Písmák Zloděj
("Vyprávěnka", míněná pro děti i dospělé. Děj se odehrává někdy kolem roku 1940, v obci Koňákov ve Slezsku. Za inspiraci děkuji mé již zesnulé tchyni Toničce. )
Toni byla ranní ptáče.
Vyšla mi nová kniha
Vážení a milí,
pokud to někoho zajímá: Vyšla mi sbírka povídek Co ženám vadí. Jako odměna za účast v soutěži nakladatelství Talent ProArt.
Zdislav Wegner (Edvin) .
Halloween
Halloween
Toho dne manželka jako vždy po ránu zapnula internet. Z obrazovky se na nás rozeřvaly titulky ve všech odstínech červené, žluté a oranžové. “Vypni to,” zvýšil jsem hlas, a ona, celá poplašená, tak učinila. “Pojďme radši nakoupit,” navrhl jsem.
Valdek
Valdek mě na internetu hledal celá léta, až mě našel. “Vítej, starej brachu. ” napsal mi na jednom chatu a já dlouho hledal v paměti, kdo že to ten Valdek je, a nakonec jsem se vzdal a omluvil se, že si na něj opravdu nemohu vzpomenout. Na to mi odpověděl, že se mnou chodil na základku na Školní ulici, že je Valdek ze šestý bé, a že tohle se mu od tý doby, co si nechal narůst plnovous, stává často; prý na ulici ho ani staří známí nepoznávají.
Takový, jaký je
Přijela k nám patnáctiletá vnučka. Prý aby poznala svět. Přihlásili jsme ji ve škole, a ona si začala vodit domů kamarádky. Každou zvlášť, nebo všecky najednou.
Vozíky
Byl studený večer, ulice vymetl severák. Ve výklenku před vchodem do banky si nějaký bezdomovec zřídil bivak. Natáhl plachtu od bytelných dveří k nákupnímu vozíku. Pod plachtu umístil tenkou matraci a odřenou vojenskou deku, a bylo to.
Puma
Puma
Byl teplý podvečer raného léta. Seděli jsme u sousedů v zahradě. S námi tam byl muž s širákem na hlavě a výrazem dobrodruha ve tváři. Nevím, kdo jej pozval.
Angličanova řeka
Angličanova řeka pramení v nedalekých horách. Zajeli jsme do míst, kde je ještě poměrně dravá. Tam se skála pod ní zlomila, a tak vznikl vodopád. Nic moc, vždyť to není Niagara.
Zub
Zub
Volali nám od zubaře. Z toho, co mi řekli, jsem byl v šoku. Zíral jsem dlouho na mobil v mé dlani, a až pak ho típnul.
“Je poctivej, nebo jenom blbej.
Divný jméno*
Má sestra rázným krokem odměřovala chodbu radnice. Při chůzi kroutila hlavou vpravo a vlevo, to jak si četla cedulky na obou stěnách. U jedné se zastavila, posunula si brýle na nose a se svraštělým obočím ji studovala. Změna jména a příjmení, přečetla nahlas a na dveře vedle cedulky zaklepala.
V sedmém nebi
Vlastně ten den začal docela hezky - vyšlápli jsme si na nákup ještě před východem slunce, kdy je v Bavorském lese nejkrásněji. I když jsme prošli jen okrajem lesa, našel jsem dva hřiby, a to je vždycky dobré znamení.
Pak les skončil. Ještě jsme šli kousek po cyklostezce, a už se před námi otevřelo rozlehlé parkoviště supermarketu.
Mlčení*
Jednou jsem se Józkovi postavil na chodbě do cesty a zeptal se ho, co soudí o Ester, ale on stál a mlčel, a já musel otázku opakovat. Jeho rty se od sebe jen s námahou oddělovaly, jako by ty dva centimetry nahoru či dolů byly stoupáním na Mount Everest. Pusu sice otevřel, ale nevyšla z ní ani hláska, a když už měl ústa zase přivřená, cosi zavrčel, a že to byl kluk starší a hlas měl po tatínkovi hluboký, udělalo to na mě dojem, ale rozumného z toho stejně nevyšlo nic. Józek stál a čekal, až mu uvolním cestu.
Holič Jarda*
Jardu jsem v jeho suterénním holičství navštěvoval tak jednou za měsíc. Jen co mě zmerčil, zákazníka nechal sedět a po celém holičství sháněl takové ty placaté kožené polštáře, co je holič mrňavým zákazníkům podkládá pod zadek, a jak jsem v čekacím koutě seděl, ty polštáře mi do klína poskládal, a já je oběma rukama přidržoval a pozoroval ho, jak kolem zákazníka tančí, jak ve svých štíhlých prstech nůžky drží a neustále s nimi cvaká, a při tom cosi vypráví, sípavě se směje, až se zajíká, a zákazník Jardovi naslouchá, v zrcadle se na něj celý šťastný usmívá, a Jarda si s ním může dělat, co si zamane. On třeba místo, aby křeslo obešel, zákazníka i s křeslem roztočí, až se ostříhané vlasy kolem rozletí, a kdo Jardu neznal, mohl by si myslet, že z toho cirkusu nemůže vyjít nic dobrého. Ale Jarda asi stříhal dobře, protože jeho čekací kout nikdy nezel prázdnotou.
