Tanec
Vytesej si mě do srdce
jako dávní lovci do jeskyní
a já budu klidná čekat
než se vrátíš domů
Neděle
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám. Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Bez záhybů
Upřímně, nikdy si nemyslela, že by mohla něco doopravdy zvládnout. Jistě, každý sní o tom, že se jednoho dne stane astronautem, primabalerínou, zpěvačkou, spisovatelem, o tom, že bude mít nejdelší vlasy na celé lokální metalové scéně, že bude mít velký dům a dvě auta. Ne ona . A tak trávila hodiny a dny, ne-li roky života sezením v posteli, zíráním do stropu, s rukama složenýma za zády a teď ji lidé opustili, protože ona opustila je.
58 šedých dní
Hluboká bolest
hlavu barvy vanilky tisknu ti ke koleni
držím se pevně látky vzpomínek
léta jichž nelituju
Modlitba za zavřenýma očima
A neuveď nás v pokušení
vrátit se na kolenou a prosit o přízeň
A zbav nás od zlého
všeho v krabičkách citů, schovaných na potom
Klimbání pozdního odpoledne
Únava
malátná můza
pod koleny chodník
počítám kroky směrem k domovu
Indigo
už neplač indigový dítě
V postelích cizích slepců ráno slunce nevstává
stejně jako všude jinde
tak proč ten pláč nad skvrnou zaschlých snů
Černá díra
Plní plytkých metafor,
prázdní vlastními slovy
šinem se betonem.
A v pilířích stereotypů
Zkázy dcera
Až jednou umřu s kočkou na klíně
uloží mě pod tvé jméno
aby ušetřili místo
budeme ležet vedle sebe
Otázky pubertální
Kde jsi byl
když vplétala mě do kola změněná tvými ranami
Kde jsi, když na talíř věčnosti mi kape
tvá vina
Nic
Už zase snídáš moje srdce
plovoucí v mlíce, mezi vločkama.
Proč si radši nedáš rohlík a smažený vejce.
Zbytečnost slov a nesmyslnost snění
Hnízdo platonické
V Ikee zlevnili přehoz na dvojlůžko.
Tak jsem ho koupila
pro nás dva.
Nikdy se nevzbudíš v záhybech beige.
1 +kk
Jsem ty, když se nemůžeš unést,
stočení v jedno, uprostřed noci,
když všechno mlčí, včetně nás dvou
v bytě příliš malým, pro dvě těla.
Limbo
Spát, jako nikdy.
Ve vlnách medu město uvadá.
Stočení v důlcích
v podkolenních jamkách,
Před bouřkou
V jediném momentu,
když se stmívá,
mívám
chuť usnout v něčím náručí,
Slunce
Jsem jako krajina za oknem vlaku
v zmateném slunci obrysy střásám
Prázdní a prázdnější, oběti v láku.
Jsem svoje jediná.
Utajený
Když na něj myslím, musím se usmívat.
Když na něj myslim, tak se v odrazu na okně autobusu objevuje plachý výraz otupělé blažnosti.
Pak, na něj myslím, když jdu po ulici, přemýšlím, co by, kdyby. Představuju si, co by řekl, pak si uvědomím, že by to neřekl, protože, jsem tak hloupá, já ho neznám.
Šachovnicový stolek (Z CYKLU WTFPSEUDOBÁSNĚ)
Na, vem si sušenku a táhni střelcem.
Dneska jsem stejně chytrá jak tvůj grog,
když budeš chtít.
Jen pro tvou potěchu, už zase prohrávám.
Sestra v Kristu
Jsem tvoje sestra v Kristu
stou zmatenou hlavu
složil mi do klína.
Jsem tvoje sestra v Kristu
Sestra v Kristu
Jsem tvoje sestra v Kristu
stou zmatenou hlavu
složil mi do klína.
Jsem tvoje sestra v Kristu
Znouzectnost
To je mi ale ve stínu legrace
to je mi ale v prdeli srandy
fádního smíchu poslední vibrace
a smutnou radostí praskají
Dávno
Plácám se na zemi a v kostkách dlažebních
je skrytej Rubikův hlavolam světa.
