Písmák fáze skonu
když působíš na místní poměr středu svého nejlepšího já a zasmušile pozoruješ kapky octa stékající v lihovaru od lomu světla až po zlom bolu
ve snaze pochopit proč poslední dobou sotva kdy vydáš ze svých očí slzu
zapomeneš připomínat ostatním co je tvým květenstvím a metamorficky odděluješ libozvučnost od prahu bolesti
ve víře je prokletí
dravost
zestárl jsem
mluvím o tom jako by to byla změna stavu
přitom je to statika osudu
pod peřinou zapomněl jsem druhý dech -
takt
Pro čtení dobré knihy potřebuji mít poblíž pouhý šálek s černým nápojem, vyladěný kapkou živočišného mléka. Jako bonus případný popelník či sklenku s odporně hořkým a smysly porážejícím nápojem. Mnohdy stačí jen tabákový odér na špičkách prstů, které co minutu převracejí lisované dřevné krusty.
Pro čtení skutečně dobré knihy doslova vyžaduji: upraskanou žárovku, jinak jen stíny předmětů a za okny dešťobití.
redig kafkova výletu do hor
Nevím, řekl jsem. Zkrátka nevím. Jednou to může být tak, pár hodin se nic neděje a hned na to bude všechno jinak. Nechat se sžírat kafkosvětem, ve kterým se cítím tak podobně jako v kontemplární realitě, se prakticky rovná tomu žít stejný život o dvou kůrkách, kdy jedna je spečená přebytkem vysoké teploty a druhá tím samým faktorem vysychá.
fixace na klid je největším přečinem vůči životu
______
I.
Fixace na klid je nejvyšším přečinem vůči životu.
Četl tu větu už po několikáté, a zatímco servírka přinesla černou kávu a dva prášky proti bolesti hlavy, dokouřil další cigaretu z nové krabičky. Voněla povědomě.
- od věci
jsou doby
kdy přetrvává déšť
podzimní kuropění
jsou sta
odradek
letošní podzim měl nasládlý odstín doutnající cigarety
sezónní neurvalost, řeklo by se
“přirozeně,”
už jsem říkal -
dizorce
dobrou noc, touho:
pomazánkové štěstí:
idylická podvečerní sonáto
že statiky budou lepší.
poklopy
v minulém čase předpřítomném:
opisuju kružnice
žolíkem k
srdcovému stahu
sémantická korekce
kolíbající se sněžné fraktály
- úzkost počasí - doplněná o pocit, že
rovnoběžnost se v nekonečnu nakonec přeci jen sejde
sentiment na dvě dálky ztracený
kusá
popis: půlnoc
okvěten
a svíčková zima
naděluje - ukrytá v potmí -
ketonemie
obřadné mlčení -
polovzpomínková trasa
měsíční kopuli překrývají fotony zářivek
kolony aut se rozhemžují
insolvenční doložka; podepsal: p. prosinec, pí. svědomá; dohlížel: čas
ten otylý pocit přítomnosti trhače závitů
trvá vždy tak do hrubého poledne
kdy na stole přistane všední snídaně
(květináče, rohožky, schody, zachovejte klid) vše je stálé, stejné
fyn
kreslím
a nedá se spočítat kolik
prokřehlých nocí
kanceláře natisknuté k historickým kolosům
there was a ray of sunshine at the end of a gloomy day
tramvaj po předpoledním dešti -
ovzduší voní statickou elektřinou
namáhaná dlažba třepí se pohledem
létojakonakoni
policie hledá nemocného mladého muže, je v ohrožení života
sedím proti směru jízdy
momentálně musím organizovat minulost:
vzpomínat na to co jsem nebyl
a co jsem nechtěl abych byl
v nakládaném tikotu
až teprv' před pár týdny
spatřil jsem odraz duše
v šelestu ticha a
v rámu možností
předměstská: klinická smrt srázu
usoužené listí se tváří jako opilecká sebranka
jen se tak povaluje na netečných dlaždicích
občas změní směr chůze
to sentimentální podobenství ti přijde k smíchu
déšť nemá přirozeně chladný charakter
DÉŠŤ NEMÁ PŘIROZENĚ CHLADNÝ CHARAKTER
bezelstné potřeby nás ženou vpřed
a hledat-nalézt-ztratit směr
je smyčkou pro nadhled
příčiny následku
oslavenci zatoužili bořit mýtyjedna z kuliček upláchlapůvodně ke hranítouhy se prohýbají pod pivními stolyse zavřenýma očimatvé vlasy voní dvojjazyčněale někdy prý cestujeme k tomu lepšímu.
okolo bodu
ostnatým drátem
co váže dusná rána
na tucty scestí obmotám
odlesky světel:
seber eflexe
omrzelo mě
čichat křivdu světa
někde nízko
nad potemnělou strání
individuálně; chrchlení
je mi daleko –
pro tekoucí skleníky nálad
a tak jen stojím na hlavě
a značkuju si dny.