Já takový nejsem
Pršelo, když jsem přijel na parkoviště před supermarketem. Kus dál stálo ještě jedno kolo, jinak nic. Kdo by taky za takového počasí jezdil nakupovat na kole. Jen starý podivín jako já, nebo vyložený chudák.
Uživili bychom se v Ekvádoru?
Láďovi bylo sedmnáct, Břeťovi o něco víc, ten první pivní soudek, ten druhý chmelová tyčka. Musel být na ně hezký pohled jak se tak spolu po městě procházeli, filozofovali, a při tom rozhazovali rukama. Nadšením nad vlastní důvtipností se navzájem po zádech poplácávali, a Láďa jednou řekl, že by měli ta svá moudrá slova zapisovat. Asi jako odkaz příštím generacím.
Náčelník
Ten obrovitý chlap, co se nám s rezavým nákupním vozíkem postavil do cesty, u nás neměl šanci. “Ne, nemám. ” jsem řekl dřív, než stačil otevřít ústa.
Byl to náš první den v San Franciscu, ve městě, které jsem od dětských let toužil uvidět, a tu žebráci na každém kroku.
Proroctví
Seděl jsem v autobusu a pozoroval chlapíka na sedadle za řidičem. Buď strašně kašlal, nebo sípavým hlasem na celý autobus vysvětloval, jaké úrazy na šachtě kdy utrpěl. Pravou nohu natáhl do uličky, vysoukal si nohavici a všem ukazoval koleno s hrůznými jizvami. “S timhle mi doktor nepomuže, to spravi enem kremace,” říkal a masíroval si nohu.
Klíče
Josef, náš soused, mě potkal na schodech. Zacinkal mi klíči před nosem.
“Ty, Zdeňku, naši maj tu zlatou svatbu, sezvali rodinu, a nám koupili jako návnadu lístky do Nároďáku. Tak tam musíme zajet.
Ješitnost
O polední přestávce jsem si vyšel do parčíku za podnikem. V jedné chvíli mě něco chytlo za rukáv.
“Co to. ” lekl jsem se.
Velký člověk
Vyšel jsem z bytu a po pár krocích jsem sáhl po klice domovních dveří, ale ony se otevřely samy. Pan Konrád, pětadevadesátiletý džentlmen štíhlé postavy a bujné kštice, mi stál v cestě. “Á, dobré jitro. ” usmál jsem se na něj.
Charisma
Nenávidím nákupy. Takže onoho dne jsem se před prodejnu pouze postavil a dovnitř vešla manželka sama. Koupit ledový salát, protože já obyčejný nemám rád, i když jsou v něm vitamíny, chutná mi totiž jako tráva. A ochucený zálivkou holt chutná jako ochucená tráva.
Madona
Zvonek u našich dveří se rozdrnčel. Za nimi stála mladá, štíhlá žena, se snědým dítětem na rukou. Ach, ty velké, černé oči arabských dětí. Nevinné jako světla srnčete, uhrančivé jako dva řeřavé uhlíky.
Klepáč*
Jen co tu starou Němku pohřbili, přijela před její činžák na náměstí vétřieska, z ní vyskákali tři chlapi, jeden zůstal dole a dva z nich vyběhli do podkroví, otevřeli si dveře jejího bytu a začali oknama vyhazovat, co tam po ní zůstalo. Na chodník pršel nábytek, a hlavně obsah skříní: Z okna pod střechou vylétávaly kabáty, sukně i spodničky, chvíli se nadmuté jako padáky snášely, aby se poté svinuly do klubíčka a propadly o patro níž, kde je vítr zachytil, zatočil s nimi, obrátil na rub a na líc, až se nad nimi smiloval a nechal je měkce přistát na hromadě vedle vétřiesky.
A nakonec vyletěl chomáč drobného smetí. Zůstával za ním barevný oblak papírků.
Proti zákonům
Proti zákonům
Dnes ráno, ještě než se slunce vyhouplo nad obzor, jsme s manželkou běželi po naší trase mezi domky a zahradami. Běžel jsem po špičkách po chodníku, dával jsem pozor, abych dopadal doprostřed každé páté dlaždice a aby mě do své pasti nechytla nějaká uvolněná. Manželka běžela po hladké cestě; jeden pád a naražený palec jí stačil. Chládek a pohoda v šeru, kdy všichni ještě spí.
Boubelky
Sotva pár dní po tom, co jsem se z totálního nasazení v Německu vrátil, si mě máma v kuchyni posadila, podívala se mi do očí a hlasem plným péče mi sdělila, že bych si měl najít „hodnou, věrnou, a hlavně robotnou děvčicu“. Vysvětlila mi, že Pánbu to tak přikázal, protože „baba potřebuje chlapa, a chlap babu“. Ale já byl na tohle její nabádání hluchej. Zkusila to teda jinak.
Souznění duší
Dcera se nám provdala do Anglie a brzy jsme od ní dostali pozvání. Sbalili jsme se a příštího dne kolem třetí ráno už jsme uháněli po dálnici na sever, přes hory a doly, přes jednu hranici, druhou, pak jsme proklouzli pod vodami kanálu La Manche, a dále, podél pobřeží směrem na východ, do malinkatého městečka, ukrytého v zapadlém koutě hrabství Kent.
