Písmák Rozcestí (2. část)
Vypadnul jsem z Trovatu, jak to jenom šlo. Koňský hřbet pode mnou se vlní, já zírám na cestu, zarostlou nepoužíváním, ale stále jasně mířící k Beorcu, a vidím před sebou jen elfčin obličej.
Vykašli se na to, napomínám se usilovně,soustřeď se na úkol.
Zaprvé, obilí je v Adoru zjevně žádané zboží, ačkoliv ho není málo.
Rozcestí (1. část)
Výčepem se nese jasný, melodický hlas, hlas, který dokonale znám, a já zírám do stolní desky a pečlivě ho ignoruju.
„Vážně. Nepovídejte, o tom jsem neměla tušení. “ Nemusím Kaessi vidět, úsměv, kterým doprovází tenhle tón, mám v živé paměti.
Nezapomínají (1. část)
Pomalu, metodicky si balím věci na cestu a jedním uchem poslouchám řinkot čepelí. Kovový hluk se mísí s dobromyslným povykováním, většina oddílu je na dvoře a tráví čas do večeře tréninkem šermu. Mně ho velitel naštěstí odpustil, beztak mi nakládá tolik cvičení navíc, že mám odšermováno nejvíc soubojů z celé jednotky. A pořád ze všech nejhůř.
Nezapomínají (2. část)
Většinu následujícího dne věnuju polehávání v posteli, pití zázvorového čaje a přemýšlení. Není těžké uhodnout, z čeho mi bylo tak zle, a ani kdo zná palác a služebnictvo tak dobře, aby mi mohl nenápadně a bez potíží poslat dortík s překvapením.
Docela úspěšně se o mě pokouší strach. Jsem tu sama, protože Asgeir odkvačil zpátky do paláce přihlížet dalším pokusům o vyjednávání, a že bych byla zrovna ve formě a plná síly, to se taky říct nedá.
Jantarové oči (3. část)
Uběhneme ještě pořádný kus cesty, než obloha začne pomalounku světlat. Až tehdy se Mats uvolí zastavit a zjistit, kde se vlastně nachází skály s tólaním doupětem. Dokonce za tím účelem vyleze na jeden z vyšších stromů. Směr pochodu pak upraví jen lehce, zřejmě narozdíl ode mě neztratil orientační smysl.
Jantarové oči (2. část)
Můj odhad se zanedlouho potvrdí, jen co s Dagurem vyjdeme z vesnice a vydáme se po naší stezce.
“Než to tu pořádně poznáš, jseš tu stejně k ničemu,” sdělí mi bez úvodu. “Tak se koukej a nepleť se mi pod nohy. ”
Několik okamžiků bojuju sama se sebou.
Jantarové oči (1. část)
Sedím na lavičce před hospodou a pečlivě si rozčesávám vlasy.
Celé by to bylo mnohem příjemnější, kdyby hospoda fungovala jako hospoda a ne jako základna hraničářů a kdybych neměla ty vlasy slepené hnusným, jílovitým blátem, ale co nadělám.
Bran, Ulf a já jsme se právě vrátili z přepadu, který nachystal velitel tessarských ozbrojenců na pašeráky z Třídomí. Naše jednotka je ve vší tichosti vystopovala, sledovala a naplánovala celou akci, tessarský velitel se toho nápadu radostně chopil a teď z něj nejspíš vytříská povýšení, zatímco mně zbyde akorát zablácenej hřeben.
Hraničářky (2. část)
Ležely jsme těsně pod vrcholem kopce, přitisknuté k zemi v mělkém dolíku. Na cestu bylo odtamtud vidět docela dobře. Stejně dobře bude vidět nás, pokud někoho napadne pátrat tak vysoko. A jestli jsou příchozí z řad našich armádních kolegů, pravděpodobně je to napadne.
Hraničářky (1. část)
Nejsem si jistá, co mě probudilo dřív – jestli řev ptáků ve větvích nad mou hlavou, hrbolky kořenů, které se mi zarývaly do boku, nebo tlumené kovové drnčení, jak něco naráželo do stěny kotlíku. Odhodlala jsem se otevřít oči. Randál s kotlíkem páchala Rowan. Zadoufala jsem, že to, co šermířka tak zuřivě míchá, je čaj, horké pití by přišlo k chuti.
