Písmák Píseň malého kluka
Začít od toho, že není nic.
Že nevíš – nic. Že – tak – že
začneš jednoduše. Klíč: jedno – duše,
tak.
Kráčím k tomu domu
Jsem dům plný světla Kráčím k tomu domu Jsi světlo domů pod nebem Které je všechny svoje barvy Tráva je hebká až k zalknutí Jako bych se zamiloval do lásky Jako bych uměl být něžný k něze Polykám slova jako se polykají cizí sliny Anebo naopak Vidím dva jazyky které se dotknou v nekonečnu Tenhle polibek započal přede vším časem Na počátku byl ale každý sám Na počátku se nikdo nemusel vymlouvat na zvířata Čekal jsem na slova ve svých ústech Ale nalezl jsem je v hrudním koši Miláčku, polib mě, mám na jazyku malou past Mám v sobě všechny roční doby A mám v sobě všechny podoby ducha Přitom se pořád tolik stydím Komu se svěříš s celou svou hrůzou Komu jen prozradíš co všechno bys chtěla Mám v břiše dvě doupata Jedno je prázdné a jedno čeká Mám v břiše dvě děti, jedno je živé A jedno není ani jedno z těch dvou Nerozumím a chci nechtít rozumět To, co hledám, je blízko Blíž než blízko, blíž než ruce Na které už ani nedosáhnu.
Voda se zvedá
V ulicích města se voda zvedá. U dveří dveřník, tak to má být. A kdo nemá minci, ten ji dostane. Nikdo se neulije.
Nahý jako klas...
Nahý jako klas tam vstoupím,
kam nikdo nikdy, snad jen jednou,
nahý, nahounký jak tělo včely.
Oči letním smutkem blednou,
Sázava 07
zauzlený v prostoru snažím se utéct vracím se zpět a drápky mě sekají do očí do tváře strnutí a vědomí že vzápětí uklouznu (pivo, špek) kam. – nevadí. nevadí. ztratím se doufám intenzivně ztratím se trochu upravím k jinému country - jen tak pak tma přestat hledat účely nebo je vidět odjinud a přeskočit jak deska ,,, ničit znamená proměnit tvořit je totéž (opačným směrem.
Stmívá se v komůrce bolesti
Stmívá se v komůrce bolesti(za hrtanem) Už není světla Modrá zvířata se probouzejí (Nebesa) Touží sežrat mi rty Svazeček citu (cintá krev) upíjí plíce Pálí to Ze srdce šlupička Brzy to uslyším Zakřičí tůň
Utkvívání
Pohodlně usazený v pokoji v donekonečna se rozvíjející čekárně kontempluji skryté bublání Já pěna nepřetržitě bolestivě ulpívající v trvání cítím svou pleť své oči svůj smutek syčet Pohodlně usazený v pokoji obalen dokonale nehnutými paprsky zjevení nasávám pach škvařícího se v čase A neustávám v utkvívání
Nezřetelně
Mezi hrtanem a jablkem ráje vine se horký sten studu čas nezřetelně mží a na rozhraní mne a světa dělá studené perličky oheň i mráz: v jednom je obojí a smrt to nevyhojí, nemysli ale to nic to nic pavoučími děrami pozoruji jak slunce neustále vychází
Labutě spí
Labutě spí bezhlavé na černou vodu padlé koncentráty luny nádherně mrtvé napohled bez hnutí málem kroužící a v nich: vnitřní svět labutí Vnitřní svět labutí