Když jsme dorazili, už se stmívalo. Čekali na nás před dveřmi, a jen co jsme si svlékli kabáty, oznámila mi má ratolest, že zítra přijdou na večeři i rodiče manžela.
Dopis Baťovi
Milý pane Baťa,
kamarád mi řek, že Vám můžu klidně napsat, že Vám to moje psaní bude spolehlivě doručeno, i když jste už nějakej ten rok na pravdě Boží. A že mám na to psaní pouhý dvě stránky, napíšu Vám jen to nejdůležitější. Třeba to, že můj táta byl taky švec.
On s tím řemeslem začal za poslední války.
Jez
Jednou jsme se Zdeňkem v poruše stavěli dřevěný stojky. Já ty stojky přidržoval a Zdeněk je pětikilovým kladivem podbíjel. A jak se tak u jedný rozpřáh, už jsem věděl, že se netrefí, já mu hleděl do očí, co vystupovaly z černoty jeho špinavýho obličeje jako dvě malý sněhový koule. Ty oči koukaly bokem, k pancíři, po kterým zrovna sjížděl kombajn.
Nevím, a vědět to nechci
Slezané jsou divné plémě. Aspoň v mém chápání. Když vám něco vypráví, klidně utnou větu v půli slova; říci zbytek považují za ztrátu času a energie, neboť oni si holt dobře rozumí a říci více není třeba. Nebo při referování o nějaké události se neobtěžují jmenovat ani o koho šlo, ani místo, kde se to seběhlo.
O Lišákovi a Zajíci
Byl jednou jeden Lišák, zdatný lovec, jenž měl rád zaječí se zelím. Jeho paní dobře vařila a maso mu pekla na másle. Koření i přílohu nosila zjejich vlastní zahrádky. Měli se dobře a nic jim nescházelo.
Růžové bombarďáky
Sebral jsem z vázy polovičku červených květů, přehodil si popruhy školní tašky přes ramena a vyběhl z domu. Maminky mi bylo trochu líto, ale zoufalá naděje, že karafiáty podplatím matikářku, že mě přestane pérovat, že už mě konečně nechá žít, byla silnější. Ve třídě jsem květiny umístil do sklenice na jejím stole, zalezl do své oslovské lavice vzadu v rohu a čekal.
Vešla, usedla, rozložila si své věci a teprve teď si květin všimla.
Bílé Vánoce
Text jsem po protestech ze strany několika matek odstranil.
Pokud si jej přece jenom chcete přečíst, použijte prosím následující link:
http://www. pismak. cz/index.
Chlapec ve žluté mikině
Když jsem na kole přijížděl kželezničnímu přechodu, do uší mne udeřilo výstražné zvonění a současně mne oslepila oranžová světla. Zaklel jsem a seskočil zkola. Závora se zavřela a mezi čekajícími proklouzl štíhlý mladík asi tak osmnáctiletý, vnápadné žluté mikině. Než jej stačil někdo napomenout, podlezl závoru a rozběhl se přes koleje.
Ty starej vole!
Asi jsem vstal levou nohou. Štvala mě manželčina připomínka hned po ránu, že to daňové přiznání je už opravdu třeba dodělat. A taky že střecha nepřestala zatékat, že děcka poté, co viděly moji dílnu, zase neuklízí. A když jsem se podíval do zrcadla v koupelně, byl jsem definitivně na dně.
Stisk ruky
V osm čtyřicet už stála na náměstí. Musela vyjet pár minut po šesté, aby se sem vůbec nějak rozumně dostala. S jedním přestupem. Matka jí zakázala zůstat na nocleh, což by nebyl takovej problém.
Perly
Už se stmívalo, když jsem vezl poslední kolečko hlíny ze zahrady do kontejneru před domem. Při tom jsem si povšiml na černém chodníku světlé skvrny. Nehodila se tam; jako bílý květ na hromadě hnoje. Vytlačil jsem kolečko po fošně do kontejneru, vyklopil a nechal je tam ležet.
Díky za vraždu! - Kapitola devatenáctá románu
Intermezzo:
„No právě - vidět očima a vidět myslí, to jsou dvě rozdílné záležitosti,” řekl pan Józef. „Oči můžete zavřít, a obraz je pryč. Ale vymazat vzpomínku. To normálně nejde.
Starý vlk - Kapitola osmnáctá románu
Intermezzo:
„Byla to láska. ” řekl jsem.
„Ona ovšem hledala sponzora. Možná taky pro to dítě nějakýho náhradního tatínka,” řekl pan Marek.
Vilka v Zahradní ulici č. 5 - Kapitola sedmnáctá románu
Intermezzo:
„Vyprávěl Vám o tom období ve svém životě často. “ řekl pan Antonín.
„Ani ne, spíš jen když se takříkajíc přeřekl. Strýc měl strach o něm mluvit.
Borůvky - Kapitola šestnáctá románu
Intermezzo:
„Říct jen tolik, kolik je třeba, ulevit si, ale nepožadovat od posluchače nějaký soucit a tak, to nedovede každý,“ řekl pan Józef.
„Já u něj obdivuji tu schopnost sebereflexe,“ poznamenal pan Antonín. „Vždyť jsem se setkal i sdocela jinými Němci. Má žena je sestřička.