Rozkazem
Bran se skláněl nad místem, kam deště odplavily písek ze skal, a netvářil se nijak nadšeně.
„Máš recht, Ais,“ oznámil mi. „Někdo tudy chodí. A pravidelně.
Nepatřičná (závěr)
“Učitelka,” pronesu pevně. Asgeir se po mně ohlédne a tváří se zmateně. “Mohla bych být učitelka. Historie, zeměpis, elfština, literatura, hudba, neříkej, že by se nenašel nikdo, kdo by se nechtěl učit.
Nepatřičná (7. část)
Zamířím nejkratší cestou k vlastním dveřím. Je to absurdní. Zámek je najednou chladný, cizí… bohové, samozřejmě, když všichni jeho obyvatelé, všechen život, který dával zámku smysl, trčí ve vězení. Pohled se mi zamlží, ale nevadí to, do svých nebo Naitiných komnat bych došla klidně poslepu.
Nepatřičná (6. část)
Nevím přesně, co se stalo, nejspíš jsem Asgeira šokovala natolik, že mě nestihl následovat z pokoje a tudíž nevěděl, kde mě hledat. Jisté je, že se v prádelně na zadním dvoře hostince objevil až ve chvíli, kdy jsem věšela svoje právě vyprané prádlo co nejblíž ke kamnům a přidržovala si u toho límec košile, protože bez šněrovačky jsem si v ní připadala značně nejistá.
Přirozená reakce děvčat, které se činí kolem kádí a valch, je samozřejmě od plic vetřelci vynadat a zahnat ho na útěk pomocí pohrabáče od kamen. Asgeir zrudne, otočí se na patě a zmizí a je to tak půvabný pohled, že ani nevynadám pradlence, která mi samým odhodláním oklepala saze z pohrabáče na kalhoty.
Nepatřičná (5. část)
Sorg bylo menší městečko, sestávající zřejmě hlavně z hostinců, penzionů a tržišť, kde kolovalo zboží dovezené přes hranice. Asgeir už tu zjevně někdy byl, protože bez sebemenšího zaváhání našel budovu komisařství.
Komisař ověřil, že údaje na dokladech souhlasí s tím, jak jsme se představili – což mi připadalo jako dost chabá kontrola, ale zase jak jinak to s uprchlíky bez majetku udělat – zapsal si nás do seznamu, který pošle dvoru, a prohodil s Asgeirem pár chmurných slov. Tím celá procedura skončila a my jsme mohli znovu čelit ulicím, tentokrát cestou za večeří a postelí.
Nepatřičná (4. část)
Asgeir nás, už za šera, dovedl na malý palouk u lesního jezírka. Neměla jsem tušení, jak se mu to povedlo, protože jsem ho tupě následovala a nesledovala, kudy vlastně jedeme. Na přenocování se to místo zdálo ideální, koně tu měli vodu i trávu. Otřásla jsem se.
Nepatřičná (3. část)
Vedla jsem půjčeného koně v bezpečné vzdálenosti od Asgeira a byla odhodlaná nepromluvit na něj ani slovo, ale jemu rychle otrnulo. Otáčel se přes rameno a vyptával se mě na život dvorní dámy, na moji výchovu, chválil můj styl jízdy v obkročném sedle a do nekonečna si dělal legraci z toho, jak jsem mu hrdě utekla a namířila si to úplně špatným směrem.
Začala jsem mu odpovídat, abych udržela rozhovor kolem přijatelných námětů, a nechala se strhnout dobrým rozmarem, který z Asgeira zářil. Nakonec, aby si pro samé ptaní nevykroutil krk, jsem navedla koně vedle něj a jen si dala pozor, aby z mé sukně viděl tu neroztrženou část.
Nepatřičná (2. část)
Asgeir poslouchal ještě několik okamžiků, pak se vymrštil z lůžka, rychlým pohybem mě vytřepal z dek a postavil na nohy.
