Písmák Bolest
A bolest se vylila
jako krev,
co neprýští, jen pomalu vytéká,
aby tě ve spánku připravila o život
Co bych dnes nejraději slyšela
Co bych dnes nejraději slyšela.
Křísnutí sirky, co zapálí svíci
a tichem probudí své světlo.
Padání sněhových vloček,
Letní toužení
Chci se tě dotknout –
když spolštářem pod hlavou pozoruji hvězdy
a sním o jejich pádu a ohnivém zhroucení
- tvých rtů, letmo a něžně, jako vánek –
Divoké husy
„Viděl jsem divoké husy,“ řekl chlapec.
"Táhly na jih, že. Škoda, že jsem je taky neviděl. “
„Ale jsou přece Vánoce, všude je sníh a mráz, jak je to možné.
Velikonoční
Slunko nakouklo oknem do místnosti a pohladilo Hanku po tváři. Jako by cítila dotyk paprsků, otevřela oči, ale hned je oslněná zase zavřela. Myšlenky jí rázem připomněly, co je dnes za den; vyletěla z postele jako šipka. Kolik je hodin.
Malebný podzim
Letošní podzim je obzvlášť vyvedený. Možná proto, že tolik neprší a teploty se pořád drží daleko nad bodem mrazu. Sem tam se sice ochladí, ale ne tolik, aby mráz znehodnotil, anebo spíše zničil, tu krásu všude kolem. Souhra náhod vpočasí, které si nikdy nemůžeme poručit nebo naplánovat, vytvořila kolem nás scenérie tak úžasné, že se až tají dech.
Vlaštovčí září
Ani jsem se nestačila rozloučit
a vlastně ani rozkoukat
pavouci zatáhli své sítě
nejen pokoutně
On court off court pokračování
15/
Já jsem ale nedočkavá, vzala jsem si auto a jsem v klubu dřív, než je třeba. Stojím opřená o hranu terasy, a přehlížím areál, kde skoro nikdo není. Je docela horko, a vtomhle teple chodí na kurt jenom takoví blázni, jako jsem já. Možná by bylo lepší si lehnout do lehátka a opalovat se, je jich tu kolem dost.
On court off court pokračování
14/
Za několik málo hodin naplní můj byt Zuzčino známé štěbetání. Někdy bych byla radši, kdyby mlčela, ale dnes vítám její sobeckou samomluvu. Kjídlu jsem připravila kuřecí na kari a zeleninový salát a dokonce jsem upekla i jablkový koláč. Myslím, že při svých kulinářských dovednostech, jsem se vybičovala kmaximálnímu výkonu.
Déšť
Déšť
Jak rozpustilé děti,
kapky
plácají se o zem
Minipovídka
Pořád mě sleduje. Dnem i nocí. Její oči jsou jak pálivé slunce vpísečné poušti a štíhlé bělostné tělo se jí vlní velegantních pózách. Těžko se bránit.
On court off court pokračování
12/
Jen stěží se probírám kživotu, víčka mám těžká jako balvany a slova nejsou dost silná, abych dokázala pohnout rty. Už po několikáté upadám do hlubokého spánku, kde se mi míchá skutečnost svidinami, a když se probudím, snažím se dát dohromady obraz událostí, které předcházely mé hospitalizaci. Je to únavné a často si nejsem jista, co je sen a co skutečnost. Přesto se kdesi hluboko vmém podvědomí zjevuje vedle Zuzčina ustaraného obličeje i obličej někoho jiného.
On court off court pokračování
10/
Po celý zbytek noci jsem nemohla oka zamhouřit. Plakala jsem, nadávala, křičela a prosila. S hlubokým rozhořčením jsem se bezhlavě opíjela a vztekala se na Denyho, na Roberta, ale nejvíc sama na sebe.
Má minulost mne zastihla nepřipravenou a nelítostně mi vlepila políček.
On court, off court - ztracená
Diskotéka je v plném proudu. Hlučná hudba vibruje, a tak se hned vrháme na parket. V bujarém tanci se snažím najít odreagování a taky chci zapomenout na nevítaného společníka.
