Písmák O plačícím stromu a zakletém ostrovu
Od včerejška se nic nezměnilo. Pořád tam ležel, nezdálo se, že by se chtěl probudit. Bylo ticho, jen přístroje pípaly a zchodby doléhal pouze tlumený ruch, všude kolem byl ten odporný nemocniční puch.
Byly to už dva týdny.
Fabrika proletářů
-„ Fažení pracovnicí,“ promluvil továrník Horst Lachsman špatnou češtinou kdělníkům, kteří se shromáždili dole v hale. Otřel si kapesníčkem tvář, lesknoucí se tukem, a shlédl na zašpiněné dělníky, kteří na něm doslova viseli očima. Jedním znich byl i mladý Petr Jakšík.
-„ Jsem nůcen fabriku uzavřít.
SUPERKOULE: Maruščin úlet
Maruška se opřela o vidle a utřela si pot z čela. Zrovna kydala hnůj prasatům, když ji přepadla náhlá nevolnost. Žaludek se jí houpal jako na vodě. Sevřela si rukou břicho.
Pro svou práci bych udělala všechno
Už skoro půl roku vstávám každý den vdeset. Vyčistím si zuby, něco sním a uvařím si kávu. Hned potom zasednu kpočítači a zkontroluji svoje maily. Většinou se vmé schránce nic nenachází.
Vyvrcholení
Moji mansardu ozařuje světlo z malé lampičky a já vnímám jen tebe a naši blízkost. Najednou se všechno rozplývá, já prostupuji světlem, ztrácím nad sebou kontrolu, piju z čisté studánky, ve které se odráží hvězdy, zničehonic stoupám přímo k nim a konečky prstů se dotýkám Světového ducha, Boha, bodu Omega, ze kterého vychází a zase se do něj vrací vesmír, škrábu se na špičku broskvově oranžové hory zalité vycházejícím sluncem, projíždím zlatavou branou triumfálně jako vítěž korunovaný vavřínovým listím. A to všechno v tvém náručí, moje lásko.
Mansarda blues
Malá mansarda, tak něco meziateliérem( na podlaze se bez ladu a skladu válejí štětce, nedovřené tuby s barvami a pokrčené výkresy ),galerií(na stěnách visí izolepou nakřivo nalepené obrazy plné neidentifikovatelných přízraků ), knihovnou( nikdy neotevřené i dávno přečtené knihy se vrší na policích a co chvíli spadne některá z nich s obrovským rachotem na zem ), barem( na okenním parapetu stojí nedopitá láhev od vína ze včerejšího večera ), a smetištěm( mezi knihami, štětci a flaškami od alkoholu se válí nejrůznější cetky, špinavé prádlo a nedopalky z vysypaných popelníků ). A kromě tohose zde nacházíještěvzpomínky( ano, vzpomínky na tebe a také matné, chlastem rozpité vzpomínky na Rock Café Soho ), stíny( především stíny promilovaných nocí s tebou, které jsou už dávno minulostí, protože teď už chrápeš s jinou ), úzkost( neurčitá, s postupem času čím dál tím víc naplňující mé žíly chladným olovem ), osamělost( moje věrná družka, poslední dobou každou noc usínám v jejím objetí ), a konečněmarnost( marnost všech mých předchozích přání, tužeb, cílů a ideálů ). Pomalu vstanuz postele( stará proležená válenda nesnesitelně vrže ), otevřu okno( venku svítí slunce, po dlouhé době konečně cítím čerstvý vzduch a vítr mi cuchá vlasy ), stoupnu si na parapet( nešikovně na něm balancuji, je totiž dost úzký ),roztáhnusvoje velkáčerná křídla( nahoře, u ramen jsou ovšem některá peříčka zbarvená do fialova, pravým křídlem shodím na zem lahev, , zbytek červeného vína se rozlil na podlahu a pomalu se vsakoval do spár mezi parketamia poletím pryč( budu doufat, že během svého letu nespadnu z oblak, několikrát se mi to už stalo a pokaždé to pořádně bolelo ).
Návštěva
Seděla na svém místě, v druhé lavici u okna a ťukala do mobilu. Když jsem vešla do třídy, změřila si mě s ironickým úšklebkem. Tohle dělala vždycky, nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby loni na jaře nezemřela. Uvědomila jsem si to až po chvilce, vstala jsem ze své židličky a zamířila k ní.
Milostná báseň pro Vladana
Podřízla jsem svého milence jako podsvinče. To bylo krve. Stačilo mu jenom zvrátit hlavu dozadu a přejet dlouhým loveckým nožem po jeho hrdle. Vykvikl- jako to prase- a pak se zhroutil kzemi.
Dlouhé fialové prsty
Dlouhé fialové prsty psaly včera v noci manifest amorfního děsu. Dlouhé fialové prsty trhaly nožičky chlupatému lišajovi. jednu po druhé. Dlouhé fialové prsty postavily na odpočivadlo schodiště kříž z ovčích obratlů.
Růže na hnojišti
Cynický smích a paví chmýří, hrůza, přízraky šedých stínů, absint a kapky krve na vějíři, navěky utopeny v hnusu a splínu. Jak růže na hnojišti směšně kvetem, společnost více méně lehkých dam. A já, dřív tak okouzlena světem, dnes už jím jenom pohrdám. A.
Galerie rozkladu
Nekonečné dekády nezadržitelného úpadku. Už vím, že tady všechno končí. Žiju jen pro tento okamžik. Neexistuje něco jako budoucnost, v příští vteřině se můžu s chroptěním svalit na zem.
Monolog mrchy
Monolog mrchy
Bylo horké letní odpoledne, škvírami žaluzií pronikaly do mé malé mansardy úzké paprsky neúprosně pražícího slunce. Prach, který jsme společně rozvířili, se pomalu začínal usazovat. Vzduch vmístnosti byl těžký a vedro svádělo kospalosti. Leželi jsme vedle sebe, zpocení a udýchaní jako po maratónu, poslouchala jsem doposud zrychlený tep jeho srdce.