„Koně jsou za protější chatou. Počkej tam,“ houkl na mě naléhavě a vyběhl ven. Jeho hlas nepřipouštěl odpor a já, ochromená strachem, jsem na něj ani nepomyslela.
Nepatřičná (1. část)
Sluneční paprsky prosvěcovaly bukové listy tou nejjemnější možnou zelenou a ve větvích jemně, melodicky šuměl svobodný vítr.
Sklouzla jsem pohledem z lesa před sebou zpátky na stránky rozečtené knihy a neubránila se povzdechu. Hrdina, o kterém jsem četla, se právě také díval do korun stromů a uvědomoval si jejich krásu, jenže on měl před sebou boj, bitvu, musel vést rozhodující úder ve velké válce, o to krásnější pro něj byly stromy a slunce, že je mohl vidět naposledy v životě. Já se dívám na stromy a slunce a vím, že se sem dostanu odpoledne zase, jen co-
„Paní Kaessien, princezna Góbnait si vás žádá,“ promluvil za mnou komorník.
Síla zvyku (2. část)
Podala jsem strážnému u brány svazek dokumentů a doufala, že si nevšimne, jak se ošívám. Moje nová košile měla divný střih, šněrovačka mi nedovolovala pořádně se nadechnout a byla jsem teď vážně ráda, že jsem si v rámci převleku za lékárnici nevzala sukni.
Voják při studiu mých lejster pokyvoval hlavou, zběžně nakouknul do brašen u Sionova sedla i do zavazadel, kterými jsem obložila obě kobyly, pak se ponořil do jakéhosi svého seznamu a odškrtnul si mě. Nabitého náhrdelníku si ani nevšiml.
Síla zvyku (1. část)
„Klid, hochu, klid,“ zasměju se a popleskám Sionnacha po krku. Kůň pohodí hlavou a nervózně přešlapuje, protože cítí, že mi nervy drnčí napětím. Ještě deset kroků, osm, tři… Těsně před strážným přitáhnu otěže, sesednu a podám mu svoje doklady.
„Už odjíždíte.
Léky a jedy (závěr)
Cela, transport do Castelgrande v zamřížovaném voze a zase vězeňská cela, to už všechno znám a předpokládám.
Nečekané to začne být v okamžiku, kdy do sousedních cel s úctou a omluvami zamknou Theodora a Reine.
“Servus, Aisling,” nechá se slyšet čarodějka, zakňučí a do toho křupnou obratle, z čehož soudím, že si protahuje záda, a zaskřípou prkna, asi se natáhla na pryčnu.
Zpoza Reininy cely, ob mříž ode mě, po mně pokukuje Theodor.
Léky a jedy (5. část)
Comharší někde vyštrachali moje knížky. Radši se neptám kde, abych nebyla nepříjemně překvapená odpovědí, jenom co nejslušněji poděkuju a zalezu si pod deku s ranhojičskou učebnicí. Ze srdce mi padá ne balvan, ale kámen po kameni celá lavina, jak si ověřuju jednotlivé ošetřovatelské postupy a ujišťuju se, že jsem si je pamatovala a použila správně. K příštímu boji snad půjdu o trochu klidnější a sebevědomější.
Léky a jedy (4. část)
První týden v zajetí, v malém stanu v ležení, které se zatím nikam nestěhuje, je vlastně docela fajn. Buď jsou comharští hrozně ušlechtilí a kultivovaní, nebo to má na svědomí dáma v hedvábné uniformě, ale být zajatcem v comharském táboře se od mého vysvěného poválečného odpočinku liší jen ve strážích kolem stanu. Spát můžu, jak dlouho se mi chce, zásobují nás tu celkem dobrým jídlem a po troše žebrání mi seženou i lavor s teplou vodou na umytí. Zatím nemám žádné vyšší tužby.
Léky a jedy (3. část)
“Já snad chci, aby přišli. Abysme s tím konečně mohli něco dělat a aby to bylo za náma,” vzdychá Máire a kouše se do rtu v rozpacích nad tak bezbožnou myšlenkou. Pravověrné rosellky se po ní dívají trochu vyděšeně, já s Reine si chmurně pobroukáváme na souhlas. Poník zapřažený ve voze znuděně a velmi hlasitě oškubává trávu.