„Zuzko," křiknu po chvíli na kamarádku, " jdu k baru objednat něco k pití, mám hroznou žízeň, přijď za chvilku, objednám ti taky něco.
On court, off court - ztracená - pokračování
8.
Večer je jako vymalovaný. Sluníčko se sklání k západu jen pozvolna a stále zalévá krajinu hřejivými paprsky. Očima přelétnu pozdně odpolední scenérie a přivřu balkonové dveře.
Osten osudu
Tak, a je to. Příběh je dokončen, hotovo. Ještě předat rukopis nakladateli, ale to už je otázka jednoho dne. Klára zaklapla notebook a vyšla z pracovny.
Bouřka
Sylva divoce vyskočila ze země a rozběhla se kvodě. Za zády nechala stan a vněm zdrcený výraz svého přítele. „Ty mě nebudeš furt říkat, co mám dělat. “ Nadávala a se sprostými gesty na jeho adresu doběhla na břeh.
Úvahy deštivého odpoledne
Nikdy jsem se neměla ráda. Naneštěstí jsou moje důvody zcela osobní, takže se této frustrace tak lehce nezbavím. Jen mi, prosím, neraďte návštěvu odborníka. Myslím, že jsem již dávno našla způsob, jak se se sebou vypořádat, a úspěšně to zvládám celý svůj život.
On court, off court - ztracená
Celou cestu na letiště a potom i v letadle, namísto, abych si připravovala řeč na jednání nebo řešila, jak se vhodně obléci, jen smutně koukám do temné noční oblohy a brodím se ve vzpomínkách na Roberta. Nadcházející schůzka, která byla pro mě dlouhé měsíce smrtelně důležitá, mi vůbec netíží hlavu. Ani po ní nevzdechnu. Ani moji kolegové, kteří se vedle mě vesele baví, nedokážou rozptýlit moje mlčení.
On court, off court - ztracená
6.
Romano, počkejte, prosím,“ ozve se za mými zády Robertův hlas. Zastaví se mi nohy i srdce zároveň. A je to tady.
On court, off court - ztracená
Je už hodně po desáté, když taxík zastavuje u tenisového klubu. Cestou mě napadlo, že ve společenských šatech tady budu vypadat jako pěst na oko, ale na převlékání už není čas. Přesto, že tohle místo tak důvěrně znám, ve chvíli, kdy beru zvenčí za kliku, provází mě tréma, jakou jsem dlouho nezažila.
Tady jsem totiž chtěla celý večer být.
On court, off court - ztracená
V půl osmé večer sedím u decentně prostřeného stolu vnejlepší restauraci ve městě. Naproti mně vybírá můj hostitel jídlo a potěšeně sleduje, jak víno, které zvolil, mizí vmých útrobách jedna sklenka za druhou.
Je to docela pohledný muž, říkám si, když se tak na něj koukám skrz skleničku, ale něco mu chybí vtěch jeho pichlavých očích. Jsou bledé snad až příliš, v ténevinně vyhlížející tváři, s jemným nosíkem uprostřed.
On court, off court - ztracená
Má to být normální trénink. Fyzická námaha, která vyčistí mozek. Ale najednou je z toho něco úplně jiného. Najednou je důležité, jak budu vypadat, ne jak budu hrát.
On court, off court - ztracená
Zhluboka dýchám, až se mi křiví obličej. Vnohách mám křečovité napětí, ale pohled na vítězný míček je mi dostatečnou satisfakcí za vynaloženou námahu. Výhrou 2:0 na sety si dnes připisuji další bod do pomyslné statistiky proti své nejlepší kamarádce. Zuzanka mi súsměvem podává ruku, ale trošku se i šklebí, protože by už jednou chtěla taky vyhrát.
Mám to říct?
Mám to říct.
Hlasem vzrušeným,
srdcem tlukoucím,
bolestí přečkanou.
A přišlo mi líto...
