Vypadá to nadějně. Jiskra byla zažehnuta. 

První dojem nelze zopakovat na druhý pokus. A ani skvělou dojnici nelze dojit donekonečna, že.

Všichni jsme tady jenom na návštěvě.

A pak že nemá vyjednávací schopnosti. Nejbohatší had na světě.

Stačí jeden kousanec a priority jsou někde úplně jinde.

Nedovolil bych si na Aboridžince sáhnout ani peříčkem. Dokonce se často řídím jedním z jejich moudrých přísloví - Pokaždé, když potkáš jídlo, sněz ho. Nikdy nevíš, kdy potkáš další.

Klokani vzali do zaječích. To je skvělá hláška.

No jo, vlastně, v Austrálii jsou jenom Aboridžinci a trestanci. 

To si troufáš, hrát se žralokama pupendo, když víš, že upadnou do transu. Ale stejně by mě zajímalo, kdo na to přišel jako první. To zkoumání muselo dost bolet.

Jasně že závidím.  Jsa introvertem, samotářem a mlčenlivým zádumčivcem, zcela upřímně a z celého srdce ti takové místo závidím. Ale jednou takové taky najdu.

Být u nás k večeři báseň, ani k pohřbu by nebylo daleko.

No vida, a máš domácího mazlíčka i hlídače v jednom. Někde jsem četl, že jed taipana dokáže teoreticky zabít sto dospělých očkovaných mužů, pět tažných koní nebo dva a půl slona. Zajímalo by mě, kdo dělá výzkumy tohoto typu. A hlavně kdo je platí.

Chatička na takovém místě, to musí být balzám na nervy. Pokud ovšem náhle neonemocníš. Ale i hrobeček na takovém místě bych bral.

V klidu a samotě? Já? No nevím. Já, když na mapě objevím místo jako stvořené k rozjímání pro milovníky klidu a samoty, většinou na místě samotném zjistím, že stejný nápad dostalo několik stovek milců samoty i s vřeštícími haranty, domácími mazlíčky a o klid se jim stará armáda dotěrných prodavačů cetek, plážových masérů a naháněčů do přilehlých restaurací a stánků s občerstvením.

Jedno čínské přísloví říká - ve woku vrabce od slavíka nerozeznáš.

Klobouk dolů před tvými vyjednávacími schopnostmi.

Hezké vyprávění to bylo. Všichni přežili, ani ptáček nebyl upečen.

Já to vidím pozitivně, s tím už se dá nějakou dobu přežít. Kokos je základ.

Pták je dobrý přítel. Někdy i chutný.

Sotva jsem se přikodrcal z Vietnamu, ještě jsem ani nevybalil kufry a co tu nevidím? Další dobrodružství mé oblíbené dobrodružky.

Díky, to mě těší.

"Uprostřed lokálu hořela židle." To by mě nenapadlo ani kdyby mě Pegas perutěma umlátil. Některé výjevy ti prostě upřímně a z celého srdce závidím. 

Jsem interpunkčně bezcitný. Nechci se vymlouvat, stejně už mi všechny výmluvy došly, ale nikdo mi nedokázal jednoduše vysvětlit, kam ty čárky sázet. Tak je rozsévám nahodile s nadějí, že se z času na čas trefím.

"Nebyl jsem si jistý kdo z nás dvou je mrtvý." To mě vysloveně nadchlo.

Hanoi - Ha Long Bay, císařské město Hue a Zakázané město, parfémová řeka, průsmyk Hai Van, Ba Ná Hills, Da Nang, Mramorové hory - historický Hoi An, Ho Chi Minovo město (Saigon), delta řeky Mekong, tunely Cu-Chi a tak nějak podobně podle možností na místě.

Inu jaro. Jestli počítám dobře, máme u misek na dvoře namísto obvyklých sedmi koček takových deset až dvanáct. 

Tak už je to tady, za čtrnáct dní odlétám do Vietnamu. Přání se plní.

Cooking Simulator je skvělý vynález. A netloustne se z toho.

Čte se to s úsměvem, jelikož všichni víme, že "žádný učený z nebe nespadl", a u blbců je nám to jedno.