Léky a jedy (2. část)
Před třemi měsíci jsem kňučela, že vlastně nechci do lékárny, teď kňučím, že nechci pryč. Vytáhlý klátící se tovaryš řemesla lékárnického ochotně přebírá klíče a já se neudržím. Ani mistra nedokázali sehnat, hernajs.
„Jestli to tady nenajdu ve stejným stavu, jako jsem to tu nechala, tak si mě nežádej, protože pak zjistíš, co dovede vyučená graaffská zaklínačka smečem,“ sdělím mu co nejvýhrůžněji.
Léky a jedy (1. část)
Síní, která běžně slouží jako jídelna, se celkem předvídatelně hemží kolegové a vytváří malebný zmatek. Tak už to před radami mistrů bývá. Občas mám pocit, že se někteří zaklínači hemží cíleně a přičinlivě, aby zamaskovali skutečnost, že nás pomalu, ale jistě ubývá.
Všeobecným chaosem se proplétá i kolegyně Sorcha a roznáší dopisy.
Co z války neznám (2. část)
první část povídky je tady
„Moje holčička, Lykke, holčička moje. “ vzlyká měšťka pořád dokola a celkem úspěšně se snaží vybrečet Branovi na prahu louži.
„No tak, paní. Ale no tak.
Co z války neznám (1. část)
„Odstranění únavy. “
„Hacht,“ nezaváhá zkoušený prvák.
„Posílení smyslů. “
„Scath.
Na hranici světa
Řeka přede mnou se slévá ze stínů. Stínů stromů, stínů hor a údolí, stínů země.
Stínů lidí.
Stojím na samém břehu řeky Styx a špičky bot mi omývají stříbřité vlny něčeho, co bývalo lidmi.
Osamělé války - Aisling (závěr)
předcházející část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
„Páni, tak takhle si žije adorskej čaroděj. “ ocenila jsem komnatu, do které mě Theodor odvedl. Složitě vyřezávaný nábytek, pro jednoho až moc velká postel s nebesy, sametové závěsy, drahé koberce na zemi a gobelíny po stěnách, přívětivý oheň v krbu a poháry a karafa s vínem na stole.
Osamělé války - Aisling (část 5)
předcházející část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Plán boje – a v našem případě poskytování zdravotní péče – šel velice rychle do háje.
Osamělé války - Aisling (část 4)
předcházející část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
„Zkus,“ vyzvala Aderyn Brana. Seděla u stěny jedné z menších místností severní věže pevnosti, kterou nám rosellky určily na přespávání. Nohy měla složené pod sebou, ruce, dlaněmi vzhůru, položené na kolenou.
Osamělé války - Aisling (část 3)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Už svítalo, když jsme se vyřítily z poslední zatáčky před ležením roselliánek. Kajsa mi mávla na pozdrav a nasměrovala koně dál po tessarské silnici, já zahnula na louku k táboru.
Osamělé války - Aisling (část 2)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Dostala jsem se až k hřebeni kopce a co možná nenápadně se přes něj přeplazila. Šíp mezi lopatkami se nekonal. Podél hřebene a kousek pod ním jsem vyrazila směrem k hranicím.
Osamělé války - Aisling (část 1)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Sionnach poškubával hlavou, snažil se mě přesvědčit, abych mu trochu povolila otěže, ale to jsem si v táboře nemohla dovolit. Za cenu odřených dlaní jsem ho držela v mírném klusu.
Osamělé války - Hraničářka (část 5)
předcházející část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Mats tiše sykl a mávl rukou.
Osamělé války - Hraničářka (část 4)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Ráno mě vzbudil zvuk praskajícího ohně, tentokrát nemagického, s klasicky oranžovými plameny. Theodor si u něj hřál ruce a potutelně po mně pokukoval. Proč, to jsem si troufala hádat, když jsem na trávě na dosah mojí ruky zblejska cosi jako plátěný ubrousek a na něm krajíce chleba s poctivou vrstvou másla a povidel.