Chtěla jsem
do bolesti, plytkého dechu
a pokřivené tváře
vykřičet,
O čem ženy nemluví
Robert zírá před sebe a přemýšlí, v čem je mu situace nepříjemná.
Romana mu ničím ani nenaznačila, že by mezi nimi mohlo jít o něco víc, než jen o partnerství ve hře; Jana se spokojeně usmívá, tak jak je u ní běžně zvykem. Bez obtíží se však nedokáže bavit ani s jednou z nich.
Hlavou mu víří myšlenky na události posledních několika hodin, které strávil s Romanou přípravou na utkání a potom společně s ní na kurtu.
Vrba
Zpod ustřižených kalhot utíkají tenké vyzáblé nohy. Nesou na sobě oděrky způtek, zadřenou škváru zpouličního fotbalu i blednoucí modřiny znespočetných pádů a nárazů. Utíkají horempádem klesu. Pak rychle přes potok a po stezce zdatnosti prudce vzhůru.
Osudová
Marně se snažíš chod věcí zvrátit,
vše plyne, jako když po schodech dolů jdeš.
I když víš, co přijde, můžeš se sebevíc bránit,
svému osudu neujdeš.
Tobě, tebe, ti...
Chtěla jsem zapomenout.
Na změť útržků vzpomínek,
na otisk tvé tváře vmyšlenkách.
Na volnost ptáků vletu a na jejich stísněnost vkleci -
Poslední přání
Na nebi slunko do mraků napršené,
choulím je zmáčené do peřin.
Paprsek ve tváři bolestí pokřivené,
laská se s květy kateřin.
Vůně medu
Pečlivá ruka ohne tvůj hřbet
pak zvedne košili,
co ledabyle pohozená sklouzla na zem.
Tiché, ach jo, do spících uší,
Já vím
Já vím,
že marně svou hlavu k tůni skláním
a hledám obraz, který jsem před lety vní viděla.
Však úvahám svým se směji a laškuji s myšlenkou,
Bez domova
Ze změti papírů a novin pomačkaných
kde lidská důstojnost kzvířecí se točí
Zcárů smradlavých, ložem královským
hledí dvě krvavé oči
Jen na chvíli snít
Na temné noční ulici se kroky starého muže udivením zastavily. Uprostřed široké cesty v parku se mezi stromy míhaly jakési postavy. Chvatně se podíval na hodinky. Byla již půlnoc.
Bezstarostný život
Chtěla bych jen tak stebou ležet vtrávě,
nad sebou modré nebe a mraky, co sem tam slunce zacloní…
Bylo by hezké zůstat uvězněna vtom stavu beztíže,
kdy bolest nebolí a radost netěší,
0zvěnou na duši raněná
Z kopců a luk
do luhů ztracených
volám tvé jméno.
Ozvěnou přes hory vrací se pohlazením,
Stesk
Tam za duhou poslední,
s kým jsi.
Za vlnkou ztracenou,
marně se ptám.
Poslední sbohem zimě
Ples končí,
krásko ufoukaná,
nastal čas flirtů mezi okvětními lístky.
Ples končí,
Milovaná
Vočích máš vůni
fialek natrhaných,
na rtech tvých maliny pojídám.
Ve tváři výraz panen nezadaných,
Kniha
Dávno již tomu, snad tisíce už let
co dal jsem ti život
a ukázal ti hned
jak tajemství uchovat.