Všichni jednou skončíme v tom virtuanálním světě.

Mno, text je to tak zajímavej, že ti ani nebudu vyčítat pravopisný chyby, páč si nejsem jistej, jestli tam nejsou schválně.

Až umře Plant a Page, tak to bude sice smutný, ale to nejlepší ze sebe už tady stejně nechali, to neumře nikdy.

Čte se to báječně, ale nevím, jestli bych měl odvahu na takový film vzít do kina maminku, odchovanou Jeanem Maraisem a Oldřichem Novým.

Checht. 

Taková recenze se čte jedním dechem. Člověk má chuť film okamžitě vidět a autorovi s radostí odpustí i těch pár drobných chyb, jako třeba "být více lidštější" nebo "potencionální divák".

Jakási poučka nabádá začínající literáty, aby psali to, co by si sami rádi přečetli, namísto toho, co jim zlomyslně radí kritici. Ovšem může se stát, že urputné lpění na svém zavede autora do slepé uličky.

Čas od času se z neprobádaných hlubin internetu vynoří spisovatel, jehož tvorba čtenáře zavalí, jako sopečný prach Pompeje. V takovém kumštýři, podobně jako v Papinově hrnci, postupně roste a sílí obrovský tvůrčí přetlak, který časem nečekaně a bez varování exploduje. Gejzíry písmen a ručeje slov se bezuzdně derou ven, aby se slily ve veletoky vět. Ani masivní těsnění vědomé sebereflexe, ani pojistný ventil spontánní autocenzury už autorovi nedokáží zabránit ve spektakulární kulturní erupci. S nadšením objevuje nové cesty slova, protismyslná významová, gramatická a lexikální spojení, náruživě vyhledává půvab a krkolomnost jemných i drásavých jazykových hříček, něžně se laská s jinotaji českého jazyka.

Začne pak svým dílem obesílat mnohá vydavatelství a nakladatelství, ale pokaždé mu odepíšou, že si musí nejdřív zaplatit korektury, ilustrace, práci redaktorů, papír, tiskařskou barvu, opotřebení tiskařských strojů, propagaci, distribuci a šrotovné očtených kusů. Teprve pak jsou ochotni o vydání knihy uvažovat.

V tu chvíli se v autorovi vzedme vlna tradiční české šetrnosti, no, vlna, taková spíš tsunami, a řekne si, že na pultech leží už tak dost neprodejných knih, že není třeba dalších, od tohoto úmyslu upustí a všecek roztrpčen a frustrován zaplaví internetové literární servery svými volněveršovanými básněmi.

Moc hezký a skoro až dojemný příběh z exotiky. Tak mě napadá, že začátkem dubna letím do Vietnamu. To budu od Palawanu už jen kousek. To bys skoro dolplavala, ne?

Mám nervy napjaté k prasknutí. 

To je jako útěk z Alcatrazu. 

Aha, no jo, Wang je ten kariérista. Kwee je honorární konzul. Kdo se v těch Asiatech má vyznat.

Opět vynikající recenze. Není to plýtvání talentem, dělat to zdarma?

No, ale já teď neusnu. Snad to dopadne dobře.

Tak indonéský lev pan Kwee si na tobě chtěl bezpracně vysloužit další frčku. Takovému pokušení se těžko odolává. Jsem celý napjatý.

To vypadá na doživotí.

Zhruba na tomto principu funguje bankovnictví.

Skvělé, skvělé, skvělé.

Díky, Lili, jsem potěšen a tak nějak celkově rozradostněn. Posílám úsměv. :-)

Tak to je tedy zapeklitá situace. Asi bych se strachy pos…

Už je zase za katrem. Děláš si nějakou statistiku, v kolika zemích tě zatkli?

Hehe. To je pěkná ironie, že ausgerechnet v přístavech nemají v oblibě námořníky. 

Přesně to jsem si myslel. Když slyším Singapur, vždycky si vzpomenu, že dovoz žvýkaček je tam hrdelním zločinem. Za některé menší prohřešky hrozí sice jenom výparask rákoskou, ale mnohé singapurské zákony jsou tak bizarní, že je naše hlavy neberou.