V příčetných žilách nepříčetný líh,
do spár se vpíjí věty,
Indigo - Úryvek
Kočka ospale vyhlížela z okna a v lesklých očích se jí zrcadlil vnější svět. Kruhy světla kolem lamp měkce rozrážely modrý podvečer a mě bylo teplo.
Tenhle byt byl mnohem menší. Zbytečné věci naskládané kolem zkosených stěn v sobě držely bezpečí.
Bezpečí
Kam jsi dal lesk svý dýky,
jediný právo k bodnutí.
Kdybys tak chtěl mý díky
přijmout,
Ukolébavka
Šššš,
já houpu své dítě
své velké snivé dítě s hlavou v oblacích
Jen pro tuhle chvíli, miluju ho
Razítko
Tohle nám nevyjde
ani v samizdatu,
za hranice světa
nikdy nevylezem.
Denně
Jediná slova : Už nechci
nechci, nádech, nechci.
Vřeštím plíce ven, zvracím ledové kostky.
Studené čtverce dlaždic, za mnou teče voda. Voda je zelená, voda je shnilá krev a ve vaně se mísí s tichem.
Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část čtvrtá
V Konstancině životě uběhl další rok a v roli manželky, snachy i hospodyně se už pohybovala s naprostou samozřejmostí. Z tichého domku na předměstí se za tu dobu stalo její výsostné území. Nikde si nebyla tak jistá sama sebou jako právě zde, při vykonávání drobných domácích prací. Za okny se střídala roční období, uschlé květy v předzahrádce zapadal sníh, aby zpod něj na jaře zas vystoupily nevýrazné okvětní plátky stále nejistých sněženek.
Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část třetí
Občas přichystala Konstance košík s jídlem, její muž ho vzal a pak šli ruku v ruce na travnatý kopec za městem, na kterém stála stará lípa. Po cestě nahoru jí vyprávěl příběh o svém pradědečkovi, který město zakládal. Přišel prý do kraje přes tenhle kopec. Ráda si ho představovala, jak na kopci sází malý stromek lípy a povzbuzena tou představou, kladla mu malé roztomilé otázky, které měl rád, přesto, že ona se je zarputile snažila považovat za sentimentální zbytečnost.
Šoa
V očích máš senzor špíny
a cizích rukou na mým těle.
Jak malou židovku poslal mě
do koncentráku lží.
Šoa
V očích máš senzor špíny
a cizích rukou na mým těle.
Jak malou židovku poslal mě
do koncentráku lží.
Médea
Včera jsem zabila všechny svý děti
protože bylytaky tvý
Holčičku, chlapce i to malý třetí
s modřinou na krcích
Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část první
Konstance se probudila ve vlaku. Počkala, dokud si nebyla jistá, že míra jejího znovu nabytého vědomí přesáhla dostatečnou hranici a pak vyhlédla z okna. Vlak přijížděl k malému nástupišti, na kterém se tísnil dav lidí. Uprostřed chumlu se rozhlížel muž v hnědém kabátu a náručí červených tulipánů.
Neuvěřitelně nezajímavé příběhy slečny Konstance - Část druhá
Jednoho dne vyšla Konstance z městského kostelíku jako vdaná a od té doby žila jako vdaná. Každé ráno se převlékla do černých domácích šatů a obula se, to nikdy předtím nedělávala, a pak dělala snídani. Její manžel dopil kávu, políbil Konstance na tvář, vzal si klobouk a odešel do práce. Ona mezitím myla nádobí, stlala postel, vařila oběd a vyšívala květy na záclony.
Slupky
Seděli na obrubníku sálajícím denní horko do dusné noci. Na park už dávno padla tma a mezi stromy občas proběhl nějaký tvor, kterému čas nedělal starosti. Byly čtyři hodiny ráno a vzduch se začínal srážet do kapek rosy.
Napila se z poloprázdné láhve piva.
Bezohlednost
Šla vedle mě a mluvila o tom, jak je bezohledný.
Klap, klap, klap, klapalyjejí boty do ticha podchodu. V uších mi pořád trochu pískalo. Měla bych se naučit nosit špunty.