstříc nocimysl balancuje na pokraji bláznovstvítak samase srdcem plným otázekJá vímže nic není věčnépřeci všakchtěla bych tomu ještě chvíli věřit.
Levandulové requiem
Vybledlé barvy loňských podzimů létají na křídlech ochočených vran, vyklované oči neukáží půvab, jen do morků kostí vražený chlad. Táhnoucí dálky našich cest zaráží nehty s ostřím řezavým do kůže vlastních snů a představ jak šíp, po letech vrácený Amorovi. Lámaný chléb v hodovní síni minulých i budoucích životů zní requiem stínových bludů omotaných pevně kolem hrudi. Dělící čára posmrtných hodin rozvlněná větrem náhodných chvil blíží a vzdaluje se srdcím zapadaným krvavými vločkami.
Vlož mi...
Vlož mi na jazyk jeden oplateka já ti odpustímhříchy, které jsi ještě nespáchal. Vlož mi do dlaně jednu tvou rukua já ti povím,co už jsi udělal. Vlož mi za ucho jednu z tvých růžía já ti nepovím,co už se dlouho snažím říct. Vlož mi do uší jedno z tvých sladkých slova já zapomenu,proč mě bolí duše.
Hvězdy
Pláčou hvězdy, když padají,slzy jejich smáčí lidem tváře,andělé jim z nebe uhýbají,by neoslepli z té žhnoucí záře. Padají hvězdy, k zemi klesají,když už se na ně nikdo nedívá,svůj žal hrdě v sobě skrývají,proč milenec milenku už nelíbá. Umírají hvězdy na špinavé zemi,umírají srdce láskou,pro ty hvězdy, co jsou mezi nimi,a přeci svou tvář skryjí maskou. Zhasínají sami, i když spolu,každá jinde, jak padalyz nebe sem k nám dolů,proč zhasly, když jsme je viděli.
Minulost a budoucnost
Na spáleništi dějin, za časů dávných i časů mých, pláčeš nad shořelými city, vzpomínky jsou krutě bity. V popel lehla minulost a budoucnost slabě doutná, bolest je však stále živá a mohutná, krutost v srdci zažírá se, ach minulosti vrať se. Zpátky jít a neohlížet se, zpět do dětství a naivity, pryč od vší té morbidity, zpět do snů a nadějí, tady už sny nehřejí. V hrách a pohádkách utopit žal, plakat nad rozbitou pannou, na šatečky slzy kanou, ale nejsou z duše, ta spí klidně, hluše.
Mrtvá vdova
Na starých pahorcích stojí mrtvá vdova, nohy v kámen zapuštěné, křemen jí je okoval. Ve vypálených městech, nezbyl kousek duše, jen větru dech. Dívá se do mlh a kouře, co zbyl po posledním ohni, co zhasla ho noční bouře. Stojí a šat její vlaje, vzpomíná, nepláče, není z tohoto kraje.
První sníh
V kapkách deště se rozpouští čas A voda líně z nebe plyne, Kapičky na špičkách řas, Teplý dech jich jen pár mine. Vločky sněhu sype obloha V závoji bílém z hedvábí, Je snad sníh dar od Boha, Co oči a smích přivábí. Na dlani hřejí bílá peříčka, Uspává krajinu peřina chladivá, Vločky se snášejí na zavřená víčka, Blázen je ten, kdo se nedívá. Rty letmý dotek políbil, Studené vločky, co roztála, Pocit bezpečí strach zahalil, Překryl, abych se nebála.
Růže
Když trny drtí zvadlé růže. Co jeden paprsek světla zmůže. Když růže usychá zarostlá trávou, udělá jí slunce zdravou. Proč trny drásají mrtvé květy, proč nikdo nevzdechne pro ně, s těmi léty.
Zlý sen...
Ja chtěla bych jen, zahnat tenhle zlý sen, jenž neodchází s ránem. Proč nepřichází probuzení, proč trvá tohle těžké snění, proč je hrůza mým věčným pánem. Chci spát a neprobouzet věčné sváry, drásá mi kůži bolest svými spáry, tak pro co to trápení. Život v chaosu, píšu v patosu, co bylo už není.
Se stádem divokých koní
Pod kopyty mladých koní, slzy smutku teskně zvoní a podkovy ubíjí mě ranami. Za dusotu mladých klisen, přemýšlím, zda ještě jsem, ale kde vlastně. Ze sedla sjíždím, padám a já to vím, ale kam. Náraz ostrých kamenů, v dáli špice horských hřebenů, a vzduch, co se nedá dýchat.
Je pryč...
Ve vyhaslých očních důlcích, Už nejsou žádné slzy, Je pozdě… I příliš brzy… Na nebeských pláních nyní bloudí, Šťasten bez žalu, bez bolesti. Ale jakou oběť musel dát, Aby došel ke štěstí. Poslední nádech v plicích a před očima celý život běží, poslední okamžik, vteřina, pohled a teď tu jen tak leží… Zbloudilá duše nešťastníka, hledá cestu ven, život vyprchává, kéž by to byl jenom sen… Ale život končí, Náhle a smutně, S bolestí v srdci… …nádech utne….
Smrt
V závoji z pavoučích vláken, Tančí v nocích hvězdnatých, Bosá na koberci z mechu Pláče slzy svatých. Za hudby kapek deště, Vlní se mezi pařezy a hlínou, Bez vrásek a stopy času. Slzy kanou špínou. Na špičkách ladnými pohyby, Kouzlí tanec pro mrtvé A národ největší Jí nesleduje poprvé.
Sklenka kyanidu
Slunce vduši zapadá za obzor,
Mé srdce srozumem marný vede spor,
Slzy pálí mě na rudých tvářích,
Zmítám se vnich za nocí bezesných.
