Písmák Chtěla bych
Chtěla bych vykřičet tu bolest, aby všichni věděli jak mi je.
Chtěla bych tonout ve vlnách, abych konečně byla k okolnímu světu chladná.
Chtěla bych zatřást se svou láskou, aby si mě všimla.
A plakat, moc bych si přála plakat.
Pro všechny
Pro tvůj úsměv, pro zrcadýlka ve tvých očích.
Pro Tebe.
Pro polibek motýlích křídel,
pro mlhavá rána a šum vzdáleného města.
Zlín
Zazvonil budík a já i přesto ležela v posteli a přemýšlela.
Bylo šero a mě se nikam nechtělo. Nechtělo se mi vystrčit ani špičku nohy, ba ani kousek palce z pod peřiny a už vůbec se mi nechtělo sbalit batoh a vyrazit na ranní trénink. Představila jsem si bolavé nohy a kapky potu na tváři, běh na autobus a cestu do Brna a co víc, cestu z Brna do Zlína, kde budu několik hodin stát na koncertě a poslouchat metalistický řev davu.
Cesta z práce
Byl to unavený den už od samotného rána. První taneční soutěž a pak jsem si samozřejmě naplánovala práci. Těšila jsem se na klidnou laboratoř ve světlu zapadajícího sluníčka. Těšila jsem se na klidnou tichou chvíli jen pro sebe a svoje pokusy.
Výlet bez konce
Bylo ráno ale zpoza odestřených záclon okna stále ještě prosakovala do místnosti tma. Rozsvítila jsem lampu a mžourala do ostrého světla žárovky.
Půl šesté. Přešla jsem do koupelny a pustila vodu.
Melancholická
. Jen kaluž krve tu po ní zbyla. Ta tenká linka co minula budoucnost a nasákla vůní městské stoky. Usekla si další prst.
cesta pocitu
Ztratila jsem nebe nad hlavou
a včerejší vůni kroků.
Vysokou travou k lesu snů.
Večerní
A tak jsem minula poslední výhybku
a zvedla se z pohodlné pohovky
od filmu života.
Vybrala jsem si nový domov,
Poprvé
Poprvé a nepokrytě, říkám tyhle verše tiché.
Život ,je jen tenkou linkou, třpytící se nad krajinou,
co ubíhá v dál.
Život, je jen směsí hlásek, sem tam krátkých samohlásek.
Realita
A samota padající přes okraj desky je větší než jindy.
Přelévající se prstýnky jemné mlhy se stáčí do dlouhých řetízků,
a vykreslují tančící obrazy.
A smutné oči s nádechem jemného úsměvu vnímají tu “krásu”.