Osamělé války - Hraničářka (část 3)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
„Aisling. “
Osamělé války - Hraničářka (část 2)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Ukázalo se, že není až takový problém vesničany najít a sledovat, ale zato je nemožné odposlechnout, o čem si povídají. Cesta byla příliš přehledná, než abychom se dostaly na doslech, a ačkoliv byli dost hluční, až na hřeben kopce se jejich slova nedonesla.
Osamělé války - Hraničářka (část 1)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
„Aisling. “
Osamělé války - Zaklínačka (část 5)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Když tessarský velitel konečně pochopil, že to myslím vážně, daly se věci do pohybu. Troubení nástupu, rychlé rozkazy, čísla oddílů a pokyn k pochodu.
Osamělé války - Zaklínačka (část 4)
předchozí část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Už to vypadalo, že ve skalách strávíme další noc, ale před půlnocí se přihrnul vysoký, vyhublý chlapík a truchlivým hlasem nám sdělil, že nás střídá a že se máme vrátit stezkou pod kopci.
Osamělé války - Zaklínačka (část 3)
2. část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Nad ránem konečně přestalo pršet a já na chvíli usnula.
Osamělé války - Zaklínačka (část 2)
1. část příběhu
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Cestou zpátky na základnu se setmělo. Když jsem se nemohla rozptýlit rozhledem po okolí a pátrání po něčem – čemkoliv – co by stálo za zmínku, myšlenky se mi neodvratně a pořád dokola stáčely k Branovi.
Osamělé války - Zaklínačka (část 1)
@page { margin: 2cm }
p { margin-bottom: 0. 25cm; line-height: 120% }
Za války se nikdo nemá dobře. Ne, ani zaklínači. Schytali jsme to stejně jako všichni – nakonec.
Tak pravila věštba (2. část)
První část povídky
Zpoza jednoho sloupu podloubí domu na náměstí jsem opatrně sledovala, jak se k poražené ovci, ze které se po dláždění volně rozlévala krev, plíží dva skřípavě oddechující stíny. V duchu jsem počítala, kolik upírů se do léčky chytlo za poslední čtyři dny. S těmihle dvěma se dostanu na jedenáct, a to už je na tosaithské podhradí smečka velká až až. Budu doufat, že tihle jsou poslední, že na krev dobytčete, které nechám podříznout zase pozítří, se nikdo nakrmit nepřijde.
Tak pravila věštba (1. část)
Někdo zaklepal na dveře a v souladu s dobrými mravy čarodějů Acadaemie vešel řečenými dveřmi do místnosti dřív, než jsem ho k tomu stihla vyzvat.
„Dále,“ poznamenala jsem rezignovaně. Příchozí mi sice stál za zády, ale mých očí v sloup si stejně nejspíš všimnul v zrcadle, před kterým jsem si rozčesávala vlasy.
„Už Theovi balíš, Ling.
Čas na oslavu
Kolejní kuchyňka je vždycky plná. Vždycky.
Čtyři plotýnky pro čtyřicet lidí, není se čemu divit.
Odevzdaně vybalancuju svůj hrnec, misku, krabici mléka, pytlík krupice, vařečku a nůž do vratké pyramidy na jediném volném místečku pracovní desky a závistivě nakukuju šťastnějším spolubydlícím pod ruce.
Hlavně nebýt sama (2.část)
Levé rameno mi sevřely čelisti s proklatě ostrými zuby.
Reflex – švihnout mečem za sebe. Tenhle ještěr je drobnější, pohyblivější. A mnohem vzteklejší.
Hlavně nebýt sama (1. část)
„. není jen bojovníkem, není jen léčitelem, ale zná přispět platnou pomocí v boji i po něm, ve válce i v míru, proti nepříteli v člověku i v šelmě. “
Přenesla jsem váhu na pravou nohu a potlačila zívnutí. Velmistrovský proslov jsem si vyslechla třikrát jako učednice a teď podruhé v řadách mistrů.
Tanec mezi střepy (3. část)
Předchozí část je tady.
***
Lyall, jak se ukázalo, byl Theodorův spolužák. A Theodor rozhodně nemínil ztrácet čas; jen jsme vkročili do plesového sálu, přistrčil mě do Lyallovy náruče se slovy o mém nadšení pro tanec, které on nesdílí, a až příliš významným pohledem.