Frontschwein - Kapitola patnáctá románu
„V těchto příbězích byli mimo jiné zmíněni lidé, kteří vidí zlo všude, jenom ne vsobě,“ poznamenal pan Antonín. „Ale co ti, kteří cítí toho čerta řádit vsobě, ne vjiných. “
„Znal jsem vsousedství ženu, která po celý život ubrekávala, že prý je moc nemocná,“ řekl pan Józef. „Požadovala od každého, zvláště od svého manžela, aby na její stav bral ohled.
Výlet - Kapitola čtrnáctá románu
Intermezzo
„Ve vašem vyprávění, pane Józefe, Petr nemohl přijmout smutnou skutečnost,“ řekl pan Antonín, „protože na to nebyl vybaven. Asi nás tak příroda chrání před něčím, co bychom jako děti nezvládli. Jen si představte, kam by to vedlo, kdyby děti rozmýšlely nad tou sice vzdálenou, ale přece jenom krutou jistotou. Kolik bychom slyšeli smíchu na dětských hřištích.
Kamarád jen na chvíli - Kapitola třináctá románu
Intermezzo:
„Kdo ví, jak to s tím brzděním vlastně bylo,” řekl pan Józef. „Možná to bylo tak, a možná ten váš známý tak trochu Pánubohu pomohl. To se už nejspíš nedozvíme. Pomož si sám a pomůže ti Bůh, jak se říká.
Záhada - Kapitola dvanáctá románu
Záhada
(Povídka dle vyprávění pana Antonína. )
Julian mne překvapil na lavičce v parku. Místo pozdravu si opřel pravou nohu o její okraj a začal si rozvazovat tkaničku.
„To je jako v tom mým životě – vždycky, když chci vyřešit nějakej problém, třeba přijít na něco záhadnýho, zaplantá se mi to eště víc.
Doktor Tichý - Kapitola jedenáctá románu
Doktor Tichý
(Povídka dle vyprávění manželkypana Józefa)
Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jehoruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.
Randolf - Kapitola desátá románu
Randolf
(Povídka dle vyprávění pana Antonína)
Zrovna jsem natíral stěny obýváku na zeleno a rozčiloval se nad odstínem, který si vybrala manželka, když se z rádia ozvalo:
„Randolfe, kdy jste měl první zkušenost salkoholem. “
Soused - Kapitola devátá románu
Soused
(Povídka dle vyprávění pana Marka)
„Víte, táta neměl některý lidi rád. To když už jsme bydleli ve Slezsku, tak třeba by se mohlo zdát, že měl stím sousedem, co bydlel pod náma a taky zplodil spoustu děcek, hodně společnýho, vždyť u nich bylo jen o jedno děcko míň než u nás, a ten soused taky fáral a původně dělal něco jinýho. I oni byli přivandrovalci. A tak ho táta jednou pozval na brigádu, to když už se jedna zmojích nejstarších sester vdala a stím svým mužem si chtěla pořídit vBeskydech chatu.
Šachy - Kapitola osmá románu
Šachy
(Povídka dle vyprávění pana Józefa)
Na obzoru se blýskalo - blížila se anglická fronta. Stáli u hromádky hořících polínek na dvorku selského stavení v Normandii. Už dávno si zvykli na ozvěnu dělostřeleckých granátů dopadajících o pár kilometrů dál. Dunělo to jako bubny symfonického orchestru.
Byl Štědrý večer - Kapitola sedmá románu
Byl Štědrý večer
(Povídka dle vyprávění pana Antonína)
a on seděl ve vozíčku na balkóně své garsonky a díval se do oken okolostojících činžáků. Stmívalo se a okna se jedno po druhém rozsvěcovala. I když měli lidé záclony zatažené, rozpoznával pohyb za nimi, spoustu stínů kroužících vštědrovečerním shonu sem a tam. Pár rodin už zasedlo ke stolu.
Ďábel - Kapitola šestá románu
Ďábel
(Povídka pana Józefa, dle vyprávění pana Marka)
Pastor se na mne zvýšky své kazatelny podíval, usmál se kysele a malinko zavrtěl hlavou. Pak hledal dál vPísmu Svatém, a nakonec začal předčítat ještě jeden zveršů. Jeho sonorní hlas naplňoval modlitebnu. Táta vedle mne se na něj plně soustředil.
Alter ego - Kapitola pátá románu
Alter ego
(Povídka dle vyprávění pana Józefa)
„Co jsi mi udělala na oběd, panenko. “ zeptal se jako každého odpoledne.
„Škubánky, panáčku,“ odpověděla mu a postavila před něj plný talíř. Chvíli se v tom šťouchal vidličkou a ona přihlížela.
Věčná milenka - Kapitola čtvrtá románu
Věčná milenka
(Povídka dle Slávkova vyprávění)
Jen co se vlak rozjel, někdo otevřel dveře mého kupé a šouravě vstoupil. Spolu s ním se dovnitř vedral závan podzimního chladu. „Zavřete ty. “ chtělo se mi vykřiknout, ale pohled na toho člověka mne zarazil.
Tlustá Ann - Kapitola třetí románu
Tlustá Ann
(povídka dle vyprávění pana Antonína)
Fred se na mne podíval svým jediným okem a pak se zase sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice. Nedůvěřoval mi, že jej včas upozorním na přijíždějící náklaďáky. Ty se kvůli takový prkotině jako já nezastaví, tvrdil.
