Písmák Začínám psát
Začínám psát. Cejtím to už dlouho. Mám v sobě něco, co potřebuje ven. Taková malá koule, která se rozpíná, bublá, natahuje se, zvětšuje, pulzuje, řve… až jednou bouchne.
Tančím
Můžu dál čekat. V lehké depresi. Chci hrát a spát. Nebo psát a vzdát.
Zašeptej
zašeptej žes nezapomněl
a pak vymaž ty chvíle rozechvělých srdcí
to léto neuvážených činů
rozfoukej nad oceánem slz
Potutelný úsměv
únavný pokušení
jako každej den
okolo zápěstí lásku
a okolo hlavy hadi
Útržek
Neohlížej se. Vím, že je srdce už mrtvý.
Srdce možná, ale co duše.
Možná něco cejtí, ale možná taky ne.
Když si usmyslej
Když padá sníh, neslyšně na chodník
Klišé jak z nepovedenýho románu
Do toho slečna
S podpatkama zápasí
Neschopná úsměvu
Neschopná úsměvu
Ze ztracenejch lásek
Zbyl jen popel
Sypu si na hlavu
Padá na papír
Růženec na krku a pavouk v rohu. Beru první jahody a mé rty jsou smyslnější než před tím. Volá tě a prosí. Začni žít.
156
156
Když stojíš ve dveřích
156 důvodů chytit depresi
Odpovím: "Dneska to je
V představách
A tak běží
A miluje zároveň
Ty polibky pod letištním
Stropem
Zas a znova
Špinavý ruce. A ta samota. Starosti okolo vlasů, motají se tam jako malý noční můry. Víru ztrácíš a směješ se těm, co jsou šťastný.
Zjednodušený rým
Zdravím tě každý ráno. Škrtám ta slova zas a znova…
Zjednodušený rým.
My nejsme tým.
A nikdy nebudeme.
Hořící keř
Chtěl bych vám povyprávět jeden ze silných zážitků zmého dlouhého života. Moc těch zážitků není. Mám poměrně nudný život. Jsem totiž keř.
L´Absente
Po spánku přichází smích. Stříbrná světla a nahořklá chuť mandlí. L´Absente… Každý ráno ti popřeju dobrou noc. A jdu dál.
Tak nějak čekáme
Tak nějak čekáme
Až odhodíš zábrany
Zákony
Postupně zrušíš
Byl tu
Byl tu. Mihl se kolem mě. Jako vločka, která se zatoulala do léta. Tak nereálně.
Loučení s létem
A tak běžela. Lesem. Vlasy se jí zachytávaly o větve stromů. Ztrácely svůj lesk.
Zavřené oči
Rozčiluješ mě, tak strašně. A přitom…
Každej den
Ve vlaku
Zavřený oči
Utíkám
Utíkám od snů. Daleko. Běžím a dech mi dochází. Ale nesmí mě dohonit.
Zoufalá
Čekám. Cigareta položená na popelníku pomalu zhasíná. Čoudí a smrdí. Vzpomínky na něco, co mě užírá a sžírá a požírá.
Potichu sledována
Potichu sledována
Neschopná vyjádřit
Naprosto nic
Smutek
Nedostatek mandarinek
Do konce nekonečna běží ten film. O všech těch lidech, co už nečekaj na autobusový zastávce. Nebo o těch, kteří už neolizují lžičku od šlehačky. Na nepovedeným obrazu od Picassa sedí a mlčí.
Chci! Nechceš.
Chci všechno a nemám nic. Vysedávám v okně, s tužkou v ruce. Spadaný listí a vánek ve vlasech. To se zase kolem mě mihla Múza.
Ví to
Sedí. A ví to. Déšť mu pomalu smáčí jeho černé vlasy. Oči má přivřené.
Tak prázdno
Toužím po tom, až jednoho dne přijde a řekne, že mu na tom všem záleží. Venku slunce a já ventiluju svoji zlost na měsíci. Nesmyslné nesmysly. V tvojí mysli.
Koloběh
To je tak, když ti některý věci rvou srdce. Naprosto na kusy. Ztracenej přítel. Věci, co nejdou nikdy vrátit.
Tenkrát
Tenkrát můj milý příteli, dáš - li se tak vlastně nazvat. Po tom všem, nyní… Každopádně tenkrát, ty víš. Pamatuješ. Punkový kapely a pití co má v sobě Kapitána.
Povzdech
Nádech. To umění dát občas životu facku. A pak se pořád snažit vstát. A jít dál.
Zmizet
Svědomí tmavě zbarvený, vzpomínky. Zlomený srdce, polibky ve výtahu a pak jak vánek pohladit po tváři a zmizet. Plakat jim na rameni, využít, zneužít a odejít. Malé L na srdci si hřát.