K3 díky, udělalo mi to radost a navíc už vím, že seznam kapitol mám příště umístit až na konec.

Výstižná zkratka. Člověk, aniž si to uvědomuje, je pořád těm mladším příkladem. Někdy i odstrašujícím.

To je zase jenom shrnutí stran úklidu na stránce, všechno už tady bylo. Ale stejně díky.

E?

Pokud by inteligence z evolučního hlediska přinášela člověku samé výhody, po dvou milionech let by neměli být blbci stále ještě v převaze.

Pěkný příběh. A poučný. Tož zase příště.

Člověk sice tak nějak tuší, že to dopadne dobře, ale napínavé to teda je.

Poklad! Už je to tady.

Viděl jsem na dunách i lyžaře. A šlo to sjíždět překvapivě dobře.

Hladit lva zrovna nemusím, ale jsou i zvířátka, která se k člověku lísají bez pobízení. Třeba pijavice.

Jůůů! Lodě plné přízraků. Doufám, že to není jenom námořnická latina.

Některá místa nejsou pro lidský život vhodná. Naštěstí.

Každý správný tajemný příběh začíná mlhou. Už se těším.

Jo, láska prochází žaludkem. Medvídka čekají napínavé okamžiky. A mě taky. Jak se teď nějakou dobu štrachám po horách, nemůžu doma najít ploutve, masku a šnorchl. Třeba je koupím na Cejlonu u Bati.

Úplně, jako bych tě slyšel: "Tak pozor, chovejte se k méďovi slušně, zbyly mi ještě dvě světlice!"

Věřící (ať už věří čemukoli) to mají holt trošku jinak nastavené, ale smát se jim za to nemůžeme, to by bylo politicky nekorektní. 

Ztroskotanci se na kře začínají množit. 

Kapelína bych si taky s chutí dal. Lahůdková ryba, obzvláště vyuzená, nemá chybu. Dokonce se z jejich jiker dělá něco jako falešný kaviár.

A všichni lední medvědi jsou leváci.

Přesně načasováno. Za okny taky vytrvale sněží a na dvorku jsem cosi zahlédl v ležící hromadě… Naštěstí je to kočka.

Mixer ETA vlastníme dodnes a opatrujeme jej jako rodinný klenot, protože (na rozdíl od celé řady novějších mixerů) stále spolehlivě funguje.

No jo, nenápadná šmouha. To je jasná katastrofa na spadnutí. 

Jsem rovněž reprezentantem světonázoru a politického přesvědčení, že do polévek jsou lepší sušené hříbky. 

Kdysi jsem četl v tisku článek, nesoucí podobné poselství. Něco ve smyslu: „Nesbírejte houby! Rozhodně se vyvarujte vstupu do lesa, který je odporně špinavý, plný jedovatých rostlin, krvelačných šelem, hemží se dotěrným hmyzem a slizkými plži. Lišky neúnavně olizují veškeré lesní plody, aby je infikovaly vzteklinou a klíšťata, úmyslně nakažená boreliózou a encefalitidou, v obrovských stádech číhají za každým stromem na nic netušícího houbomilce.“

Soudnému člověku neunikne, že tyhle věty jsou jen důmyslnou pomlouvačnou kampaní lobby výrobců hlívy ústřičné, žampionů a jiných polymerových napodobenin hub. A teď vidím, že i Theodor jim žene vodu na mlýn. Ale nevadí, my skalní houbaři se zastrašit nedáme.

Checht.

Trošku smutné, ale poučné.

Dá se říct, že člověk se stává silnou osobností, když má schopnost sebereflexe a je schopen udělat něco, co mu není primárně komfortní. Flexibilita a schopnost adaptovat se v nových situacích a na nových místech je pro mentálně silnější jedince příznačná. Přešlapy je poučí a posunou dál, aby v budoucnu učinili lepší rozhodnutí. Nedělají stále dokola ty samé chyby. Dělají sice jiné, ale chybami se člověk učí, že.