Zvuk houslí - Kapitola druhá románu
Zvuk houslí
(povídka dle vyprávění pana Józefa)
„Lehni si pořádně. “ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech.
'Dyť už ležím,' mňoukl Sam a rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil fialové oči a začal příst. Bylo dusno.
Sólo
Když jsem na kole vyjel z lesíka, málem jsem tomu chlapovi přejel nohy. Seděl na lavičce hned vedle hřiště pro děti, zpola zakryt křovím, nohynatažené před sebe. Nedalo se to ubrzdit - kolo klouzalo po jehličí. V poslední chvíli jsem seskočil na zem, ale předním kolem jsem do něho přece jenom žduchnul.
Svatý Štěpán
„Toho dne, když táta přišel domů a nechtěl nic jíst, bylo taky takový hezký počasí jako dnes. Víte, táta už byl i tak dost hubenej, ale když to s ním začalo, tak měl najednou na krku takovej velkej ohryzek. “Podíval se na své ruce a jednu dlaň vložil do druhé. „My jsme v sobotu měli ten svátek.
Básnička o zlomeném srdci
Když bouře loď těžce poškodí
Loďaři v doku s tím si poradí
Když raní mne někdo neznámý
Taková rána snadno se zahojí
Bedtime story
I have decided to set up an internet diary.
But I can not write one.
If I was a photographer, I would put a picture here.
If I was a violin player I would play something.
Jablko
Zase jednou…
„Tak co. “ ptá se otec klučíka, který kráčí vedle něho, neochotně se drží otce za ruku.
Nebo ještě jinak. Otec svírá ruku chlapce, který by se tak rád pustil, ale netroufá si.
Slohovka
Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala súsměvem a svervou. Byla krásná. A chytrá.
Kocour Berta a magpie
Sluneční záře, tlumená záclonami, pronikala do naší ložnice a předpovídala ještě jeden horký, prosincově letní den. Probudilo mne ticho. Ze zahrad, vždy zrána přeplněných zpěvem ptactva, tentokrát pootevřeným oknem nepřicházel ani hlásek. V prvních měsících u protinožců jsem si na tu melodii zpěvu australských ptáků nemohl zvyknout.
Ve stínu blahovičníků
„I am Polish. Are you Polish too. "
"No, I am not Polish, I am Australian. "
"And what about you.
Freud by ze mne měl radost
Po příchodu do kanceláře jsem zapnul počítač. Jsem totiž strašpytel a uvěřil jsem podnikové fámě, že se to centrálně sleduje. Jako skutečný začátek mé pracovní doby. Hned nato jsem otevřel podnikový intranet, a v něm okno Lotus Notes.
Záhada
Julian mne překvapil na lavičce v parku. Místo pozdravu si opřel pravou nohu o její okraj a začal si rozvazovat tkaničku. Nešlo mu to.
„To je jako v tom mým životě – vždycky, když chci vyřešit nějakej problém, třeba přijít na něco záhadnýho, zaplantá se mi to eště víc.
Frontschwein
„Slyšíš, jak to křupe. “ Sníh, to byla jedna zvěcí, co mi vAustrálii chyběly. A taky ty větve smrků a jedlí, ohýbající se pod jeho tíhou až kzemi.
Manželka nic neříkala, našlapovala tak, jak to dělával už její táta, mírně zeširoka, aby neuklouzla, jako námořník na palubě za bouře.
SOS
„Tak, a jaký tomu dáme titulek. “ řekl Státník poté, co napsal poslední řádek. Odsunul od sebe klávesnici počítače a promnul si unavené oči. Tajemník stál vedle jeho psacího stolu a ani nedutal.
Piraně
Kolín, 16. 12. 2010
„Co mám stím vším dělat. “ zněl hlas mé tchyně ve sluchátku, „pořád mi sem někdo něco nosí a přeje veselé Vánoce.
Alter ego
„Co jsi mi udělala na oběd, panenko. “ zeptal se jako každého odpolede.
„Škubánky, panáčku,“ odpověděla mu a postavila před něj plný talíř. Chvíli se v tom šťouchal vidličkou a ona přihlížela.
Vrána
Vrána
Ta vrána se mne držela,
když jsem na cesty změsta šel,
pořád kolem mé hlavy létala
Studna
Můj šéf, starej Benda, mne zavedl ke své studni hned, jak jsme kněmu domů dorazili. Sklonil jsem se nad ní. Na jejím dně se leskla jen žalostná loužička.
„Matka zrovna všecku vodu vyčerpala.
Podhánění
Prosincový večer. Vrazil jsem rýč do země, přišlápl, podebral, a pak šup s bochánkem jílu do kolečka. S naloženým kolečkem po cestičce ze zahrady ven, po chodníku až ke kontejneru u okraje ulice, namířit, rozběhnout se, a po fošně dovnitř. A po celou cestu se modlit, abych se strefil, aby mi noha na zablácené fošně neuklouzla, abych si o ocel okraje kontejneru nevyrazil zuby, nepřerazil nos.