„Tvoje ztráta,“ sjel mě Lyall chtivýma očima.
Tanec mezi střepy (2. část)
První část najdete tady.
***
„To nezkoušej,“ varovala jsem ho. „Nehraj si se stříbrem. “ Stříbrnou čepel má popravdě akorát ten nožík, ale to je jenom taková malá variace na pravdu.
Tanec mezi střepy (1. část)
Na kratičký okamžik, na chvíli netrvající ani úder srdce, osvětlil blesk komnatu namodralým světlem, a vzápětí zaburácel hrom, až jeho temná ozvěna rozvibrovala kamenné zdi. Hliněný džbánek zazvonil o dlaždice, roztříštil na stovky malých střepů a zbytek jeřabinové šťávy se mezi nimi rozlil. Jako krev.
Otevřela jsem oči.
Na křídlech holubic (2. část)
První díl tady
***
Ráno cestou zpátky do Darraghu jsem už neměla žádný zvláštní problém ovládnout se a nesnažit se přimět Theodora k rozhovoru. Spíš nebylo úplně snadný udržet se v sedle, protože jsem usínala za jízdy. Holubici jsme postali se vzkazem Nic se nestalo radši vzduchem, protože vézt s sebou to ječící stvoření ještě zpátky by mi rozhodně na náladě nepřidalo. A bojím se, že ji večer nafasujeme znova.
Na křídlech holubic (1. část)
„Tak co myslíš. “ zeptal se mě Theodor.
Zvedla jsem se od zakrváceného koně a snažila se nešlápnout do bláta, které krev s prachem vytvořily.
„Kraujas, dost jistě.
Zkřížit meč se zákonem (1. část)
„Na zdraví. “ Ulick je tradicionalista.
„Na štěstí,“ dodal Bran významně.
„Na ostrou čepel,“ přidala jsem se a po vzoru kolegů pozvedla pohár vína.
Zkřížit meč se zákonem (2. část)
Zabušila jsem pěstí na dveře a aby nedošlo ke zbytečný mýlce, rovnou jsem sdělila, o co mi jde.
„Theodore. Potřebuju pomoct. “
Za dveřmi se ozvala rána, zvuk tříštěného skla, plynulý proud nadávek mužským hlasem a nakonec kroky.
Je to v krvi (2. část)
(slíbila jsem druhou část, ať chcete nebo ne, tady je. První část k nahlédnutí zde. )
***
„Jsme v háji, za tenhle kšeft už teda prachy určitě neuvidíme. “ Asi měla tahle lamentace na Ulicka obzvlášť hojivej efekt, protože v podobném duchu nadával celou rozhodně ne krátkou dobu, kdy se o našem dalším osudu radili caldarvanští radní.
Je to v krvi (1.část)
„Myslíš, že z toho ještě něco vyčteš. “ rejpnul si Ulick, pobídnul koně a obklusal mě kolem dokola. Naštěstí je můj vlastní oř flegmatik non plus ultra a rozhodnul se neprojevit žádné námitky.
„To není ten caldarvanskej dopis,“ ujistila jsem ho.
Získání Nobelovky se odkládá (na neurčito)
Miluju rána.
Samozřejmě jenom ty, kdy nemusím vstávat. Alespoň ne hned. Kdy se můžu povalovat v posteli a nepřemejšlet nad ničím, co se momentálně nachází za dveřma ložnice.
Povinnosti
„. zelené oči a blond vlasy, samozřejmě. Ach, a ten sklon k, ehm, robustnější postavě, to půjde eliminovat, že. “
Drobná, kulatá ženuška sedící u mého pracovního stolu se nervózně pousmála a konečně zmlkla.
Ráno moudřejší večera
Fajn, tak to by bylo. Večeři mám uvařenou, prádlo se suší, kytky jsem zalila. A celej dlouhej večer před sebou. Celej večer…dlouhej večer…
Ale kšípku taky stou sebelítostí.