Podobně, jako Marcela, také jsem před časem obdržel e-mail, ve kterém se jakési dámě, kterou ani neznám, pozdává, že mám příliš malé přirození a nabízí mi přehršel medikamentů, díky kterým mé ohanbí v krátkém čase nabude tak olbřímích rozměrů, že i afroameričtí pornoherci budou houfně blednout závistí. Když si objednám několik balení, tak mi trvale stoupne nejen to, ale i sebevědomí, akorát si budu muset pořídit plavky s dlouhým nohávem.

To je jednoduché, když vjedeš do kruháče a máš zabočit do první ulice vlevo, tak jej přece nebudeš celý objíždět, že. Prostě to střihneš do protisměru a máš to blíž.

Jak říká Gabi. Čas mezi vložením a zveřejněním, to je takový manipulační prostor k úpravám textu v poněkud svéhlavém písmáckém editoru.

Pobavila mě představa narvala s ještě výhrůžněji vytrčeným klem než normálně. 

No vlastně ano, máš pravdu. Záběry narvalích hřbetů v puklině ledu jsem viděl už mockrát, ale pohled zespodu ještě nikdy.

Marcela.K. - Já? Já sypu, kudy chodím. Ostatní Hanáci, ve světě známí svojí štědrostí, mě už chtěli exkomunikovat pro bezprecedentní rozhazovačnost.

Jestli hudebníci a zpěváci zvlášť mají už z principu jakousi permanentku k osvícení a cestě do nebe, tak to mám taky po starostech, jsa od dětství poctivým (i když ne zcela úspěšným) dělníkem v hudebním průmyslu. Akorát že v bigbítu, nikoli v opeře. To bude nejspíš jinej level nebe, ale i tak jsem s tvojí prognózou spokojený.

To byl ručně pletací stroj Dopleta. Ten měl přece doma každý, ne?

A já bych to těm sousedkám dal přečíst povinně. Dokud žijí, ještě je čas se poučit.

Ale je to jen pohádka, že. Investovat celý majetek není bůhvíjak jasnozřivý počin. Mnoho bezdomovců by mohlo vyprávět. 

Nevěš hlavu, to přijde. Aby si tě všimli ostatní, musíš zanechat stopu. Jedno osamocené dílo je málo. Zkus víc číst ostatní a komentovat. Když mě zaujme něčí komentář, vždycky se podívám i na jeho profil a díla. Tak se tady autoři seznamují.

Nechci rýpat, ale k dokonalosti chybí jen dokončit větu: Z průmyslu je nejvýznačnější těžba uhlí a rybolov, který však díky úbytku ryb. 

Sice tuším co, ale vždycky je lepší, mít to černé na bílém.

Ó díky, přátelé, díky. Příští týden zase mizím do tepla, na ostrov proslavený čajem, barevnými sárí, pikantními pokrmy a akutními průjmy dramatického průběhu. 

O zemi zamlžených pralesů, soptících sopek, čistých vod, hrbolatých cest, pestrobarevných tukanů, vřískajících vřešťanů a chudých, přesto spokojených lidí se člověk dočte z mnoha cestopisů. Zážitek je ale nesdělitelný.

Čas zde plyne jinak, i hodnoty jsou zde jiné. Když se nám podaří naše povinnostmi zatížené hlavy trošku zchladit (já vím, v tom vedru to jde těžko), zjistíme, že si všechny ty problémy vytváříme sami. Sami jsme uvěřili tomu, že tu školu prostě vystudovat musíme, v práci se musíme snažit, abychom těch peněz, kterých máme už teď dost, měli ještě víc, musíme mít tohle či tamto a na schůzku musíme přijít na minutu přesně… Prozradím vám jedno tajemství - nemusíme! Co by se stalo, kdybychom něco z toho náhodou neudělali? Tady v Kostarice vidím, že vůbec nic.

Pura vida – čistý život.

Velmi dobře popsaná situace i psychologie postav v této (pravděpodobně) výseči z delšího psychologického thrilleru hrotí situaci až na samotnou hranici snesitelnosti. Závěr je pak vším možným, jen ne katarzí. Dal by se přirovnat k rozehrané partii. Postavám jsem rozuměl a dokázal se s nimi sžít i se všemi slabinami a nectnostmi, kterými je autor obdařil.