O psaní - 2
Já a teď
Jsem v hospodě a je mi fajn. Kámoš mi ukroutil jointa s marjánkou, do dlaně mne chladí sklenice piva, kamarádi i kamarádky, tedy zvláště ta nohatá, se mi ve sladkém oparu, co se z cigarety line, zdají hodni mé vroucí lásky, co jí mé srdce přetéká. ”
Manželka, můj samozvaný dvorní kritik a literární poradce, mi držela papír s těmito řádky před očima a cosi vykřikovala. Po těch desetiletích, co jsme spolu, jsem si sice na její energická jednání zvykl, dokonce se jim většinou i ubráním, ale když mi klekne na hruď ve čtyři ráno, když mi ta zdravotní sestra odborně stáhne dýchací cesty na minimum, pak ji vyslechnu jako beránek a následně, v mátohách, vše vykonám dle jejích upřímně míněných rad.
O psaní - 1
Zklamání a naděje
Hltal jsem Annu Kareninovou jako tehdá, před více než čtyřiceti lety, ale tentokrát mne nezajímaly milostné pletky Vronského a Anny, nýbrž skvělé vypravěčské umění Tolstého.
Jak jsem vychutnal popis koňských dostihů nebo třeba nástupu jara, jak jsem dokázal ocenit, že ani jedno slůvko nebylo vtextu navíc, jak jsem studoval gradaci kapitoly, která, podobně jako všecky zbylé, byla samostatným příběhem i částí většího celku; na níž se dalo učit se umění psát jak celé obsáhlé romány, tak kraťoučké povídky.
Povzdechl jsem si nad mým beznadějným úsilím aspoň krůčkem se mu přiblížit, a položil jsem knihu na kolena, sprstem mezi stránkami.
Vulgarita, jak ji svět nezná.
Dost dlouho jsem váhal, jestli mu to mám říct. Bylo to u stolu vkantýně.
„Pane kolego, nechci se vás dotknout, ale bryndáte si na kravatu,“ nevydržel jsem to.
Až se zakuckal, jak jej to polekalo.
Výpalné
„Mrkni na toho chlapa,” řekl můj přítel, starý a protřelý Kolíňan. Ukázal mi toho muže bradou, skrytou za okrajem šálku,na němž se skvěl obraz kolínské katedrály.
„Co je na něm. “ otázal jsem se.
Síla modlitby
Zraky diváků směřovaly nejen ke hráčům. Sledovaly let míče, který skončil na hrudi jednoho zobou trenérů, jenž jej nechal skutálet po svém trupu, stehnech a holeních až na botu. Míč se zastavil na špičce trenérovy boty, otočil se párkrát kolem své osy, poskočil, a jako by byl hnán svou vlastní silou vylétl tři metry do výše. Když se vracel zpět, nastavil mu trenér své stehno.
Domů se nevrátíš
Skvělý pocit. Tak stručně by se dalo shrnout jeho dnešní rozpoložení. Do Havlíčkova Brodu jel vlakem. Nedávno se připojil k výzvě ekologů šetřit životní prostředí, tak se pro jednou rozhodl své slovo proměnit v čin a zkusil šetrné cestování v praxi.
Havířov
Bylo to na dětském hřišti cizího města. Sedával jsem denně na lavičce, něco četl, nebo se díval na děti, jak se snaží zlomit si krk a všecky údy na prolézačkách a houpačkách. Dcerce se to jednoho krásného dne podařilo: Sjela z plechové skluzavky a místo dosednout do písku, sedla na svou vlastní ruku. Nemocnice.
Kamarád jen na chvíli
Hráli jsme před barákem fotbal. Co se taky dalo na sídlišti jiného dělat. Mě postavili do branky, sami lítali jako splašení a rozdávali góly jak naproti, tak mně. To oni byli hrdiny a já ten cvalík, co se hodí jen na ucpání branky.
Odvaha
„Co budeme dělat. “ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat. “ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování.
Doktor Tichý
Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jehoruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.
Jako Schumacher ve svém stroji
Vyjel jsem z brány podniku jako Schumacher ve svém stroji. Už léta jezdím na kole stejnou cestou domů, znám zpaměti všecky její pasti, její zvuky, její vůně a světla či stíny. Nic z toho nevnímám.
Leda že se stane něco neobvyklého.
Naši blázniví sousedi
„Co s tím uděláme. “ zeptal jsem se jen tak, aby má žena neřekla, že rozhoduji vždy sám.
Stáli jsme v kotelně a nasávali vzduch přesycený výpary topného oleje. Původní majitelka hrála s oblibou bridž, a trubky spravovala lepicí páskou.
Bílí černí medvědi
K. ve Slezsku, předjaří 1945
„Co bydymy robić. “ Co budeme dělat. řekla maminka a hledala na desce stolu tátovu ruku.
H.
Ten chlapec, na kterého myslím, dostával na Vánoce vždy to, co si přál. A i když na to nebylo a rodiče se měli co ohánět, aby své děti pouze nakrmili a ošatili, jednou to byla kytara, podruhé brusle. Nechtěli vidět a slyšet pláč zklamaného dítěte.
Sotva povyrostl, odešel.
Ádinka a Boží znamení
Bylo to moc dávno, tak dávno, že si ani nejsem jist, do jaké míry je to pravda, a do jaké lež. Vím jen, že to bylo někdy kolem Vánoc. Ádinka se blížila ke čtyřicítce, a ačkoli byla zbožná a Pánaboha už po mnoho let každého večera upřímně prosila o manžela, tedy muže věrného Jemu a jí, ten pravý nebyl na obzoru.