Horko a hic
Mastnej autobusák, co neumí zdravit dnes něco zamumlal pod vousy. Dobrý znamení. Smrad, pot, horko, hic, uvařit se, roztát se, uškvařit se. Lidi křičí z autobusu na slunce.
Ještě chvíli mě houpej
Skrz dno lahve od vína hledíš mi do duše. Cítíme se trapně. Pravda není nikde. Ani v nás.
Chci psát
Souží mě deprese. Možná z nedostatku nikotinu. Možná proto, že Kant kritizuje čistý rozum. Zahazuji vše a chci psát, ale Múza se někde opíjí.
Trest
Malý ubohý blázen, myslí si, že je pán. Že je bůh. Ve svých pařátech drží chléb a okusuje ho malými zuby jako zvíře. Rychle.
Někde mi tu chybíš
Někde mi tu chybíš
Když se tak koukám z okna
A zjišťuju
Že jsem sama
Dneska
Jo, je to ten den
Dneska si ji bere
Dneska si ho bere
Oni se berou
Rande s Múzou
Tři čtvrtě na šest. Ještě jsem měla půl hodiny čas. Vyhoupla jsem se na špičky a vzala krabici s laky na nehty. Mám jich celkem dost.
Divná chuť
Po pivu v ústech divná chuť. A hlava bolí. Běžíš domů a těšíš se do postele a na svoje představy. Takový to zavření očí a Tvoje obrázky, Tvůj svět.
Takový to uvědomění
Ta černá shrbená postava ke mně minulý týden přišla na návštěvu. Nevěřila jsem svým očím. Přišla a požádala mě o černý kafe. Asi ji zachutnalo, zdržela se tady docela dlouho.
Zkouškový
Rozlitej čaj a vůně vaječnýho koňaku. Vzpomínka na Vánoce, který tak rychle prosvištěly vzduchem. Zlomený srdce a pocit divnej. Prapodivnej.
Asi pochyby.
Utíká ode mě. Ta černá postava s křivejma hnátama. Něčeho se bojí. A já.
Procházka po Karlově mostě
V dálce zakokrhal kohout. Asi. A já nesmyslím na nic. Skoro.
Miluju!
Miluju vůni papíru a zvuk tužky, která po něm zlehka tančí.
Miluju ten únik před všemi i před nikým.
Miluju ranní zvuk budíku, když vím, že ho můžu vypnout a spát další dvě hodiny.
Miluju, když venku prší a já jsem v bezpečí domova s horkým čajem v ruce.
Lenost
Líný ráno. Zmrzlý flusanec na schodech a pád zakončený zlomenou nohou. Tohle mě asi nebaví. Jsem zpět ve starých kolejích.
Asociace
Slyším sténání. Je naléhavé, smutné… Zmatené. Cítím vůni slz. A zase pes.
Hledání
Hledám, sténám. Jsem nervózní bez toho, co tu nemám. Jsem nervózní, že vlastně ani nevím, co hledám.
Ale ten chtíč, ten chtíč.
Uklouznutí
Dokola. Pořád dokola. Nebo do hola. Nervozita stoupá a vína ubývá.
Myslet. Nemyslet.
Bolavá hlava a červené oči. Filmový večer. Návrat DOMŮ.
Myslet.
Omyl
Byl to trochu omyl. Zima a bolavý nohy. K tomu červené víno. Možná i červené tváře.
Bůh mě nezná
Ubalený cigáro a tabák mezi zuby. A vzpomínky. Krvácení ze srdce. Nevyřčené i vyřčené otázky plují vzduchem a já nemůžu dýchat.
Rok, měsíc, týden nebo den?
Nebo jen okamžik. Na co počítat všechny krásné chvíle, srovnat je do dnů, když je pak celé smaže jen pouhá vteřina. Celé ty roky, měsíce i dny jsou náhle pryč a nám zbude jen prázdná místnost , rozmazané oči od řasenky a dny, které jsou nekonečně dlouhé.
A proč to muži snášejí líp.
Čekání na Múzu
Utíkám do snů. Před realitou se schovávám. Moc mě to nebaví, ale co se dá dělat. Třeba bude líp.
Sněhová závěj
Bílá čepice schovala všechno, co jsem kdy měla ráda. Je mi smutno. A bolí mě uši z toho, jak padá sníh. A ráno se probudím a zamrzlá tramvaj mi říká, že jsem měla zůstat v posteli.
Včera.
Zase to ráno. Nesnáším rána. Ptáci řvou a volaj mě povinnosti. Vlak má zase zpoždění.
Šílím
Měla bych tam jít. Jenže pořád ležím na posteli upletené z hříchu. Ležím a slunce nehřeje. Pes kňučí a já mám hlad.
Lásko
A tak si nemysli. Jsem hodná. Ale dělám si co chci. Protože Bůh mi teď neodpovídá.