Písmák Devátá bouře
Nebe rozštípaly blesky
s hromem zazní Devátá
potoky deště o zem pleskly
láska budiž prokletá.
Předčítání
I když nás dálka dělila
tak jsi při mně stál
já v duchu jsem tě hladila
tys knihy předčítal.
Jistím tvé naděje
Své tělo už zase dáváš skále
už zase visíš na lanech
za tebe prosím neustále
a strachy taji se mi dech.
Večer pro blondýny
Večer dnes kouzlí nebe pro blondýny
Žádná z nás totiž neschová,
že oblíbená je barva růžová.
Zástava
Večer se stává hlubinou
kde všechno končí, začíná
srdeční mojí krajinou
ve které vězí střepina.
Na cestu domů
Zas s tebou bez tebe
vstávám a usínám
dívám se na nebe
na tebe vzpomínám.
Probuzení
Spánek se rozloučil a nechal mě napospas noci
s hříšnými myšlenkami
v opuštěné ložnici.
To se přece nedělá.
Srdce ve vězení
Plaše se rozhlíží
mé srdce ztracené
na schodech za mříží
zůstalo zamčené.
I čas může být vrahem lásky
Má víčka únavou již klesla
a mysl bloudí černou tvmou
do srdce smutek ta tma vnesla
vzpomínky letí za tebou.
Bouřka na sklonku... zimy?
Bouřka na sklonku. zimy.
Když z mračen černých za oknem
blesk náhle vyletí
a za ním dlouhý smutný sten
Sami v sobě
Jak vzácné víno
do poháru dlaní
nabíráš soumrak
spolu se mnou.
Opravna loutek
Jsme jenom loutky k hraní
kdopak nás vodí po světě
mnohý se tomu brání
čas kuličku metá v ruletě
Padá listopad
Padá, už padá listopad,
slunce se zardí k večeru,
učíš se známý prstoklad,
pro přísně tajnou nevěru.
Mlhavý svět
Pod mlhou město se ztrácí
podzimní barvy zešedly
pěšky dnes chodí i ptáci
dávno své mladé vyvedli.
Rozcestí
Rozcestí jsou plná váhání
když k němu dojdeš, nevíš kudy jít
vlevo je cesta plná strádání
ta druhá zdá se krásnou být.
Neklid
Když na smrt znavena na lože večer klesnu
a údy ztýrané zlou cestou složím spát,
potom se vydávám zas na novou pouť ve snu -
zatímco tělo spí, duch začne pracovat.
Veselá píseň smutku
Ten den, kdy nad městem
vyšločerné slunce
a zdi domů zešedly steskem
ten večer, kdy v mrazu
Smrt mezi kapkami deště
Poprchává.
na Zemi padá z nebe voda
do očí vplouvá tichý déšť
když ztratíš svého lodivoda
Motýlí snění
Na lůžko znavenávečer zas klesnu
přeji si bláznivě potkat Tě ve snu.
To snění nádherně opíjí
je jako křidélka motýlí.
Měsíc záletník
Ty jeden záletníku.
Čí vypůjčil sis této noci tvář.
Díváš se oknem do mé ložnice
a liješ mi touhu na polštář.
Balada o tvých očích
Máš
v očích máš
smutnou touhu a tiché vyznání
zté velké lásky klesu
I stromy pláčou...
Tak blízko je
a přece vzdálený
do trhlin v zemi
stromu pláčou kořeny.
Hořký kalich
Ztratil ses v mlze
sny jdou ti vstříc
pro lásku
přebolenou
Věř lásce
Nebe je v blankytu
spálená Země
nenajdeš úkrytu
žár je i ve mně.
Soukromý ráj
Slunce zas lije
světlo své krajem
celý svět žije
stává se rájem
Skleněný obrázek
Z popela jenž po ohni tu zbyl
sbírám zbytky rozbitých sklíček
svět přes slzy se náhle rozostřil
pramení v srdci - ne u očních víček.
Stmívání
Trny
v růžovém sadu života
bolavě prostřené
na lůžku osamění
Náš čas
Bojím se, že …
Náš čas už byl.
Jen lahodná šťáva zrajících makovic
co hltavě jsme spolu pili
Němé volání
Skončila snění plná noc
hvězdička znavená spadla do trávy
marné je volání o pomoc
už jen sama k sobě rozpráví.
Knoflíky
Slunce je podvodník
dareba veliký
přiběhne na chodník
rozepne knoflíky
Svítá...
Svítá.
Plným douškem nasála čerstvý vzduch srpnového rána.
Tělem jí proletěl chlad.
Ještě víc se zachumlala do hřejivé přikrývky.
Proč?
Proč lidé drazí
hledáte stále co vám schází
bez obav uvrhnete do nesnází
a oblaku černočerných sazí
Utápění v slzách
Výpary alkoholu.
stojím na ztrouchnivělém molu
loď dávno odplula
V ruce mám zmačkaný lodní lístek
Lavička v parku
Lavičky v parku opuštěnévolají - pojď si oddechnoutdny jarním sluncem prozářenénajdou ti tichý, klidný koutkde magnólie sukénky svých květůnažehlila a teď je hrdě ukazuje světu.
Posaď se na chvíli maličkoupaprsky nech se něžně hladitsplyň s oprýskanou lavičkoukterá už ví, jak se zamilovat i zraditto ona okoukala u lidípřesto jim němě, tiše závidí.
Co.
Že člověk mávelkou výhodunemusí na jednom místě státmůže se otočit k západu i východunebo se na sever či najih dát.
Déšť přání
Orchestr deště
nástroje ladí
o hrany střech.
Čas to jsou kleště
Konečně stín
Konečně stín.
Už si ani nepamatovala, kdy se vydala na tuhle dlouhou cestu. Snad proto, že v posledních dnech k ní slunce vysílalo ostré šípy svých zlatých střel od samého rozbřesku až do soumraku.
Byla k smrti unavená.