„Maminko,” řekla Ádinka jednoho večera při svíčce, neboť pořád ještě šetřily na její svatební výbavu, „já bych si toho Lojzu třeba i vzala.
Pověra
Ležím na terase a koukám na nebe počmárané kondenzačními čarami. Blíží se čas dovolené, a mne zmáhá slabost. Loni jsem taky tak toužil, a místo sbaleného kufru zatloukli rakev, místo letu přes oceán jsem šlapal na hřbitov.
Stávám se pověrčivý.
Dvojníci - 3
Dvojníci
Příhody strýce Františka
Kapitola 3. Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné.
Dvojníci - 4
Dvojníci
Příhody strýce Františka
Kapitola 4. František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží.
Dvojníci - 2
Dvojníci
Příhody strýce Františka
Kapitola 2. Byla horká noc pozdního léta. V jižní Francii, na pobřeží Středozemního moře, tam, kde sestupuje z hor studený vzduch a mísí se se sluncem rozpáleným povětřím pláží a polí, kde vůně cypřišových a sosnových hájů a těžký parfém lučního kvítí i celých lánů růží, levandule a pomněnek nedá lidem spát, seděli ve strohém bunkru František s Mirkem. Bunkr předstíral jeden z mnoha balvanů, rozházených na pobřeží.
Dvojníci - 1
Dvojníci
Příhody strýce Františka
Kapitola 1. „Einer von euch mogelt,“ řekl hauptmann Gawron a šlehl si bičíkem po holínce. Jeden z vás podvádí. Strýc František klidně ležel a díval se na svůj terč.
Stud
„Dnes se budeme učit umývat pacienty,“ řekla učitelka žákyňkám. A jednomu žáku – víc chlapců ve třídě nebylo. Zkabely vytáhla dva balíčky. Nemocniční košile, se šňůrkami na zádech.
Křup
Spěchal do práce. Cyklostezka byla počmáraná slizkými čarami slimáčích stop. Jako kondenzační čáry na nebi, nebo brázdy po člunech na jezeře. Kam po celou noc vandrovali.
Záchodová mísa a mé IQ
„Tak jaké jsou mé dnešní bojové úkoly, drahoušku. ” zašveholil jsem hned na prahu. „Hajzl. ” odvětila má ženuška a velice romanticky na mě pohlédla.
Jak jsme Elišku učili česky
Podíval jsem se z okna své pracovny na patře. Pod oknem na terase zahrádky jsem uslyšel hlasy. Kdo jiný. Syn a jeho Eliška vlezli do zahrady zadem.
Naši vyhráli
Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne kvelkoprodejně nábytku.
„Jde to. “ zeptal jsem se manželky.
„Co jako.
Prkotina
"Ahoj," řekla má starší sestra hlasem malého dítěte a otevřela náruč.
Když jsme si v křeslech povídali, jen stěží ovládala svá víčka. Povídali jsme si o všem možném, tak, jak si povídají ti, co spolu dlouho nebyli a mají si mnoho co říct, ale není na to moc času.
Navzdory sedativůmsipamatovala jména i data, detaily a nuance dávno všemi jinými zapomenutých vět.
Smůla
Když jsem dorazil s nákupem k pokladně, paní se staromódním drdolem započítala vše, co jsem vyložil, ale pak si mě dlouze změřila, vstala a podívala se do mého vozíčku.
„Zvedněte tu tašku. ” přikázala.
„To mi nevěříte.
Anglický test
Málem jsem ve dveřích své kanceláře zlomil klíč. Uvnitř drnčel telefon. Šéf. Kdo jiný mohl touhle dobou otravovat.
Rovnoprávnost
"Pro mnohé ženy nemá smysl bojovat o rovnoprávnost s muži.
Znamenalo by to pro něse řady práv vzdát. ".
Důchodcovská hůl
Ta stará závora,zrzavá, chromá,křepce se zvedlav hodinách ranníchkdy tma a sníhza okny vládly -
Ze sna se na něj usmála,a její ruka jen chvílihledala, až našla. A pak už jen dvojí,stařecký smích:-).
Mateřský pud
Ti dva mladí stáli mezi čekajícími; on svyhrnutým límcem deštěm smáčeného saka, ona sbarevným deštníkem. Prosebně po ní koukl, ale když mu pohled opětovala, ucukl a podíval se jinam. Po chvíli se usmála, popošla kněmu a nabídla mu místo pod deštníkem. Vklouzl pod něj, cosi zašeptal, a pak uchopil deštník a držel jej nad jejich hlavami.
Uspávanka
Spí už domek celý, i ta zahrádka za zahrádkou v lesíčku děti žere Ježibaba Nebudeš-li chtíti spáti přijde na tě Jeníček vyloupne ti obě oči uřeže ti prstíček A ty hodné dětičky co hned usnou, nezlobí ukolébá Horákyně nahá, jen tak v pantoflích. (Čtěte dětem čeké národní pohádky, nebo ještě lépe ty od bratří Grimmů. Dveře na dětské psychiatrii se netrhnou. ).
Nekrofil
Jeden muž mne nenáviděljá nevěděl kvůli čemu, tož jsem se ho na to tázal, prý že svádím jeho ženu. Byl jsem na ni jenom milejjak je člověk na babku,myslela si, že jsem žhavejna tu její prdelku. Když mne jednou její mužchyt' pod krkem, přidusil,Stačil jsem jen zasípati:"Pusť mne, nejsem nekrofil. "(Což jej definitivně rozzuřilo a můj chrup mne pak stál půl auťáku.
