Písmák Ticho a strach
Vyschlé oči a poškrabané tvářeBeznozí se pokoušejí udělat stopuNeznámé postavy stojí u zazděného oknaBezhlavé tělo se zachumlalo do polštáře. Mám všeho po krkŠourám se slzamiKvětiny ve tvých vlasech jsou seschléDalší polibek nám umožňuje nevnímat časZapomněl jsem, jak se mluvíJen gestikulujiSkoncuj s tichem a strachemTo přání je tak intenzivníSkoncuj s tichemJsem prázdný,Jak jen prostor může být.
Cosi osudového
Můj třesoucí se hlas dusí slovaTakže ta nikdy nevyjadřují doopravdy to, co si myslímVšechno zkrachovává a mizí ve tměJsem omráčenýBez údůJako by mě napadl žralokA nikdy nevím,Zda-li existuje tam nahoře někdo,Koho jsem si zprotivil,Zda-li existuje někdo,Koho mohu přitáhnout k sobě,I když zkouším udělat všechno možné, Abych překonal svou neschopnost. Je to všechno pryč. Pátrám po těch správných slovech,Abych je učinil věrohodná. Toužím po dívce.
Děsivé hlasy
Vybuchující tep v mých žiláchNoční můry mě vymačkalyJsem vysátýDělal jsem, co jsem mohlMarně. a ty ohlušující šepoty jsou stále stejné.
Nehybný
Další vzdušný zámek plodí další naděje,Které nedokáži zkrotit. Člověk ale přeci nemůže dát sbohem věcem,Které nikdy nepřišly. Hlava mi padá pod nánosem malých lží. Mám stále ještě sílu.
Pavouk
Že bych byl barvoslepý.
Vše kolem je šedivé…
Kdy se stvou rukou moje slepí.
Jak pavoukova smuší vsíti děsivé…
Like it or not
Like a whipping-boy
Waiting for the death-blow
I´ve done almost everything wrong
I´ve always been silent much too long
Sen
Sníš Sen,co nevysvětlí žádný snář. Sen,kde všichni nosí svatozář. Sníš Sen,kde všichni mění svoji tvář. Sen,Kde vše je cenný exemplář.
Naděje
…kdesi tam uvnitř…
…vtom harampádí se člověk přehrabuje…
…na něco nepopsatelného se připravuje …
…dny odsunuje a minuty nebere vpotaz…
Běžet na místě
Uvnitř zas bojuji se snem a představou
Usínám ve dne a v noci jsem vzhůru
Ať už ty úzkosti, krucinál, přestanou.
Ať světlo zardousí tu hroznou můru.
Až
I když jsou naděje zase pryč,
i když zbytečný pláč umrtvil chtěný smích,
ještě stále paprsky lechtají pevnou zem
a křehké duše lidí zlomených
Anachoreta
Ve tmě bloudím, není vidět na krok.
Je to má touha po ponurosti.
Ve světle loudím, jsem v něm jen na skok.
Je to dáno mou neschopností.
Nic nevadí...
Nic nevadí, že je tma. člověk je celý,Když jsou dva.
Strom
STROMStrom větvemi bez listů znaveně máváJeho kořeny ovinuly chladnou zemJak cudný dívčí ruměnec upoutává,Neodbytným steskem, co usídlil se v němChlad pichlavý jak dívčí žalTrnem času zjizvil ospalé jeho těloS deštěm plakal a s hromem řvalKolik už sněhu pod ním odumřelo. Tucty obejmutých těl, láskou tady sevřených zplodilo tu potomky dávno již zemřelých . avšak za malou chvíli nezbude tu nic. Pod nánosem dalších slz pomalu k zemi klesáVětve se od něho oddělují, jak mrtvé dítě z těla matkyTeď bez údů v naději hledí na nebesaNakonec padne na lopatky.
Všechny předsudky musí se smést
…všechny předsudky musí se smést
Spovrchu vratkého - tam vznikly
Vždyť litovat nakonec budem jen cest,
Které jsme nepodnikli…
Plameny
Plameny „roztomilé“, zvoníte mi vuších
Vnitru žádný mozol… ani ostych
Bolest, tu tlačíte mi do náručí
A nic proti vám mi úspěch nezaručí