tebou a mnou
vzdaluješ se od oknaotevřeného do nocikde siluety černých ptákůtak lehce hynoujen uvidět a musímtě běžet psáttak odbudeme frázerez snáze prorosteskrz spadlé mostyšípek svoje dětiobjímá do trnůjak ony povědízda to bolínemohouoněmělykrásou hrůzousvětemtebou a mnou
cestou
pěšinky víc roztrženénež vyšlapanédrozd uprostřed cestymůže už jenzvednout hlavičkuz horkého asfaltua položit ji zpátkyuž nezazpívájak to bolía kde má hledatkoruny stromůnakyslé, zelené obzorybrzy opadnousychravými jitryať se vypovívšem holým větvímo štěstísamotě co nezahřejezlomené křídlodnes večer hvízdápotichu a sámnež půjde spát.
seskupení divných věcí a trapných situací
můra se postavila na všechny čtyři, a jako člověk mrkající po vlastním obraze v oku začala trubicí osahávat všechny okolo. zdálo se tedy, že zde neměla co pohledávat. zdálo se, že si vymyslela celý svůj příchod i odchod
obal si při snídani roztrhnul svůj límeček, a než by šel do práce, začal pracovat na novém zpravodaji. propdával se tak hlouběji a hlouběji do rozkošné myšky.
katatma a můra
pro krystalky ve svých očích, už skoro neviděla jestli se stmívá, nebo svítá. měla závoj šedý jak křídlo můry, co v pronásledování měsíčního svitu ztratila sama sebe. ostatní světlušky se předháněly po lámajících se větvích tmy
o půlnoci potom vešly všechny siluety v jeden táhlý nůzný pláč, který je formoval do podob děsů. třásly se a padaly jedna přes druhou, jako padají blesky které nikdo nevidí.
chci tě dlouho mít i za svítání
Na rudých perutích labutě, trocha sněhu
na bílém krku jejím, divadlo z něhy
v těch černých očích pár zhaslých hvězd
a místo zobáku, socha Leonardova
ˇˇˇ
Leonardova socha nabyla groteskního výrazu
když ji ani poslední chlady tmy
nepohladily svým netvarem
byla teď jak figurína
Přehnané přirovnání k naší lásce
Tam u kostelní zídky
u rozbořeného kostela
dvě hrdličky chcíply
jenom jedna smrděla
Ardirské duše
Nezakem naše jednotka prošla snadno. Pochodovali jsme rázným, hrdým krokem a šli jsme rychle, protože každý věděl, že v Ardiru i teď umírají naši válečníci. Na cestě na nás nečekaly žádné překážky, a do soumraku nás přivítal ledový vítr ardirských plání. Bičoval naše tváře a zanechával na nich stopu tohoto krutého místa.
Ardirské duše
Vrazil do mě další člověk. Už jen ledabyle sem se ohnal pohledem jeho směrem a pomalým krokem jsem se vydal dál. Toho dne bylo nebe nad Markutem chmurné a každou chvíli mohlo začít pršet. Překřikujícím bytostem všude kolem to ale zřejmě nevadilo.
osmý kříž
Ve hře jiné než chceš být
hledáš petrklíč, ke dveřím
co vedou někam mezi nás
svíčku vruce nedržíš
věty plné křehkých tvarů
Tmavomodrý vzduch se tiše roztřásl, aby ukryl křídla třepotajících se můr. Ty rozmazávaly tmu, a zjevovaly se a mizely voknech, jak je teplý vítr unášel někde kobloze. Chvílema ti ten samý vánek pokládal sivé orseje na tvář, a hvězdným prachem maloval na rtech cosi, co laškovně světélkovalo. Ticho klapalo na podlahu, kde se tu a tam zlámal paprsek měsíce, aby ti vočích ozářil prázdnou mapu, a obrazy nočních ledovců.
kapka světla
Plýtváš mými hnisy,
nedovolím ti pohrát si, karafátko
rozplýváš se na okenicích
kde do tebe vnikávám
plísně a slunečnice
Plísně a slunečnice
ty vetché podzimní dny
kdy vmlází u remízku
jsme nazí, a ty se tetelíš
Ze skleněných vodopádů
"Ůryvvek.