Na víčkách vzkaz naivní touhy
Chybíš mi ráno při snídani v chuti máslových sušenek jež rozplývají se samotou jak hořká amara chybíš ptákům jimž smutně zpívám do touhy z listí opadaného na zem pozdním zoufáním chybíš mi na procházce v parku na lavičce starých doufání i v krocích mi chybíš jež nikam nevedou chybíš mi v notách, co harfu rozeznějí zvukem lásky slavičích trylků a skřivánčího štěbetání chybíš mi na nebi když hvězdy střídá žhavý terč prohry a naivních snů najednou nejsi ani v dešťových kapkách v té rose naplněné touhy bláznivých nadějí a upoceného čela chybíš mi i v místech, kams nikdy nevkročil v sněhových závějích, co přikrývají zemi a nikdy neschovají střepy zlomeného srdce zvonky na louce zpívají tvůj hlas pavoučí sítě zachytí vášeň utkanou z hedvábí tvých dotyků na pobledlých skráních tvé kudrny posbírám jak vlnky na hladině chybíš mi v peřinách na tváři popel a marný vzdor skrývám jen stíny ulehnou na víčka přivřená já přilepím si lístek to kdybys náhodou přišel Chybíš mi.
Láska není jen slovo
Jak slavík v oblacích
chtěla bych se vznášet a být
a přitom vázána jsem silou
mocnější než hřích
Dokud bude svítit slunce na nebi aneb o čem ženy nemluví 2. část
„Romano, počkejte, prosím,“ ozval se z nenadání za mými zády Robertův hlas. Zastavily se mi nohy i srdce zároveň. A je to tady. Tohle už neustojím.
Dokud bude svítit slunce na nebi aneb o čem ženy nemluví 1. část
Seděly jsme se Zuzkou na zahrádce před budovou našeho oblíbeného tenisového klubu, a protože jsme měly za sebou hodinku na kurtu, odpočívaly jsme a užívaly si krásné letní odpoledne. Zuzanka Mrázková je moje nejlepší kamarádka, moje vrba, do které šeptám svoje trable, a s ní se taky dělím o svoje úspěchy a radosti. Hlavně je taky skvělá partnerka na tenis, což ji v žebříčku řadí před všechny ostatní. Chodíme si sem vyčistit mozek, teda hlavně já, protože ona je v pohodě pořád a pomáhá mi dávat dohromady můj roztěkaný život.
Láska
Nenaplněná láska je jako jed, který člověka rozežírá přímo od srdce, leptá jeho duši, až zněj nezbude, než prázdná schránka plná nicoty.
Souznění spánkem
Až pozdě vnoci jsem si uvědomila, že vedle mne ležíš. Ach, jak moc jsem si vždycky přála vedle tebe usínat a vstávat. A teď když to mám, přijímám to jako samozřejmost, nehledám vtom už žádné kouzlo a přitom ten okamžik zůstává stále stejný. Ulehnout, zavřít oči a spát.
Ech, mám to pech, že žiju na Zemi a ne na Marsu
"Hele mladej, my žijeme každej někde jinde“, zařvala na mne bytná po ránu. „Vidíte, madam, a já si celou dobu myslel, že oba dva žijeme na Zemi. “ „Tak to sice jo, ale každej někde jinde. “ „A co s tím teda uděláme.
Rosa jsou slzy zoufalých milenců
Bůh ví, proč si myslela, že setkání vhotelovém pokoji bude zavánět romantikou. Cítila zklamání. Vše bylo sice připraveno tak, jak si představovala, ale když poslíček odešel, zmocnil se jí pocit neskutečné bezmoci a samoty. Ležela na krásně ustlané posteli a tlumená světla ji hladila po tváři.
Stařec a strom
Ostrá čepel nože se zařízla do bělostně šedivé kůry starého buku. Stářím již roztřesená ruka však ztratila svou jistotu, nůž se smeknul a zajel hluboko do masa. Podvědomě si prst vstrčil do pusy a tiše zaklel. Bezmocně opřel stařičkou tvář o kmen stromu až jeho vrásky splývaly s rýhami; pomalu pokračoval ve svém díle a jizvami v kůře proudila jeho krev smísená se slzami.
Bez odezvy
Bez odezvy
Bláhový snílek je neznámý poetakdyž myslí si, že snadné je zakřičet do světasrdce mám na dlania duši svou vám dáma doufat, že ozvěnouse obdiv odrazívšak v mocném tichujen v zádech zamrazíSrdce bijeDuše je obnaženaA ozvěna mlčí.
