Škola v přírodě, kapitola I: Byli jsme správná parta
Ptáte se kdo. Já a moji kolegové instruktoři. Pracovali jsme spolu vjedné horské vesničce u firmy, která zajišťuje program školám vpřírodě. Unavené učitelky nám dvakrát denně předávaly své svěřence školkového či prvostupňového věku.
Sesterské tajemství
Vracíme se se synem zobchodu. Protože je krásné počasí, bereme to oklikou. U hlavní cesty je beztak hluk, boční uličky na kraji sídliště jsou nám milejší. Před chvílí jsme prošli kolem statného dubu, kolem něhož vede pěšinka do lesa.
O vzdělaném Majkovi
O vzdělaném Majkovi
Karolína Klosová, 2019
Bylo nebylo, ale spíš bylo, než nebylo, vjedné vesnici žil byl chlapec, děvče, spíše tedy chlapec než děvče. Jmenoval se Michal, ale vůbec nikdo ho tak neoslovoval. Rodiče na něj obvykle volali Marmíšo, poněvadž si ho pletli smladším bratrem Markem. Kamarádi mu pro změnu říkali výhradně Majku.
Báseň o tom, co se děje
Prv dozrálo ovoce,
teď zas budou Vánoce.
Spokojený šeltiňák
Vedu krásný život, co víc si přát. Ráno po probuzení, postupně posnídám se všemi paničky, s jedním z nich jdu na procházku, na které se pořádně vyvenčím a počuchám se sousedy. Pak se vrátím domů, ustelu si na polštáři a sladce spinkám. Nikdo mě přitom neruší.
O nerozumných princeznách a heavy metalovém rytíři
Bylo nebylo, ale spíš bylo, než nebylo, v jednom králoství žily byly, ale spíš žily, než byly, tři princezny rytíři, ale spíš princezny, než rytíři. Byly nebyly nízké, ale spíš byly, než nebyly.
Nejstarší princezna se jmenovala Karolína. Byla závislá na kofilce, týrala své okolí hrou na housle a občas též něco pjela.
Honzové 1.část
Bylo nebylo, za devatero horami, za devatero řekami, žila byla jedna vdova. Měla syna, který se jmenoval Honza. Byl strašně chytrý. Znal hlavní města všech států, co na světě existují, uměl počítat-z hlavy vám vypočátal i ten nejtěšší příklad.
Lenoch
Jsem já lenoch, co dlouho nenapsal,jsem strašně líná,je to k vuli člověku, co mi mé jméno dal,jsem totiž KaroLína,
A proto jsem na písmaka dlouho nenapsala povídku.
Zelená Karkulička
Bylo nebylo, ale spíž bylo, než nebylo, v jedné chaloupce bydlel pan Honza se svou ženou Janou. Měli se tak rádi, že si pořídili miminko. Miminko pojmenovali Karkulka, protože už od dob, kdy přišlo na svět, strašně rádo nosilo takový zelený čepeček, kterému se tak říkalo. Když byla Karkulka trošku větší, přivolala si ji maminka do kuchyně.
O zvědavém žaludu
Byl jednou jeden statný dub a na tom dubu rostly žaludy. Jeden žalud měl čepičku tak velkou, že mu byla přes oči.
,,Kluci pořád křičí, jak je svět krásný, jen já nic nevidím. Sundám si čepičku a pořádně se rozhlédnu.
Jak jsme byli bruslit
Jednou nám paní učitelka řekla: ,,Děti, vytáhněte si žákovské knížky, na stránku, kde se píší jiná sdělení, ano, a napište si tam, že desáteho října půjdeme bruslit. Ať vám to doma podepíší. " Tak jsme si tu radostnou novinku zapsali a už jsme se moc těšili.
Bylo krásné podzimní ráno.