Písmák Ples
Je večer sváteční a pršet má brzy,
blesky už lítaj, hřmí, obloha slzí,
zčernalo nebe a pak stáhly se mraky,
pánové deštníky maj aby nezmokly jim fraky.
Vesmír smutku
Sklouznu do snů po mléčné dráze,
po vlasech pohladím letící kometu,
pavučinou světel rozvířím saze,
žebřík z mlhovin do nebe nám upletu.
Valentýn
V Tvém srdci už bydlí jiná
sama jsem na Valentýna
opuštěná, v osamění
proč se všechno stále mění.
Prší... A kapky deště nejsou kapkami...
Prší… A kapky deště nejsou kapkami, staly se slzami a pláčou nad světem, který jsi znal a který odešel. Bůh ví kam…
Prší…
Prší. Díváš se zokna a nepřítomně sleduješ kapky stékající jako slzy zvolna po okně. Sedíš ve škole, lhostejně nasloucháš monotónnímu hlasu učitele a stěží vnímáš jeho slova, pohroužen do vlastního snění, volně plynoucích myšlenek…
A kapky deště nejsou kapkami…
sen
U okna sedím a přemýšlím
proč vlastně musím tu být.
už nechci žít. Tak vymýšlím
jak rychle život si vzít
O bolesti..
Sedím u Vltavy. Večrní klid a pohoda. Pozoruji velikou masu šedé vody.
Voda.
Tajemný hrad
Byl večer. Teplý letní večer. Šla pomalu starým hradem, který dýchal tajemnem a mystičnem. Prošla padacím mostem a ocitla se na rozlehlém nádvoří, které osvětloval měsíc vúplňku.