Ložnice se závorami
Závory jsou jakodveře ložnice:kdyžna kolejích vláček šuká -jsou zavřené. (Původní význam slovesa "šukat" byl "pohybovati se". ).
Opožděná vánoční
<div class="\" format_text"="">
Vánoce jsme u nás doma nikdy neslavili. Tak to bylo. A vůbec mi to nevadilo. Prostě jsem si užíval těch pár dní volna, i když se přiznám, že jsem sousedům nakukoval do oken a tomu velkému cvrkotu se divil.
Boxer
„Jo Rroberrt, to byl frrajerr. “ zaráčkoval Karel a vyhoupl se na koně. Ruce jej lehce vynesly, usadily mezi madla, a pak ulehly do klína. Usmíval se na nás, vzpěračský potěr, a my jsme hleděli na jeho ramena, vyplňující bundu změkké kůže.
Oprátka
Když se má ženuška vrátila s nákupem domů, už jsem stál u dřezu a pilně jsem strouhal mrkvičku na obědní salát. Postavil jsem si misku do dřezu, abych oranžovými nudličkami nezaprskal záclonky na okně. „Co se tak culíš. “ zakroutila hlavou.
Obyčejný člověk
Stiskl mi rukukdyž jsem byl sáma nechtěl za to nic –usmál se na měkdyž jsem byl smutný –a odešela já mu aninepoděkoval…
Kdo to byl. Světec. Kdepak,jeden z nás,muž z davu,v bunděa šedivých kalhotách –takový,jakých jsou tisíce,křesťan,co možnáani do kostela nechodí,obyčejný,prostý pán,který snad Biblinikdy nepoznal,ale ve svém srdci má vše –více nežSvatovítskýchrám…
Ďábel
Pastor se na mne zvýšky své kazatelny podíval, usmál se kysele a malinko zavrtěl hlavou. Pak hledal dál vPísmu Svatém, a nakonec začal předčítat ještě jeden zveršů. Jeho sonorní hlas naplňoval modlitebnu. Táta vedle mne se na něj plně soustředil.
Můj milý- Kanaďan
Vnučka si lehla do kaluže. Tedy téměř si lehla – zachytil jsem ji tak pět centimetrů nad hladinou. Vysadil jsem si ji na ramena. Dost jsem se lekl; zase mi luplo vkříži.
Pozdní lítost
Oba manželé byli lékaři a pracovali ve stejné nemocnici, i když ne na jednom oddělení. On si našel jinou a se svou ženou se rozvedl. Lidé to nechápali: elegantní a vzdělanou ženu vymění za upocenou uklízečku. Jen pár kolegů, kteří je znali blíže, s úšklebkem pokyvovalo hlavou:„Je prostě lepší v posteli.
Proč ženy pláčou
Když jsem přišel domů, bylo už tma. Manželka ležela v posteli.
"Jsi nemocná. " zeptal jsem se jí.
Literární server
Brzy poté, co mi postavili počítač do kanceláře a s přísným pohledem přikázali, že my dva se musíme seznámit, pokud nechci být na stará kolena nezaměstnaným, jsem objevil internet a s ním co.
No jasně.
Literární portál.
Tam jsou lidi jedna rodina, tam jsou jedna velkolepá rodina, protože na portálech vůbec se hrbatému vyrovnají záda, tlustá nána je náhle krásná, starý je zase jednou mladý a mladý má vážnost a úctu stáří, tu je to jako v knize Zjevení svatého Jana, v den zmrtvýchvstání těsně před soudem posledním: tu slepí vidí a hluší slyší, tu všichni mají nová, dokonalá těla.
Maruška
Auto sjelo na štěrk krajnice a tiše zastavilo u laťkového plotu. Na udusané hlíně a kočičích hlavách dláždění dvorku si hrálo pár polonahých romských dětí. Dveře patrového domu byly doširoka otevřené, na schodech před nimi seděl stařec, s cigaretou ubalenou z novinového papíru. Plnovous až na prsa, nažloutlý kolem úst, se mu třásl.
Růžový sníh
„Jsem pedagog,“ řekl pán s plešinou a postavil se. Z lavice dětí prvního ročníku gymnázia se mu vstávalo špatně. Ale když už stál, tak dodal: „Vyučuji matematiku, na gymnáziu. Ale ne na tomto.
Masakr
Masakr
„Řřřřřřach. práskla okenice. Pouliční lampa se nad námi zhoupla a blýskla jako táborák, když do něj zaduje vítr. Holčička sebou mrskla a vytřeštila oči.
Co ženám vadí
Otevřel dveře bytu. Anna stála v rámu kuchyňských dveří. „Ahoj miláčku,” řekl. Zul si boty a vjel do bačkor.
Vůně života
Otevřel jsem dveře bytu. Vnučka vyběhla zobýváku a objala mi nohy tak prudce, že jsem zakolísal. Uchopil jsem ji vpodpaždí, pozvedl, zhoupnul mezi svými koleny a vyšvihl si ji do náručí. Pleskla mi ručkama do uší a já zabořil obličej do jejích hadříků.