Písmák Myšlenky
Myšlenky,jsou-li nějaké,mizí. Rozpouští sea rozplývajív molekuláchvzduchua nudyVzpomínky,jsou-li vidět,ztrácísvůj tvara linkyv černu dne,co tváře a smyslupozbylNápady,mám-li jich pár,tratí sev prázdnu,rozpadají seve vakuu a tměnocia dnePlánya naděje v nich,už nejsou. Žádné -liuž nezdobítuhle báseň(báseň. )o životě.
Sestřičko
Ztrácím tě v temnu,tvou cestu neznámjen ty sama víš,kudy se dášAč ze stejného lůna,teď cizí si jsmeBolí to moc a cloumá mnou vztek. Chtěla jsi celý svět,teď nemáš sestruZtracený čas nejde vzít zpět. Noc dávno mrtváa tvá postel prázdnáKde jsi, co děláš. Svíjím se v strachua nevím, proč.
Rozmar
Zabil ses. Jak smutné. Podříz sis žíly. Pykej v očistci za sobeckou chvíli.
Uprostřed noci
Uprostřed noci a uprostřed pokoje,o smrti budoucí přemýšlím vestoje. O smrti budoucí, o smrti bývalé…Každá z nich nakonec, řekla bych, stejná je.
Novoroční
Usínám, ačkoli noc neklidná jene, díky, neslavím Nový rok. To, že život jde postupně do háje,by slavil vážně jenom cvok.
Bez odvahy
V myšlenkách nalézám stopy svého strachu. Kde se tam jen vzaly. Přemítám. Z hrůzy ze zavržení a konce v prachu.
Co je to láska?
Moc, co odhazuje stud,jen iluze,pud,či výmysl umělců. Tajemství intimna,téma všech básníků,výmluva zhýralců. Od přírody dar,nám vrozený instinkt,žár. Ušlechtilost hříchu,nutnost počít,živočišná touha,co spaluje pýchu.
Svatba
Pohřební chorál v náš svatební denach, jak smutně jen zpívají na kůruproč zrovna dnes, a o zoufalství jen. oči své upínám k Bohu, tam nahoru. Lásko má, proč slzy líce tvé skrápí. pojďme učinit náš první den nádhernýmz očí ti vyčtu, co srdce tvé trápí,náš první den má být našim poslednímNeměl sis zahrávat s peklem, hříšníkuprolití nevinné krve snad postačíosuš si slzy, smělě uchop dýku,ať kov si s kapkami krve walz zatančíAť je mou pohřební písní tvůj otčenáš,ať můj dech ztratí se navždy s tvým amenmě duši po smrti těla pak požehnáš,až srdce neživé změní se v kámenPo tom všem políbíš na vychladlé čelosvou půvabnou, mrtvou nevěstuv bílý rubáš zahalíš její těloa s polibkem vypravíš na cestuSvou lásku zabil jsi, s trýzní žít neumíš.
Pohřeb
Vůně jara sládne, líně jako sen
na hřbitově řada černých postav stojí
Nese se vzduchem zoufalství, vzlyk, sten,
co trápí je vtak krásný jarní den.
Bez názvu (radši)
Jdu a zvracím za chůze,je mi vážně špatně. Bože, pomoz, je mi zle. Z čeho. Z koho.
Srdce
Život se občas pokusí,trhat ti srdce na kusy. Buď odvážné mysli, nesmíš si dátnechat životem srdce roztrhat.
Přátelé
Nejsem sama, kolem mě jemilých přátel tolik. Když jsem smutná a zle mi je,kolik jich přijde. Kolik.
Co je to život?
Zavěšěná na řetězech v středověké mučírně,bičem v ruce nelidský kat, s krutým smíchem mučí mě.
Bezmocná
Stojím na útesu sama, nevím kudy dál. Poslední zbytky naděje mé vítr odvál bůhví kam. Stojím na útesu sama, kolem jen moře bouřící,nevím kudy dál, teď babo raď, mé duši křičící. Stojí nad propastí, v duši mi řezná rána vězí.
Zákon smrti
Já vím, je to věc obvyklá, běžně se to stává,asi tak, jako když denně po ránu člověk vstáváJe tu s námi každý den,nikdy si však nezvyknemna to že náš svět navštívila smrtJe chladná a tichá,u srdce pícháJejí dech zhasil plamen života,sotva jeden skončí,vzít si další chvátáJe to krutá,a přitom tak přirozenásmrtStaré oči se dívají,a přitom zhasínajíBolestný pohled, v srdci led,a pak vydechne naposled. Byla tu s námi dnešní den,nikdy si však nezvyknemna to že náš svět navštívila smrtJe chladná a tichá,u srdce píchá. Je to krutá,a přitom tak přirozenásmrt.
Svítání
Další probdělá noc, za okny svítáv pokoji jasní se ze světla dnes konopnou oprátkou opět se vítámteď, ve dne, vidím to, co v noci ne.
Proč právě já?
