Písmák jen
ilustruju tvoje agónie
když světla vlaků rozbily děti
(a střípky spolykaly
dle staré pověsti
....
bezešvá izolace
praskot struny sivý dech
z lidskosti z tepla zvracet
sevřené oči, planá krev
Jednou
to ohlušující prázdno
vyrváni z lůna
z tepla a ticha
co nikdy nebylo
...
umdlelý úplněk útočí na oči
pelyněk prach zaschnutá krev
společnost opodál, neslavné výročí
vědomí ztrácí se v opilých snech
slabší tři tečky
konečný soud naposled zasedá
andělé rokují a krčí ramena
ztrápeně skládají ruce do klína:
vina je nejistá, stejně tak nevina
(a toto si nezaslouží ani tu tečku)
drtit zuby v mlýnským kole
a plakat do pijáku
nesklidíš po požáru pole
a nesvítí světlo na majáku
indispozice
Víš, já bych ráda, aby mě někdo někdy obejmul, pohladil, chránil.
jenže
kdo by chtěl hladit tvoje strie
beďary na prdeli
Partnerské radosti
Tak tu sedím u záchodové mísy a má tělesná stránka se zmítá třesem, aby v ní náhodou nebylo víc než doporučené procento tuku. Na mých rozkošných bílých ručkách se skví jemně natrávený guláš a žaludeční šťávy. Barva zuřivě rožvýkaných zaručeně masových buřtů vhodně ladí s barvou cigaretového strupu. Otřu to aranžmá toaletním papírem s mráčky, spláchnu, vyvětrám a vypláchnu si ústa, abych ještě ke všemu nepřišla o zářivou bělost svého předkusu.
Kufr
Jana seděla ve vlaku. Vítr jí nadzvedával sukně. V kupé bylo chladno. Nad v hlavou měla v síti svůj kožený kufr.