Dám ti všechny svoje dny
" Mamí,“ ozvalo seráno z dětského pokoje, „ mě bolí v krku,“ zaprosil tenký dětský hlásek. „Kruci kluku,“ pomyslela si Zuzana v duchu, „ty si to umíš taky načasovat, máš jet se školou na výlet a zase budeš nemocný. “Jako by to neznala. Vždyť za těch deset let života jejich syna se žádná dovolená ani plánovaný výlet neobešly bez toho, aby Filip těsně před odjezdem neonemocněl.
Dilema zhrzené lásky
-Prší. Monotónní zvuk dopadajících kapek naruší ostré staccato kroků, prořezávající noční déšť. Je tak ostré, že tě vytrhává z letargie a ty divoce přiskočíš koknu. Pozdě.
Nejlepší přítel člověka
Paní Blažena byla vždycky hospodyně, kterou by mohli dávat vzorem.
Jenže. Byla doba, na kterou i ona už dnes jenom vzpomíná, kdy se jí věci jaksi vymknuly zrukou. Dovolte mi, abych vám její příběh vylíčila tak, jak mi jej před časem ona sama vyprávěla.
Ještě včera
Ještě včera
Ještě včera jsem se pýchou dmulA barevným listem ptáky krylJeště včera byla krása mých větví zahalenazlatočerveným rouchem-královským hermelínem co pyšná moc se v něm odrážíDnes pokořen jsem byl Šel tudy staříkmrazivý měl dechv patách mu víla s bílým závojemteď u nohou mi ležízlatavý hermelínJeště včeraa stačilo tak málomá koruna je obnažena a nahé větve trčí jak memento vstříc zimnímu slunci a stačilo tak máloJeště včera jste i vy byli jiní Ještě včera jste byli šťastníJeště včera jste milovaliJeště včera jste žiliVšak stačilo tak máloA dnes je zítra i včera zároveňCo bude dál.
Vzpomínka
Chodím po zahradě sem a tam a s každýmkrokem spadne na zem jedna kapka krve. Vytváří za mnou tenké rudé cestičky. A já přestochodím dál, sem a tam, dívám se do korun stromů a krvavé slzy stékají po mém těle k zemi. Nikdo se neptá, nikdo nevolá o pomoc ani on, a to ví, co mi je.
O hledání lva zapsaného do seznamu UNESCO
Jestli je u nás nějaké místo, kam se ráda vracím, tak je to určitě zámecký park v Lednici. Proto, když mi kamarádi nabídli, abychom se tam jen tak vypravili, nezaváhala jsem ani na okamžik. Nebyla jsem tu již dlouhou řadu let, nic se tu však nezměnilo. Lednice jako město sama o sobě není nijak přívětivá, ale já jsem shovívavá.
Život oblázkový
Rybářská bárka přirazila ke břehu a tiše zavrzala, jak se její dřevo zabořilo do jemných oblázků. „ Au , nemohl byste najíždět trošku opatrněji. “ ozvalo se odkudsi zdola. Vrásčitá tvář starého rybáře se zamračila.
To víš, že tě mám rád
Ach ano, ten pokoj. Jeho strop, stěny, dveře i okenní rámy, vše v tónu jedné sterilní barvy - bílé. Pod oknem stará železná postel, vrzající při sebemenším pohybu. A dál už nic.
Nelaskavá láska
Tereza nastoupila do tramvaje a rukou pevně sevřela bezpečnostní tyč. Zůstala stát poblíž dveří, na zemi položenou malou cestovní tašku. Její hluboké hnědé oči zíraly z drobného obličeje kamsi do prázdna. Dívaly se daleko za obzor, jako by již všechno viděly.
Josefína
Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil lékař. „Paní Josefíno, máte návštěvu,“ přistoupil tiše k sedící osobě, která se choulila v křesla a ani náznakem nepřipomínala vznešenou hraběnku z Valoire. Uchopil ji za ramena ,aby si byl jist, že jej vnímá a zopakoval proč přišel. Nehnula ani brvou a dál tupě zírala ven do zahrady.