Meč, co není ze stříbra
V krbu plápolal oheň a jeho oranžové, vysoko šlehající planeny měnily obyčejnou knihovnu v místo s tajemnou, snad i trochu magickou atmosférou. Zrzavé děvče sedící u krbu se vůči tomuhle kouzlu zdálo být naprosto imunní. Upřeně zíralo na list papíru popsaný červeným inkoustem a tiše nadávalo.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
Pod vlajkou s lilií
„Mrázová. “ Vzteklý výkřik mého šéfa mě alespoň přiměl sundat nohy ze stolu. A co. Stejně to byla póza; pokud jde o mě, je to dost nepohodlný.
Klec
Jak vám je, když jste v kleci.
Dokud má otevřené dveře, několikery, a dovnitř skrz řídké mříže svítí slunce, je to zajímavé. Poučné. Objevné.
Mimo hranice
Na plazmovém monitoru řídícího panelu jsem pozorovala vzdalující se Mars. Můj úkol zněl „hlídat odklon osy raketoplánu od letové dráhy“. To stejně zajišťuje počítač, takže jsem tu úplně zbytečně. Podepřela jsem si bradu rukou.
A tak chráním svého anděla
O letním slunovratu si k sobě Bůh povolal anděly strážné, aby jim přidělil jejich svěřence. Zástup čekajících nebešťanů se pomalu zkracoval, jeden za druhým si spěchali přeleštit svatozáře a obout pracovní sandály. A před Bohem stanul poslední z andělů. Brejličky se zlatou obroučkou trochu nakřivo, andělská říza urousaná od ranní mlhy, a pod zkoumavým pohledem Boha mu z jednoho křídla zbídačeně vypadlo pírko.
Sklo
Do podniku Green Gables jsem opět dorazila poslední. Aby taky ne, když Reggie končí přednáška o půl hodiny dřív než mě a Sheila má čtvrteční odpoledne volné úplně. Dámy jsou ale uznalé, zpoždění nekomentují, míto toho Sheila darovacím gestem ukáže na capuccino, ze kterého se ještě kouří.
„Lokni si elixíru života, bioložko,“ pobídne mě, a sama dá příklad, když prolije hrdlem hříšně drahý čaj.
Hra na bohy
Sevřela jsem prsty na okraji parapetu a pomaličku se vytahovala nad jeho úroveň. Skrz husté listí a trsy temně vínových květů - aneb babiččiny opečovávané muškáty – jsem viděla na cestu pod oknem.
Nebo tedy na kousky cesty, ale to je fuk. Stačí to.
Řeka Styx
Srpnový sluníčko pražilo jak pominutý, já jsem si připadala jako uprostřed té pouště z filmu Hidalgo a Ajaxovi visel jazyk z tlamy nakřivo. Tím ovšem velký chundelatý německý ovčák ztratil většinu svého nebezpečného vezření. „Ty jseš teda hlídač," třepla jsem ho po hlavě a podstrčila jsem mu piškot. Nekoukej tak na mě, já jsem si to nevymyslela, a tudy sama nejdu, dodala jsem v duchu.
Zákopová válka
Ráno otevírám oči sice ostražitě, ale i tak nesmírně zhnuseně. Znastevřeného okna táhne lezavá zima, na stínítku lampičky se sráží jinovatka a zrádia se Helenka Vondráčková táže: „Proč ty bitvy vyhrané platí dneska, zítra ne. “ Jo, sakra, proč. Teda proč to včerejší vítězství nemůže platit ještě dneska.
Síla hudby
Lokálka se kodrcala po kolejích a já, hlavou opřená o okenní sklo, jsem nadskakovala při každém otřesu. Bylo mi to jedno. Vlak mě odvážel pryč, pryč od mých problémů, starostí, pryč od mého života.
Alespoň na víkend.
Vyšetřování ztráty třídní knihy, hraje sexta A...
Jo, herectví je báječnej džob. Bohyně Thálie vás vezme pod svá ochranná křídla, proklestí vám cestu na nějaké menší jevišťátko a než se nadějete, zná váš obličej celá republika. Vbulvárních plátcích se pak můžete poinformovat, kde jste zase pařili, čím jste se opili do němoty a že čekáte za poslední půlrok již třetí dítě. Člověk se o sobě neustále dozvídá něco nového.