Písmák Kdo ví
Učeše list a hlavy temeno,milostivé, v duchu svatozář,jako rašple lkající za uchem,hlasem, jenž zakokrhá,je ránoTáhnoucí v nárazu slov, mimiky,tři tucty květináčů s hlínou v podbradí,neotesané,z kamene doby,dítě. Snad z časů v podrahradí,utrápené sny,ruce přibité na kříži,to nebyl já. tak kdo. S vůní kouře odchází,ty slzy záminka jen jsou,a svatozář se smíchem otřásá
Schody
Příkré a zohýbané,
schody dětství.
Kroutily paží z hada,
a oči vypoulené, co smály se a plakaly,
Stíny pod očima
Svárlivé ruce kroutící bělma, slepý. duchem a bolestí zad, ve vyvrácený myšlenkách, prstech, zkoumá cestičky prachu (svůj) strach. Usazený pod víčky, dlážděný kamenem, nepravidelný. Klenutá dlaň, jenž myšlenky prosila k zapomnění.
Mysl ve svěráku času
Kam svět utíká, unavený
křídla promáčená,
oči vířící spirálou duhových zbytků poledního oběda,
tam, za horizontem jevu.
Víla v náruči zmatků.
Stíny stvořené okem večerního umírání,
kapičky,
ozvěna padající z nebe barvy vyschlé námořní šedi,
kruhy, kola
Pozdní proč..ne.
Syčící ruda v dlani rozpažené
nudou,
sklo v prstech drcené,
střípky vně,
Jezerní paní
Řeka stojí v líném korytu dravců, bosé žíly vstupují v chladivost letní lázně, den rozkvétá myriádou hebkých pavučin stěhujících se osminožců, její rty jsou rozevřeny v nádechu jásavého slunce pod korunou košatě se smějící lípy, vrásčitě, přec mladě vypouštějící unavené lístky ze zlatorudým nádechem malíře životních zkušeností staletí starého stromu. Kůranakřáplá přestálými teplotními výkyvy, pomalu slézá ze stále silného, vhodně živeného těla s věčně mladou dužinou tepající blahem pod tlakem slunečního chmýří.
Dívka rozevřela závoj z vodních řas. Víčka poodhalila plamen smaragdových odlesků zintenzivňující se při každém nádechu zrozeného života.
Kostky ledu
Sedím, hlavu v podniku s vodou,
vpíjím tvůj pohled,
kostky se přesýpají,
v chrasticí lebce,
Kroky
Jdu pomalou ulicí
špíná mi protéká poutkem,
žraločích zubů v ponožce,
kapičky duní skrz řídký vlas,
Hlava v raním oblouznění
Otevírám veřeje unavených očí,
rozezívám skřípot stuhy na dřevěném papíře,
rozestelu vlasy tokající marný sen pod polštářem,
narovnám již sešlou pružinu držící tělo pohromadě.
Pavučina na zdi
Slůvku ti proklouzlo dírkou rezavého klíče,
smotek vnitřních pomyšlení,
motýl s pateří olova,
hadr z krvavého pápěří,
Den z papíru
Cestou svíjím den do ruličky papíru,
snívám nad jeho koncem, co zadrhnout se chtěl,
cesta po prašným cestách zítřka,
v šeru svět se ukrývá.
Na pokoji bublá čaj
V náruči čaj,
prosycený vůní myrty,
dál stojí konev,
vařený s tvým snem
Zeboucí vlasy
Stupínek pod hlavou,
klátí se nemocný
Tvá tvář co šílená se zdála
však,
Voda obarvená tebou
Tenky led pod nohama praská,
podrážka boří se,
stopy usedavě pláčou,
nadrozbitou vázou Tulipánů,
Absurdita tvé hlavy
Jsem plný tvojí jistoty.
Rev tvých ocí propaluje moje hrdlo,
skopává me do němoty.
Sáhy hluboké ocní dulky na me hledí.
Boží úděl
Chrámoví dokonalého člověka, slzy smíchu, které zdály se být ucourané věčností svého vzniku. Hladová vědma, jenž myšlenky do etheru vysílá, uslzené oči, které smyly masku bezbožnosti. Slyším tvá slova, která lákají, cítím tvůj pach, který vábí, vnímá a jsem pohlcen zbytečností mých pocitů. Směji se svému znovuzrození, směji se prapodstatě mysli, směji se člověku, který kdesi v zapomenutých záhybech mého já stále je a existuje navzdory neúčelnosti a zbytečnosti jeho myšlenek.
V podpalubí
V podpalubí,
za sedlinou unavené krve,
lodička z papíru,
nasává vůni nebes
Chaotic
Vstávat s hlavou od rána,
pletoucí,
zákal v koutků snů,
hlomozivý nátlak pod kůží,