Písmák Jitřenka
Jitřenka
Dívenka pozorovala temnou noční oblohu. Dohlubokých očí se jí obtiskl celý vesmír, ale jedna hvězda nad všemi vynikala. Zářila na černém nebi jako maják mezi útesy. Ó jak byla překrásná.
Optimismus
Všechny trny přestaly drásat, mám znich radost. Ukazujou mi, jak lehce lze projít komorou srdce. Odhalily veškeré své zbraně a já vím, že víc už neumí. Znám nože, co řežou míchy, nástrahy osamělosti, nebezpečí života a díky.
Všechna rozlitá mléka
Chtěl bych i psát. Ponořit se do hloubky černého moře svých myšlenek. Nechat se jím obklopit, nevnímat nic než proudy silných emocí uzavřených kdesi uprostředhrudníku. Za zamčenými žebry, jako spoluvězeň srdce.
Kopretina
Kopretina
Na rušné louce, na které leží naše životy, ty jsi kopretinkou. Snadno tě přehlédnou, nemíříš do nebes. Ztrácíš se, schováváš mezi plevely, které považuješ za nedostižné stromy. Přesto stojíš, sama stojíš, na pohyblivé půdě, pevněji než ti, ke kterým vzhlížíš.
Mickův velký den
Mickův velký den
Mick měl za sebou dlouhou a vyčerpávající cestu, ale to nejtěžší stále leželo před ním. Lehce se třásl. Ne strachem, ale vzrušením. Cítil adrenalin pulzovat celým tělem.
Hrdina
Přesně v7:00 se ozvala znělka známého rádia. Uměle příjemný ženský hlas se už už chystal varovat posluchače před dopravní zácpou, když ho umlčela tupá rána.
„Běž do prdele, mám víkend“ ozvalo se líně zpoza naducané peřiny. Tlustý černovlasý muž pod ní, kterému kvůli jeho boubelatým tvářím neřekl nikdo zkolegů vpráci jinak, než Kidd, automatickým úderem přístroj vypnul.
Můj existencialismus
Spousta lidí chce věřit tomu, že lidská existence není náhodná. Život člověka, jakožto jediného tvora uvědomujícího si sám sebe, schopného milovat, odpouštět, vcítit se do druhých a logicky přemýšlet, někoho, kdo je natolik odlišný, natolik výjimečný, přeci musí mít nějaký hlubší smysl. Nežijeme jen jako psi, kteří se narodí, vyrostou, spáří se a pojdou. A nebo jsme.
Nepřemýšlím, začínám žít
Sedím v parku s rozevřenou knihou. Nečtu, ale zamyšleně zkoumám okolí. Ne proto, že bych ho neznal, chodívám sem už několik desítek let, ale přemýšlím, jak ho vnímali lidé a jiní tvorové před stovkami, tisíci let. Přede mnou stojí u železné brány skupinka široce rozvětvených stromů.
Pomíjivost
Povrchnost
Nezáleželo na tom, kde, ať už na pohodlných křeslech vknihovně, na louce u přehrady nebo doma na posteli, byla krásná. Svým osobitým způsobem neodolatelná. Když se „na oko“ zlobila, když si ze mě dělala srandu, dokonce i vtěch ojedinělých chvílích, kdy jsme oba mluvili vážně. Rád jsem ji hladil po tváři, lehce prsty přejížděl po jejím těle, od konečků prstů až po jemnou kůži na šíji.
Dopisy pro Evey
15. 8. 2010
Nevěděl jestli je to ta láska, o které každý kolem mluvil. Byla to past, bludiště, na jehož konci čekal jen další labyrint plný otázek.
Bezcitná
Už od rána pršelo. Lidé vcentru města spěchali do svých vyhřátých kanceláří ještě více, než obvykle. Každý se chtěl co nejrychleji dostat zdosahu malých kapek vytrvale smáčejících jejich hlavy. Snad nikdo si nevšiml muže stojícího u vchodu do jedné ztěch moderních, prosklených budov plných různých kanceláří.
Ruku v ruce
Ruku vruce
U staré branky ještě starobylejšího rodinného domku, který by svým vzezřením v noci působil strašidelně, čekal mladý muž. Mohlo mu být sotva devatenáct let. Jeho vzhled by nikoho nezaujal. Hubená postava, hnědé vlasy, šišatý obličej s velkou pusou i nosem.
Žít navěky
„Žít věčně. “ Neznám nikoho, kdo by o tom aspoň jednou nezatoužil. Mně se to splnilo. Měl bych být šťastný, radovat se a užívat života, řeknete si, ale tuhle věčnost nechce zažít nikdo.