Doušek
Ztrácí se čas
Svybledlými zrnky písku
A na hoře znadějí a snů
Vlaje bílá vlajka potřísněna krví.
Marný boj
Spláčem na krajíčku
A sneusychající slzou voku
Pokřivený úsměv na rtech
Mi překrývá bolestný vzdech.
Rozum
Vznáším se v korunách stromů a všechno kolem víří jak na autodromu. Hlasy splývají v jeden sprzněný zvuk, kolem mě se tvoří z kapek deště shluk a já se dívám dolů, na zkřivené tváře a rozum se od mé mysli trhavě páře. Bláznivý smích se mi z hrdla drásá, jaká to podivná, pokroucená krása. Dlaň fosforeskuje mi v krůpějích potu, ječivý křik zaniká v poslední notu.
Rozervaná
Srdce na dva kusy mám,
Proč tak prázdná si připadám.
Proč dusím se vlastními city
Proč všechny jsou ve mně tak zaryty.
Cesta
Čas líně s větrem plyne, naděje se snem v marnosti hyne. Přání ztrácejí se v melancholickém pláči, já už si nic nepřeji radši. V polích zármutku roste klas lítosti, všech těch stonků bolesti já měla dosti. V lukách porostlých jarní trávou, hledám zoufale cestu pravou.
Snový svět
Svět se ztrácí v dešťových kapkách, brouzdám prstem po rozmočených mapách, život mi pluje v jednom snu a s myšlenkami nepohnu. Brouzdám a brouzdám, hledám si cíl, kde bych se schovala za závoje víl, kde bych vítr nechala cuchat mi vlasy, kde bych vychutnala zbytky krásy. Svět se mi ztrácí ve sněhu a břečkách, kudy překročit reality práh. Touhy a sny zůstávají nesplněny, můj život kráčí dál, jen trochu změněný.
Oprátka
Drátěná smyčka kolem hrdla se mi svírá, v hrudi mé zeje obrovská prázdná díra, na kouscích kůže ulpěl střelný prach, ach, jaký mám teď strach. Ze srdce kus odlétl v dáli, slané slzy v očích pálí a já ve změti rozstřelených orgánů, hledám srdce, po němž prahnu. Jen kousky posbírávám, marný je pláč, tak živote, na mou hranu přitlač. Proč necháváš mě z poloviny mrtvou, copak jsem jen nástrojem, hračkou tvou.
Jsem...
Jsem nic. Jsem poslední výdech smrti, vzplanutí ohně, jenž v popel vše drtí, sen, co končí probuzením, realita protkaná věčným sněním. Jsem střípek prachu v noční tmě, chaluha na mořském dně, mor, co bere životy i naději, mysl sebevraha, uvažujíc stále marněji. Jsem plíseň plazící se po zdech.
Za maskou...
Za maskou z havraních per,
ve stínu noci s melodií kapek rosy,
schováváme tisíce svých her,
lží a intrik, jež máme ve své moci.
Hvězdy
Ach hvězdy, proč už mě zase bolí žít
Ach hvězdy, pro ten váš jasný třpyt
Pro tu vaši hvězdnou záři
Namáčím ostří vrudém kalamáři
Trnoví
Pod rouškou citu,
Pod závojem zkvítků růže,
Při měsíčním svitu,
Přemýšlím, co láska zmůže.
Otisk
Jdu sama nočními ulicemi,
Jež lesknou se ještě jarním deštěm,
Ozvěny kroků vuších mi znějí.
Jdu sama splanoucími lícemi,
Batole
Na ulici, na chodníku, ozývá se vzruch,
Mrtvá žena na asfaltu zamořuje vzduch.
Nohy bledé, pod šaty leží,
Hnijící dlaň medailon střeží.
Kostnatá ruka
Samota mou duši jímá, Mé srdce čísi ruka ždímá, Zarývá nehty do jemné tkáně, Pomalu drásá mé skráně. Jak chtěla by mi odejmout mou tvář Potůčky krve tečou na polštář, Bráním se, ale síle její Se mé ruce bránit neumějí. Kdo je ona. Pravda, lež, iluze Či snad mého těla infuse.
Umírání
Hnisám, pod povrchem bobtnám,
Odevzdávám se do rukou lačnícím tmám,
Chroptím, jak se mi ústa plní krví,
Jen jeden čin to takhle zmrví.
Skomírání
Kapky rosy na listech leknínů,jsou křehké jak mé žití padající do stínů. Mé tělo skomírá v posledních náznacích dechu,shnilé a rozložené v tichosti vlhkého mechu. Oči vyschlé vyplakanými slzami,vzpomínky zahlcené veškerými chybami. Tělo a duše krvácí,jak se rozum postupně vytrácí.
Vyznávání
Co znamená milovat.
Lásku člověku dát.
Ano a mnohem více,
Mít té lásky na tisíce.
Tajemná postava
Krásná a něžná, tajemná kráska,
Co to ve mně je, ta neposedná cháska.
Co halí mou duši do závojů tajemných.
Kdo je tou postavou ve snech mých.
Snění
Kapky deště točí se ve víru,
Ve víru ve středu vesmíru.
Mé naděje rostoucí
Kmému srdci se pnoucí
Sny
Oči kouzelné jak stmívající se nebe, Pohled těch očí mne na těle zebe. Havraní vlasy, těch dotknout se toužím, Proč při těch myšlenkách stále se soužím. Ta linka rtů, co vábí můj zrak, By dokázala odehnat každičký mrak. Jen tě spatřit a srdce se mi chvěje, Vidět tvou tvář, jak se směje.
Šum černých křídel
Proč láska je meč, jenž bodne a zraní,
Proč ten cit je jak křik havraní,
Proč trhá mi uši a křičí jméno tvoje,
Jen hluk ve středu včelího roje,