Úsvit byl stříbrný, a jakby kapal. Trocha cukru zněj udělala přepudrovanou panenku. Hrála si srozteklými mraky, které pod jejími doteky tály jako husí kůže prvních polibků.
bez názvů
I. b)
Tak jako motýla na okně ranní slunce
i mě probudilo probudilo mě
ranní slunce i motýla na okně
Miláčku
Řádky neřeknou nic než prázdna
a čas běží pořád dál
v mlze stojíš tam,
kdes nikdy předtím nestál
Drak
Pluje si jak vítr, po nebi drak
na ztracené koráby shlíží
má vhlavě vytesáno desatero pravd,
co bolí nejvíc, když se víčka klíží
Má milá
Líná šelmo
línáš mi tu pod prsty
je mi krásně, je mi to po srsti
Mým srdcem vhrsti
Kat
Na zašlé cestě kroky vprachu
táhnou se zdaleka
z dávných temných časů
tu kata cesta přivedla
Anarchy in Torto de Brava
Podej, podej rychtářovu
placku
Elizabeth smýká svými vlasy
aby vyždímala zbylý hnis
Melodie při západu
Obraz se přestal houpat
A tak usednul prach
i námořník vněm na vlnách
odešel tiše spát
Z nedoručených dopisů
Děti skáčou do vody
Kde pod modravou hladinou
Stroze a plynule plavou ženy na křížích
Puchnoucí sochy minulého století depilují šrapnely
Byl to tehdy chladný podzim
Zanícené domy stály vřadě
A zkomínů šly papírky pryže a dýmu
Místní ženu tu tály bez výrazu
Podlamovaly se vpase jako panáci
Jako když jste doma, jen to všechno vypadá jinak
Přes den
ohryzek na tenké vrstvě navátého písku
pod ohromnými oblouky zbránic
volně stavěnými
Psáno plastovým perem, přímo po papíře
Popravčí Petr plánuje popravu pana Pavla. Poprvé použije pilu. Poprava proběhne při poledni. Příprava probíhá parádně.
ananasová
Slunce zapadá
Vzáplavách orchidejí
Skřehotají racci
iluze
iluze
Vsymetriích co každý vidí jinak
Vobloucích pod duhou
Sbezbarevnou clonou
Taková podvečerní
Přišlo to ve čtvrtek
Snaž se
Neboj se
Čekám na pátek
Dopisy ze sněhu
Nechám si ty slova pro sebe
Zavřu je všuplíku
A budu nenávidět druhé
Protože mě litují a neznají pravdu
Slaměné léto
vhloučku na náměstí
sepnuté ruce
přehlížené tvé srdce
omámené bolestí
Říkejte si třeba pstruzi
člověk zMoskvy si koupil špendlík
jen jeden a nebyl to Moskvan
probodl jím knedlík (jeho máma bývala mouchou co tančila za pár eur u nevestavěných benzínových pump)
neměl sestru, teď jen špendlík
Bez barvy
Vodka ve sklence je ledově chladná
Volivovém sevření rána
Ruletou otevři
ta povědomá vrátka
Vločka
První spadlá vločka se neroztopila
Ta jediná mi připomněla
Smutek, o kterém jakoby věděla
Studit na kůži je její úděl
Na podlaze
Vduchově ledovém sevření když se smáčí
Se nasbírají muchomůrky a drápy vlčí
Lebky starých čarodějů, ze kterých látky trčí
A ktomu se zahloubat do hloubi mysli, jak venku prší
V nedělním podvečeru
Smích se nese jako oblak
Kovových vloček domů přes práh
Spláčem se smísí s vánicí zimy
Zmrznou na tváři železné slzy