Písmák Staronové
Utíkáš
ke všemu blíž.
Ke krabičce kapesníčků u postele.
K prázdným stránkám.
Čas
Udělej mě šťastnou alespoň na pár chvil,
když už jsi rány moje nezašil
a jen ses na ně díval.
Bývaly doby, kdy jsi mi zpíval
Dnešním dnem
Sklo ve Tvých očích se hlasitě tříští,
střepy se sypou na malý stůl.
Jen matná rudá zář z očí Ti prýští,
ztěžka se opíráš o krátkou hůl.
Klaun
Přimhouřenýma očima dívám se na svět.
Na víčkách nakresleny květiny.
A nad nohama nebe.
Svět si kolem hýří jako potulný cirkus
Na trávě sníh
Na trávě sníh
a stopy.
Snad tady tančil kdosi.
Na trávě sníh
Tichem prázdné skříně
Připiš mi pár slov.
A pak mlč.
Už navěky mlč tichem prázdné skříně.
Stoupni si ke zdi a stůj.
Po hmatu
Ještě tě dokážu rozesmát.
A sebe.
Okamžik bez paměti.
Hodina snazšího dýchání.
Kde se miluje a umírá
Schováváš se za závoj utkaný ze snů,
protože se roztékáš a tam,
kde se miluje a umírá,
jsi vlastně v bezpečí.
Modře pruhovaný
Jsem blázen se svobodnou vůlí,
co se ti usídlil ve snech.
S posměšnou drzostí
hledíš mi do očí
Přítomné
Neptej se na zítřky, když je včera,
budoucnost ještě stále sní,
jestli se probudí nedosněna,
vezme si kousek ze snů tvých.
Vlny
Stále Tě vidím, jak si rozčesáváš vlasy
a sepínáš je sponkami.
Stále je vidím, Ty vlny světlehnědé krásy
pevně vrukou sepjaty.
Konverzace
Konverzace probíhala příliš pomalu,
podivně zvrácená vmonology ticha.
Zakončena slovy: Zítra nevstanu.
Vtom tichu těžko se dýchá.
I chlapi pláčou
I chlapi pláčou, když jejich dítě
umírá jim v náručí.
I chlapi pláčou, vždyť jejich sítě
jsou pak tak prázdné, bez očí.
Déšť
Prší ti do dlaní,
ale těch kapek není dost,
aby ses napil.
Tak stojíš vdešti a prosíš.
Zasněžen
Máš zasněženou duši
a klidně spíš.
Vobjetí chladivém, bílém
ses do náruče zimě odevzdal.
Modrá
Otevřít dveře a ucítit vůni
dýmky a čaje, co průvan sem zavál.
Pak těch pár schodů smodrým kobercem,
dovnitř potichu vstoupit,
Dívko, má paní
Řasy na tvářích, hlava se sklání,to Tobě teď, dívko, se upřímně klaní. Na kolenou klečíš, moje Paní. Kam život se poděl, odešel brzy,zbyly tu po něm jen palčivé slzy. Tvé dlaně za nás úpěnlivě prosí.
Jen ta slova
Jen ta slova,zapsané dialogy,věty, co bychom si jinak nemohli říct. Ale cosi chybí jim…Milovaný rukopis na dopisním papíru,co ještě voní po Tvých prstech. A stránky plné bílých sedmikrásek,namalovaných modrým inkoustem. Číst ho stále znova,tisknout k srdci listy papíru,a pak je převázané modrou stuhouvrátit na dno klavíru.
Dva draci a já
Schoulený v klubíčku ve vysoké trávě,dělá že spí a kouká se na mě. A já podívám se do jeho utrápených očí,jakoby věděl, proč život se točí,jakoby beznaději propadal…A jak tam leží a dívá se na mě,snad nám to svět udělal schválně,že nemám ruce a nemůžu ho obejmouta on křídla ztratil, nedokáže odlétnout. Pak sníh na nás padal…Pak přešly věky a my, sochy z ledu,toužíme po teple, po jarním květu. Ale bílé peří padá dál, neslyší.