Písmák Zloděj vlasů
Ukradnu ti vlas
a změřím kolik je toho před námi,
jestli ještě vůbec něco zbylo.
Pak k tobě přijdu a ty budeš mít na hlavě slušivou čepičku
Den P aneb Den poezie v prostoru
“Dnes je 15. 11. , Den poezie v prostoru,…”, upoutala mě hned jedna z maturantek, když jsem přišla před školu. Moc jsem netušila,o co jde,tak jsem si vyslechla s pobaveným a zároveň mile překvapeným úsměvem prvních pár Ortenových veršů a pomalu jsem otevřela mohutné dveře Jiráskova gymnázia.
Sklenička plná slz
Všechny své slzy jsem nachytala do skleničky
a šla bosá až k samému moři,
abych je tam vylila
Nepila jsem v naději,
Rozloučení
Tanečnice tvé duše.
Potulní kejklíři tvých snů.
Mimové tvých (ne)všedních dní. Provazochodci tvých přijatých výzev ksouboji.
První sníh
Chloe, má Chloe,
kolikrát spolu ještě proletíme
nocí od soumraku ke svítání.
Pověz mi,Chloe,
29.8.2002
Nazpátek počítáme slova
- ta zbytečná
- promlčená
- lživá
Noc
Zhasínám lampičku na stole, hodiny ukazují několik málo minut po první hodině tohoto dne. Proč tak pozdě. Naproti stojí panelový dům a vněm bydlí lidé. Mnozí znich mi připomínají hloupé ptáčky, co můžete zrána slyšet, když se blíží jaro;jen neumí zpívat, je to jen přehršel falešných výkřiků do tmy.
Čekání na noc
Je vlahá letní noc – jak se o ní píše vrománech a já zase sedím u okna a čekám. Je prý úplněk, přesto je všude tma – jen u mě vpokoji svítí dvě malé svíčky a potichu hraje rádio. Čekám až všichni usnou – nejen tady vdomě,ale i tam venku… Čekám až zůstaneme úplně samy – já a noc, abych mohla vidět jedinou hvězdu,co sama září mezi temnými hustými oblaky. Právě dozněla krásná sonáta a myslím na to,že ji musel její autor věnovat tmě – jsou si tak podobné – sametové, tajemné, dodávající člověku zvláštní klid, i smutek.
SaMI SOBĚ
Ze srdce do srdce
posíláme hluboce-zraněné city.
Zočí do očí koukáme zpříma
a tiše ptáme se – Čí je to vina.
Jednou
Já dívala se do nebe, když začal padat déšť.
Bála jsem se o oči a ty o své též.
Potom vzal´s mě za ruku, šli jsme temnotou
- krok za krokem, slzu za slzou.
U mě doma
U mě doma
Na okraji zpustlého stolu láhev vodky.
Šedý pokoj kam prosvítají špinavé závoje tak zvláštně umělého slunečního světla.
Úplné ticho – jen šum . .
Soud
Sfoukávám svíčku. svůj osud. Sílí, srovnávám se se sebou samou,strhávám slova ze stolu. Sirka, svíčka .
Mlha lidí
Koukám do mlhy a jen tuším postavy lidí Chodí sem a tam . . a zase sem,tam Tenhle vysoký, jiný hubený a přece jsou k nepoznání. Prochází jako bez duše a jakoby žijící v úplné samotě sami od sebe Vlastně ty duše se musí podobat a taky se podobají.
Kamínek
Stojím na cestě. Vidím dopředu a dozadu se neohlížím. Přede mnou je očividně delší cesta než kam až dohlédnu…Je krásně, udělá mi to velkou radost…tak se rozběhnu. Nic mě netíží, jen možná batůžek, který mi plácá do zad, jak si poskakuju.