Proč právě já. Proč ne někdo jiný. (v očích mi planou zlého strachu stíny)Nechť přijde anděl, a dveře zavřejsem další na řadě u zubaře
Loutka
Drží mě pod zámkem v studené kleciprovázky připevněné k mému srdcitahají za ně krutí loutkohercitahají za ně, já být loutkou nechci.
Do pekla
Pod nohama se země jako papír trhákam padám. Do útrob propasti neznámémě, krví zbrocenou, svět v tmu pekla vrháach, prosím, živote. Je peklo snad to samé. teď je vše kolem až přespříliš známé
Tvá láska bolí
Vím, moc mě miluješ, tvá láska bolívíš, že tě miluju, i lásku tvojiukrutně mučíš mě na těle, na dušijá šeptám vyznání lásky ti do ušíMám lásku v sobě, v tobě a v nás,prosebně kňučím, už máme časpřichystej nástroje, naostři nůžs tebou je bolestně, bez tebe hůř.
Staré časy
Hrdlo mi podřízniz kůže mě stáhni,s krví je po žízniPo pomstě prahni. Kosti mi zpřelámějvytrhej vlasy,u toho vzpomínejna staré (krásné. ) časy.
Dar posedlosti
Stála uprostřed osamělé ulice, vnekonečné temnotě noci jen zlehla osvícená jemnou září pouličních lamp. Osvícená, jako světice. Ulice byla prázdná, vbrzkých ranních hodinách celé město spalo, ulice ovládlo ticho, tma a samota, nekonečná, zmírající, pevným, ledovým stiskem neviditelné ruky svírající vnitřnosti, němě vřískající vagonické předzvěsti konce.
Stála uprostřed opuštěné, do tajemné tmy zahalené ulice, velkýma, slzami zalitýma očima hleděla vpřed, do prázdna, do tmy, jako by něco nebo někoho očekávala.
Mám tě ráda maminko...
Alenka seděla na koberci a hrála si s Béďou. Béďa byl starý plyšový medvídek, už hodně opotřebovaný. Tlapka se mu párala ve švu a chybělo mu jedno oko, přesto to byla Alenčina nejoblíbenější hračka, jediná památka na babičku. Ta, když ještě žila, často ukazovala Béďu Alence a říkala při tom: "Tenhle medvídek patřil mé babičce, a ta mi ho dala k mým pátým narozeninám.
První sníh
Byla zima. Odporná, hnusná zima, po sněhu nebylo ani stopy, jen hluboké kaluže a tuny rozbředlého bláta. Zprávy o počasí nebyly nijak příznivé, neslibovaly ani nejmenší změnu, jen omílaly stále dokola to samé: letošní zima bude jedna z nejblátivějších za posledních pár let. Na okraji města stály holé cihlové zdi rozestavěného hotelu.
Špinavá ulice
Jsem dítě ulic a matkou jejich dětí,které se rodí ze špíny a prachukteré se rodí z výkalů a smetíz pískotu krys a očí jejich vrahůz bláta cest, z olejových skvrn v loužíchz lůn levných štětek, na oko milýchz údů různých mužů, denně opilýchz trnů těch malých, přehnojených růžíjsem zmetkem ulic a matkou jejich zmetků,kteří se rodí z hnusu a odpadkůJsem vrahem ulic, obětí jejich vrahůvraždících pravdu a vražděných lžívraždících touhu na života prahuvražděných deštěm, když v ulicích mžímožná jsem jen obětí vlastního strachu. nebo snad nože podřadného úchyla. v ulicích pro oči obětí mohylaobětmi spatřena, válí se v prachujsem vrahem ulic, obětí jejich spodinvrahem pravdy, touhy, čistých rodinJsem bídná děvka, co dává se všanc cizímživlům a špinavcům, zrozencům ulice. nastoupím, podržím, vydělám, zmizímzas znovu dělat střelcům zajíceneznám už pravdu, touhu také nenesmím se dívat vpřed, do dob dalšíchjen oči do země, do silnic prašnýchvítr v prach fouká, ach ne, mate mne.
Deník mého dětství
Sedím v noci u rozsvícené lampy,skrz okenní skla se dovnitř dere tma. Tím světlem by byl oslněn i slepý,přesto sotva osvětlí nad mou hlavou tla. To světlo je pro mé oči příliš ostré,ač sotva postačí k četbě deníku. Deník se neptá proč tady a kdo jste,stačí jej po letech vytáhnout z šuplíku.
Jizvy
Jak bolavé jizvy kdesi v nitru,jak krvavý obzor někdy k jitru,má ubohá duše zmučená,krví, slzami zmáčenábolí a pálí jak dotek ostří nože. Už nechci křičet, vysvoboď mě Bože.
Žít či nežít?
Nesnáším život a přece chci žít,občas chci zemřít, a pak hned vstát. Těším se na smrt, však strach mám zle shnít,nechci žít, ani se života vzdát.
Samota
O samotě básně čtu,verše píšu duší tvou. Nešťastně se rozpláču. Proč. To je tou samotou.