Písmák Píšu ti do dlaní
Píšu ti do dlaní
zrcadlo ze stínů
jizvami pokryté
píšu ti do dlaní
Když světy tě míjí
Když světy tě míjí
slova v prostoru
skládáš do vět a zase zpátky
planeta život
Úsměv, co vítr k ránu odvál...
Na dlani dotek z pavučin
plachý sněm němých okamžiků
zaplaví duši prázdnotou
a každým pohledem slunci do tváře
Vyhnáni
Vyhnáni.
z poslední ze scén
jejíž světla stále září
ve stínu reflektorů
Až jednou, drahý...
Až jednou, drahý,
z papírových kapesníků
poskládáš křídla továrnám,
co v letu slibům uhýbají,
Po kapkách mizí čas
Střípky kovových gest
zmrzlé ruce
čeří křehké vrásky
letokruhy vdlaních
Když padá sníh
Když padá sníh
zmrzlé tváře
do růžova zbarvené
zastudí do dlaní
V poledním přítmí
Bezelstné dotyky
malé iluminace
chycené
v krajkovém postroji
Z nálezů a ztrát
Na lících červených
stěžních sametu
pohladí
polibky v rozkvětu
První milování
Barvy tónů slunečních
v chvílích slastných rozpaků
snímal z víček růžových
ponořených do svítání
Z inventáře lásek
Sladké touhy z hroznoví
klišé slz a povzdechů
protančí
na duši
V zátiší ze snů
Ze sítí sta věží
v zrcadle z červánků
zůstaly na dlani
otisky zesláblých těl.
Bláznům všem
V zrcadle prodlení
nevěrným, lítostným
za psacím stolem
blažený výraz
Soused
Kdo se klaní stromům z výšky,
proudem světel halí zrak,
snažně prosí hrnek kávy,
kousek dortu, lžičku snad.
Slzy z dřevěného uhlí
Těla nočních mrakodrapů
protkané bahnem velkoměsta
prostinké děkuji na kraji úst
ve spleti kaluží
Poslední výkřik
Stačí pár slov
tísňové volání
ze soudku hříšníků
pomalu losuješ
Tak zastavil se čas
V přítmí zašedlých kolonád
číhají osnovy pavoučí
zašlapané sluneční erupcí
podkrovní pohledy
Na sklonku léta
Za zvuků křídel
posledních vlaštovek
ve stínu odlétajícího léta
na přání věrných posluchačů
Bez duše
Tak pravila
a duši položila vstříc probdělým nocím
a čarodějům lhostejným,
co v lesích se ztrácí
Prstýnek z pouti
Prý nedokážeš být sám,
stáls tam přede mnou
a říkals: mám tě rád
a doufals, věřils na lásku,