Mimo jemnost a hloubku psychologického vhledu je nutno vyzdvihnout také krásu a bohatost češtiny. Vytknout lze pouze drobné nedostatky (jako - z bodu z bodu A, nazapálená cigareta, atd), které autor hravě odstraní po dalším přečtení.

Dobře formovaný temný příběh, ve kterém není nic pozitivního, žádná světlá chvilka, žádná vysloveně milá postava, přesto čtenáře neodrazuje, naopak dráždí jeho představivost a láká k dalšímu čtení.

Copak klavír, ale housle! Nejhorší jsou housle, protože ty můžeš brát všude sebou. A pak dělat příbuzným cvičenou opičku.

Skoro mi slza ukápla. Mistrovský kousek.

Pravda, pravda, já jsem člověk mírný, povahy andělské, a všechna příkoří na mně páchaná přijímám pokorně a trpělivě s výrazem křesťanských mučedníků, jdoucích do arény. Ale když se mi děje nějaká nespravedlnost a ještě je mi spíláno, že si za ni můžu sám, tak se zapomenu, pohár trpělivosti přeteče, a stávám se stoupencem názoru, že takového nactiutrhače musí přece hrom zabít v širém poli!

Připomenutí starých časů není nikdy dost. Stejně si myslím, že z těch mladých tomu už málokdo věří.

Hergot, taky jsem celý život muzikantem. To jsem zvědavý, co si o sobě někdy přečtu.

Slečna drsňák. 

No ano, já vím, Srí Lanka se vyslovuje s takovým šišlavým Š. Už jsem tam nějaký čas pobyl a chystám se položit kytku i ke dveřím mého přítele, kterého jaksi dohnala politická situace. Ještě jsem mu stihl napsat doporučení na jeho profesionální profil, ale zemřel dřív, než si jej stihl přečíst. Renesanční člověk.

Snad v každé zemi jsem potkal někoho, koho bych v budoucnu chtěl znovu vidět.

Pokud chcete na Srí Lance průvodce, který je dobře informovaný, moudrý, profesionální, zábavný, flexibilní, anglicky mluvící a ke všemu přístupný, pak je vaším mužem Rushaan Cassière. Chlápek s vizáží Morgana Feemana a kultivovanou výmluvností Marka Ebena. On i jeho řidič, jehož jméno mi bohužel neutkvělo v paměti, byli velmi milými a příjemnými společníky i starostlivými průvodci na naší cestě.

Byli jsme mile překvapeni velmi dobrou úrovní ubytování. I lokality jednotlivých hotelů byly vybrány geniálně, s ohledem na současný bezpečnostní stav vždy na odlehlém, avšak exkluzivním místě. Rushaan vždy zajistil bezproblémový průjezd vozidla skrze nespočetné policejní a vojenské kontroly, skrze mýtné brány, rozdával úsměvy policistům a vojákům, sem tam utrousil nějakou tu bankovku a sem tam dobré slovo. Prostě věděl, koho požádat, koho poprosit a koho rovnou podplatit.

Musím oběma vyseknout hlubokou poklonu za to, že se postarali, abychom nemuseli řešit jedinou frontu na banány, že nám skvěle sestavili plán výletů, abychom viděli všechny srílanské highlights a přitom nebyl problém do programu zařadit něco nového podle našich rozmarů. Že nás všude dovezli pohodlně a bezpečně, že nás nehonili a dali nám čas si jednotlivá místa vychutnat, že znali odpověď téměř na každou zvídavou otázku, ale hlavně – že tam byli s námi a pro nás. Že si s námi sedli a vyprávěli o místních lidech, zvycích, že si s námi vyšlápli každý kopec, že se s námi dokázali radovat z pohledu na koupající se slony i když je ten měsíc viděli už po dvacáté. Že nám ukázali Srí Lanku trochu komplexněji, než by se dalo s neosobní CK nebo s pouhým bedekrem v ruce.

Byl to přesně ten typ zájezdu, kdy na dovolenou přijíždějí klienti a odjíždějí přátelé.

Škoda dobrého člověka.

Ano, klasika mezi seriály. A to jsem jej sledoval jen kvůli manželce.