Písmák Podzim
Když na okno zaklepala blízká větev nedalekého stromu poprvé, místní lidé si o něm začali povídat.
Šumění a pohyby visícího prádla před domem už dávno neměl na svědomí vítr, nýbrž síla jejich hlasu.
Ozve-li se tichá větev o okenici podruhé, začnou z ní strhávat poslední dary plodů a obklopena hejny ptáků snaží se skrýt svůj smutný obličej.
Pokud zaklepe napotřetí, jsou větve holé a prázdné, cesty uvolněné, zjistí, že právě nastal jeho čas.
Viktorův pláč
Viktorův pláč
Kapitola první
Pamatuji si večery, kdy nás otec posílal spát o několik hodin dříve a sám se oblékal úplně jinak, než jsme měli ve zvyku znát. Oblek, který nosil nejen na slavností večeře, když přijela tetička Aurová - má oblíbená, ale tak často, jak jen by mu to maminka dovolila. Tyhle temný večery si spojuji s pachem doutníků, který jsem z něho vždy cítila už od dveří a vůni skotské, kterou jsem si tak přála ochutnat. Nosíval takový dlouhý šedý kabát, a když se nám poštěstilo být ještě vzhůru, dokázali jsme s bratry vymýšlet celou noc tajuplné příběhy o našem tatínkovi.
Podzim za rohem uličky
Podzim za rohem uličky
Lesní plod mi připomínal minulý podzim, právě tím listím zbarveným, na kterém tak rád léhával.
Ačkoliv mi to nedalo, dokonce snad i dalo - pár bezesných a tiše probdělých nocí,
nikdy mne nenapadlo se ho zeptat, proč tak rád ulehá právě do taktně sčesaného a zbarveného listí.